Cesta nikam

Vím, přestěhoval ses. Nová adresa nebude špatná. Vlhká. Blízko je řeka, kterou obtéká nedaleké městečko, které míjí zasněžené vrcholky hor, na které sedl splín. Možná stín. Tahle doba. V dobách míru nebude místa pro válečné hrdiny.  Kam se schovat? Nemůžeš. Pokud tohle místo opustíš, tak zemřeš. A to doslova. Včera jsi spáchal sebevraždu. Fajn pocit, ale ne zas tak záživný jak si budou představovat. Zemřeš ještě tisíckrát, než to bude doopravdy. Ale to už budou jen repetice. Takhle to zmrvit. Věřil jsem. Jednou je možná dopadneš a pak tě uvězní. Chcípneš ty svině špinavá. Promiň. To bylo na krysu. Pořád mi sem lezou. Jdu ulicí. Svítá. Tohle nikam nevede. Všiml sis někdy, jak se zrána samostatně stojící budovy mění na věci vystupující z prostoru? Proč nikdy nic neřekneš? Snad dojdu až do nemocnice. Manželka mě pobodala, to jsem nebyl já. Vzpomínáš na válku? Doufám, že už jsme venku. Možná jsem pořád tam. V zákopu. Blouzním. Někdy se v noci budím, často vlastně záměrně. Snažím se zjistit, na co myslím, když jsem mimo. Bezvýsledně. Jen mě pak celý den bolí hlava. Marný boj. Jak s tím zrcadlem. Viděl ses někdy? Detaily tváře? Sotva. Díky převrácenému obrazu ani nepostřehneš, že ti něco uniká. Zase vzpomínám na dědu. Jak mě učil stabilizovat izotopy. Vyrábějí stále dokonalejší zbraně. Menší. Do krabičky od sirek se vejde zbraň, co láme kontinenty. Nikoli však bezporuchová. Něco o tom vím. Od té doby mám posunutou osu myšlení. Nakloněnou o pět stupňů. Kdy jen to skončí. Kdo si počká, ten se se zlou potáže. Přeplaval jsem řeku a teď ležím mokrý na břehu. Světlo pohasíná. Všechno kolem umírá. Nesnesitelné pálení na spáncích. Už nikdy se nezvednu. Tělo mám olezlé snětí. Hučí mi v uších. Propadám se. Pokrylo mne plesnivějící listí.