Tajemství mých očí: 2. Tajemný balíček a cesta do kanálu

Došla před starobylý domek s roztomilými malými okny a dřevěným plotem. Zastavila se před dveřmi a začala hledat po kapsách klíče. Když je našla, jeden z nich strčila do zámku a otočila jím. Zmáčkla kliku a vešla. Ocitla se v delší prostorné místnosti s mnoha dveřmi. Odložila svůj černý kabát a otřásla se zimou. Přešla do kuchyně, kde v rohu stály menší kamínka. Dům byl opravdu velmi starý a proto v něm nebyla žádná jiná možnost topení, ale Derassii to nevadilo. Měla takovéto domy ráda. V kamínkách bylo vyhaslo, a proto se Derassia vydala do kruté zimy s proutěným košem na dříví v rukou.
Derasiiným domem se už linulo teplo, když tu uslyšela zaťukání na okno. Udiveně se zvedla. Podívala se z okna, a když nic neviděla, vydala se ke dveřím, aby neznámého pustila dovnitř z toho strašného mrazu. Nikdo ji navštěvovat nechodil, a když to dřív někdo z vesnice zkusil, vykázala ho okamžitě pryč, dřív než stihl říct půl slova. Po pár pokusech se už za ní nikdo neodvážil, proto ji hluboce zajímalo, kdo je ten odvážlivec. Pro jistotu si po cestě připravila svou oblíbenou dýku, jednu z těch, které měla na svou obranu, pro případ, že by nevítaný host byl nevítanějším než obvykle.
Před dveřmi, ale našla pouze malý balíček a ručně psaný vzkaz na zežloutlém papíře.

Toto se již po generace dědí ve vaší rodině.

