Andělé a ti druzí

Když jsem byla malá, táta mě houpával na kolenou a říkal mi, že pokud budu hodná, tak mi narostou křídla a bude ze mě anděl. Maminka neříkala nic, jen se na mě usmívala a hladila mě po vlasech, když jsem den co den stála u zrcadla s vyhrnutou košilkou a upřeně sledovala svoje záda, zda na nich už vyrážejí ta křídla. Byl to krásný čas. Dny byly dlouhé. Léta teplá a v zimě spoustu sněhu.
Připadalo mi, že to nikdy neskončí. Doma to stále vonělo upečenou buchtou a na stole bývaly květiny. Večer jsem usínala v posteli svých rodičů a tatínek mi vyprávěl pohádky, které byly jen pro mně. Když jsem byla nemocná, tak mi maminka dávala studené obklady na čelo a na krk mi pověsila přívěsek andělíčka, který mě chránil. Měla jsem ho moc ráda, věřila jsem, že s ním se mi nic nestane.
A pak už u nás dlouho nic nevonělo a květin bylo také stále míň. Maminka pořád spala a byla hodně unavená. Nakonec musela odjet do nemocnice. Domů se už nevrátila. Jednou v neděli přijel pán s telegramem a my pak šli pro její věci. Nesli jsme si domů jen malou tašku. Tatínek řetízek s andělíčkem pověsil doma do skříně a na stůl dal její fotku. Smála se na ní, jako když bývala zdravá.
Byla to divná doba. Já chodila do školy, pak domů, tatínek býval dlouho v práci. Večer se vracíval pozdě, někdy hodně veselý, ale to jsem z něj cítila zvláštní kolínskou… Teprve později jsem pochopila, že to nebyla kolínská, ale alkohol. Byla s ním pak legrace, vyprávěl mi vtipy, pouštěl staré desky a tancovali jsme spolu po kuchyni. Byl na mě pořád hodný.
Někdy moc hodný. Bral si mě na klín, hladil a objímal. Ale mně to bylo míň a míň příjemné.
Nechtěla jsem, aby si myslel, že ho nemám ráda. Říkal mi, že jsem jeho velká holka a že nám bude spolu dobře. Bral mě sebou do postele a spali jsme spolu. Někdy jsem se v noci probudila a on mě i ve spaní hladil. Vždycky u toho tak vzdychal. Nebylo mi to příjemné, ale dělala jsem, že spím. Ráno jsem se na to snažila nemyslet a těšila jsem se do školy.
Ale pak mě začal hladit i večer před usnutím a toho nahlas dýchat a těžce vzdychat. Začala jsem se bránit, ale měl sílu. Šeptal mi u toho, že mě má rád a ať se nebráním. Bolelo mně, co mi dělal. Pak brečel a prosil, ať to nikomu neříkám, že to bude naše tajemství. Nesnášela jsem pach alkoholu a jeho doteky, ale neuměla jsem se bránit. Všechno bylo studené a šedivé. Venku zima a doma táta, který se vracel z hospody. Pořád jsem jen myslela na to, co bude večer a v noci. Moc jsem se nesmála, nebylo čemu.
Jednou jsem přišla ze školy domů, bylo to v půlce března. Otevřela jsem skříňku a našla řetízek s andělem. Pověsila jsem si ho na krk a prosila toho andílka, ať mě ochrání. Že jsem hodná a chci, aby ze mě byl taky anděl. Čekala jsem na nějaké znamení, ale pořád se nic nedělo. Koukala jsem z okna, bylo zataženo a šero jako před deštěm. Přívěsek jsem držela v pěstičce a myslela na maminku. Najednou se na obloze objevilo sluníčko a zasvítilo oknem na moji tvář. Šla jsem k němu a otevřela ho. Foukal jemný teplý vítr. Vyklonila jsem se z okna a koukala na lidi, co chodili z práce. Nikdo mě neviděl, bydleli jsme až pod střechou paneláku. Pak dole cvakly dveře a já zahlédla tátu, jak jde domů.
Stála jsem na okně a v ruce jsem pořád svírala ten medailonek. Přes kuchyň se ke mně nesl jeho křik a hlavou mi prolétly ty večery a bezesné noci. Ještě jeden krok…
Letěla jsem ………jako anděl.