Uvězněn

  Jel jsem včera přes vesnici, a jakmile jsem z ní vyjel, zrychlil jsem na sto dvacet. Nebyla to však silnice, po čem jsem jel, ale spíše taková hmota. Beztvará, bezbarvá hmota, ve které sem tam uvízl kamínek. Ona to vlastně ani nebyla silnice, ale užiji zde označení silnice, abych vás příliš nemátl.

                Šlo tedy o silnici, ale ne příliš vhodnou pro to, aby po ní jezdila auta, což mi zas tak moc nevadilo, protože jsem nejel v autě a už vůbec ne v kabrioletu. Mohl bych říct, že jsem šel pěšky, ale to by bylo řečeno dost nepřesně. Navíc nemám ani nohy a chůze bez nohou, vypustím-li to, že je přinejmenším komická, tedy je to chůze, která se jako chůze nedá vůbec označit. Doufám, že se mnou souhlasíte, že lidé chodí po nohou, a když náhodný člověk nemá nohy, nemůže chodit a pohyb, který vykonává, vlastně není chůze a nedá se jí tak ani zjednodušeně říkat. Já však zde užiji označení chůze, abych nedělal zbytečné zmatky.

                Vyjel jsem tedy z vesnice, ale nevím docela jistě, zda to skutečně byla vesnice nebo město. Nebudu tedy uvádět název oné obydlené části, která však nebyla vůbec obydlená. Nabízí se tedy, že bych měl říkat spíše vesnice duchů, ale ve slovníku je uvedeno jako přípustné spojení pouze město duchů, bez ohledu na rozlohu a počet obyvatel, kteří tam nežijí. Abych to zbytečně nekomplikoval, budu dále uvádět místo jako vesnici a tím to hasne.

                Ještě než však vyjedu ven, zajímalo by mě - doufám, že se najde nějaký dobrák nebo žebračka, který bude ochoten, vysvětlit mi - kde přesně taková vesnice končí. Je to metr za posledním domem? Nebo poblíž hraničního kamene? Co když ona vesnice žádné domy nemá? Co když jsou tam místo nich týpí? No to by asi byla osada. Zahrňme tedy osadu též pod označení vesnice. Ale co když tam není vůbec žádná stavba? Někdo by mohl říct, že to potom není vesnice ale pustina. Možná tam však vesnice ležela v minulosti a pak ji přesunuli, ale cedule označující její začátek a konec tam zůstaly. Je to tedy obydlená oblast? A musím zde zpomalovat? Ale nechme toho a dejme tomu, že zde stojí tyto cedule a označují začátek a konec vesnice.

                Vyjel jsem tedy z vesnice a zrychlil na sto dvacet kilometrů za hodinu, což je dost obtížné bez auta – mimochodem, když jsem na začátku mluvil o autu, nemyslel jsem tím doslova auto, ale obecně jakýkoliv náhodný dopravní prostředek, např. letadlo nebo vlak a tak dále – uvedl jsem však už ono zrychlení a budu se ho držet, aby vás to nemátlo, a ono to taky pro následující není až tak důležité.

                 Než konečně pokročíme dál, musím se ještě vrátit ke slovíčku včera. Někoho by mohlo napadnout, že je to další z takzvaných nadsazených slov – nadsazený používám jen kvůli vlastní neznalosti správného označení – které se jen tak říkají, aniž by v dané větě byly nějakým způsobem podstatné, jako například u věty „to je dneska den“ není dneska až tak podstatné i když tedy není úplně zbytečně a nelze ho libovolně vyhodit.

                Říkám včera a myslím tím doslova včera. Mohlo se sice stát, že bych přejel časové pásmo a ze dneška se velmi rychle stalo včera nebo naopak, ale to se nestalo a uvádím to, aby nikdo dodatečně neupozorňoval na nesrovnalosti. Další by mohl namítnout, že se zrovna ten den ze soboty na neděli přesunoval čas z letního na zimní nebo obráceně a já to zatajil, abych vás ošidil o hodinu. Čas se však neposunuje ze soboty na neděli, ale pouze v neděli, což mnoha lidem, kteří se nad tím nikdy nezamysleli, nemusí dojít, ale já vím, že je to častý omyl dlouhých konverzací a uvádím ho proto, aby vás to nemátlo, kdybyste si na to vzpomněli a začali nad tím hloubat. Ten den však bylo úterý a podobné úvahy by byly naprosto zbytečné a nijak nesouvisející.

                Vyjel jsem tedy z vesnice, zrychlil na sto dvacet a to zřejmě se záměrem sebevraždy, neboť jsem krátce poté přejel hranu skalního výběžku a zřítil se do propasti. Někdo by mohl namítnout, že lžu, neboť kdybych spáchal sebevraždu, tak tu nesedím a nepíšu o tom. Druhý by mu oponoval, že mohlo jít o nepovedenou sebevraždu a pak zde můžu ležet a psát o tom. Podle mě to však byl atentát, neboť konec silnice nebyl označen a já tak nemohl vědět, co mě čeká.

                Sebevraždu tedy spáchal ten, kdo konec silnice neoznačil, ale pokud jsem to nebyl já, kdo měl konec označit, tak se vlastně nejedná o sebevraždu, ale vraždu. To však pouze bylo-li to plánováno a já dodávám s cílem na mě. Jinak by to totiž byla nešťastná náhoda. Došlo však k porušení zákona o povolené rychlosti a bylo by to zřejmě označeno jako záměrná nešťastná náhoda. Takové slovní spojení je však zavádějící a vedlo by to zpátky k tomu, že jde o sebevraždu, respektive sebevraždu s něčí pomocí, aniž však onen pomocník věděl, že jde o sebevraždu, pokud si to tedy nedomyslel. Kdyby tak učinil, bylo by možné obvinit ho ze sebevraždovraždy, nehledě na to, že měl sebevrahovo povolení.

                Jsem však naživu a mohlo tak jít maximálně o nepovedenou sebevraždovraždu. Takové slovo však neexistuje, a kdyby se objevilo v policejní zprávě, mohl by na něj někdo v budoucnu narazit a bylo by díky němu možno zprávu označit za neplatnou. Pokud bych to však byl já, kdo to slovo při procházení – a nemyslím tím procházením nic ve smyslu chůze, které nejsem schopen, jak už jsem doufám dostatečně objasnil – objevil, mohlo by na mě padnout podezření, že jsem tak učinil za účelem vlastního prospěchu zatajení sebevraždy, vraždy nebo jakékoliv jejich úspěšné či neúspěšné kombinace.

                Kdyby bylo nakonec takové podezření potvrzeno, mohl bych za to být odsouzen a poslán do vězení, což se vlastně stalo a já vám o tom vyprávím, aniž jsem si uvědomil, že o tom mluvím, jako o věci, která by se mohla stát. Jsem tedy ve vězení za pokus o zatajení vlastní sebevraždy nebo o co vlastně jde a je to k vzteku, protože nemám nohy a nemůžu se tak ani projít po cele a mluvit zde taky není s kým. Nikdo tu se mnou není a některým z vás už možná došlo, že je to kvůli tomu, že se vězení nachází v městě duchů, i když jde spíš o vesnici.