Přečetla si vzkaz a zmateně pohlédla na balíček. Vzala ho do rukou a radějí vešla do domu. Chvíli váhala, ale nakonec opatrně rozbalila papír a otevřela vyřezávanou truhličku, kterou ukrýval. Na dně ležel náhrdelník s malým přívěškem ve tvaru oka. Nejprve si nemohla vzpomenout, ale vzpomínky ji brzo samy vpluly do mysli jako lehké mráčky.
V mysli se jí objevil obraz její maminky. Jako by ji viděla před sebou. Laskavý úsměv, zelené oči a dlouhé vlnité černé vlasy, které Derassia po ní zdědila. Jako kdyby si prohlížela fotku, pohledem sjela k maminčině krku. Tam se houpal onen přívěšek, který právě držela v rukou.
U krbu, přikrytá měkkou dekou, si zamyšleně ozdobu prohlížela. Nakonec si jej po dlouhém uvažování pověsila na krk. Přejel ji lehce mrazivý pocit. Nevšímala si ho, ale stejně přiložila do krbu.
Několik dní probíhalo v klidu a míru, přívěšek jí vůbec nepřišel na mysl. Až pátý den po obdržení záhadného balíčku, se jí zdál divný sen.
V tom snu byla skupinka lidí, kteří stáli po obvodu oválu. Všichni lidé byli nevýrazní, strnulé obličeje, prázdné oči. Viděla to vše z hora, jakoby do toho nepatřila a měla být pouze divákem. Ovál mimo ně vyznačovala i hluboká rýha vyryta v kamenné podlaze. V oválu byl také rýhou vyznačen kruh a uprostřed kruhu klečela její matka.
Jakoby odnikud přišel muž v černé kápi. Něco nesl, něco pro něj nejspíš velmi důležité. Zastavil se před Derassinou matkou a začal odříkávat nějaká slova neznámým jazykem. Poté jí něco pověsil na krk. Z vrchu se jako mlha snesla modrá záře a její světlo dopadlo na celou společnost. Deriina matka prudce oddychovala a rukama tiskla tu malou věc, co měla pověšenou na krku. Byl to Derassin přívěšek, která ho nyní ve spánku automaticky chytla do rukou, aby se ujistila, že tam je, ale neotevřela přitom ani jedno oko. Její maminka během obřadu omdlela a ostatní ji začali zvedat, ale to již Derassia nemohla vědět, protože se s prudkým nádechem probudila ve své posteli. Pyžamo měla zpocené a povlečení zmuchlané. Té noc již nemohla znovu usnout.
Ráno bylo nemilé. Kruhy pod očima měla a oči přímo měla zality krví.
,,Tak dneska do školy nejdu," řekla nahlas svou myšlenku, po kritickém pohledu do zrcadla.
,,A proč ne?" zaznělo za ní. Rychle se otočila a přitom zároveň naštvaně zaklela. Co to v poslední době ty lidi napadá? Pořád sem lezou! Ve dveřích její ložnice postával vysoký mladý muž, který se na ní pobaveně šklebil.
,,Co tu chceš ?" zasyčela na něj výhružně a naštvaně, aby zakryla překvapení a snad i troochu strach.
„Musím si s tebou o něčem promluvit," odpověděl s ještě širším úsměvem, naprosto nevyveden z míry její zlostí.
,,A jako o čem ?" znovu položila otázku a pomalu začínala mít chuť setřít mu ten úsměv z obličeje jakýmkoli bolestivým způsobem.
,,Neposadíme se raději na to?" pouze přikývla a stále ještě v pyžamu přešla do největšího pokoje domu, kuchyně.
,,Nebyl by čaj? Nějakou dobu to bude trvat a mě nějak vyschlo v ústech," zeptal se zase s tím pitomým úsměvem, nejspíš ho bavilo Derassii škádlit.
,,No jo no," zabručela spíš pro sebe a dala ohřívat vodu. Tenhle kluk už ji pěkně štval.
,,Cukr?" optala se s milým úsměvě né nepodobným tomu, který měl předtím on, ale hned se zamračila. Ono je to nakažlivé? zeptala se sama sebe a taky si sama odpověděla. Asi jo, budu ho muset odtud rychle dostat než mě stačí nakazit mnohem víc. Ještě bych mohla začít usmívat pravidelně a to by se mnou asi seklo. Mladík jí na otázku odpověděl ještě širším úsměvem a přisunutím svého šálku blíže k ní. To už Derassia zrudla vztekem, ale protože se chtěla něco dozvědět, tak mu jen vztekle hodila do čaje dvě kostky cukru, až ho trochu pocákala a prudce se posadila. Kluk jsi ji jen mlčky začal prohlížet a nevypadal, že by chtěl začít mluvit.
,,Tak co bude?" vyštěkla na něj, když jí došla trpělivost.
,,Musíme ještě počkat na mého přítele, měl by brzo dorazit,." Vypadal trochu ustaraně a u slova ‚měl‘ se nepatrně zarazil, a tak se Deri pro jistotu na nic neptala, i když v ní zvědavost ryla jako ten nejlepší tesař. Stale mlčky čekali, dívka se znuděným výrazem jen líně pozorovala dohořívající oheň v kamnech.
Najednou jedno z oken co si rozbilo a dovnitř vlétla a vevnitř přistála jaká si nádoba.
,,Omračující plyn! Rychle pryč!" křikl mladý muž a pomohl jí se zvednout. V tu chvíli začal z nádoby unikat nazelenalý kouř. Derassia s mladíkem vběhla do vedlejší místnosti.
,,Je tu ještě nějaký jiný východ než ten přední?" ptal se jí urychleně.
,,Ne, leda sklepem se dá dostat do kanalizace," odpověděla mu bez rozmyšlení.
,,Bezva, rychle do sklepa."
,,Co? Do sklepa? Já do kanálu nepůjdu ani omylem !" odsekla mu vzdorovitě, když tu někdo začal mlátit do předních dveří a jí bylo najednou jedno, jak jim uteče, hlavně ať je pryč. Sebrala dýku, kterou měla na stole a snad nejrychleji za tu dobu, co tam žila, seběhla schody a otevřela poklop vedoucí do kanálu.