Hanovo čekání (3)

   Šel s hlavou mírně skloněnou a broukal si. Při chůzi si velmi často broukal, méně častěji nevydával žádné slyšitelné zvuky a nejméně častěji si pískal.

   Zpočátku se musel proplétat hustou sítí ulic, neustále měnících směr. Minul velkou spoustu domů, z nichž některé částečně nebo i úplně zasahovaly až do silnice a silnice pak ani částečně, ani úplně nezasahovala do stavebních parcel, neboť tam místo ní byla cesta zahradní (nebo polní, což je nepřesnější, ale jak chcete). Pouze u jediného domu, posledního, který po cestě míjel (poslední si nedávejte s ničím do souvislosti, pokud chcete), se na chvíli zastavil.

    Dům měl obrovskou knihovou střechu, která jako by rostla přímo ze země. Štít tvořila svisle překládaná, chtělo by se říct hoblovaná, prkna, jenže nebyla srovnána hoblíkem, ale sekerou, což však nešlo pouhým oken, ani oběma, vůbec poznat. Jediné dveře byly v nadzemním podlaží a dostat se k nim bylo možno pouze po trámech, zpevňujících krokev. Trámy se opakovaly po dosti malých vzdálenostech a tvořily tak (mimo svoji hlavní funkci, samozřejmě) něco jako žebřík. Předposlední trám lícoval se spodní hranou dveří a poslední byl až nade dveřmi. Okna byla také pouze v nadzemním podlaží.

   Stejně ho zaujalo několik různě vysokých hromad kamenů, na první pohled náhodně rozmístěných po zahradě kolem domu. Rozmístění náhodné nebylo, což však Han, stojící očima metr sedmdesát nad zemí, nemohl vidět. Ptáci, letící očima daleko výše nad zemí, mohli na jakýkoliv pohled spatřit neúplně dokonalý náznak zlaté spirály.

   Samotný dům stál uprostřed spirály, ale nebyl její součástí, naopak rozbíjel její obraz, což bylo částečně matoucí a částečně inspirující.

   Han chvíli přemýšlel, zda nějaký z kamenů nesebere, ale protože byl prorok, věděl, že k tomu nedojde. Pokračoval tedy dál a brzo opustil město. Klikatá, prašná cesta ho vedla rovně stále dál, aniž ho kdokoliv či cokoliv rušilo, snad až na odpudivého špinavého sedláka, který stál na poli, opíral se o vidle zapíchnuté do země, naprosto nápadně na něj hleděl a vůbec nedbal na to, že si do vousů pouští nadměrné množství slin. Také nelze opomenout divokého psa, který přiběhl a chtěl se mu zakousnout do kotníku, ale jakmile se dostal blíž a mohl si ho pořádně prohlédnout, spokojil se s tím, že mu neutrhl kus nohavice a neutekl s ním neznámo (i prorokovi) kam a už ho nikdy nikdo neviděl.

   Zbytek cesty mezi civilizací a lesem uběhl poměrně rychle. Tak jsme tedy v lese. Příčí-li se vám, že by snad cesta měla být cílem, tak vás potěším, protože místo, kde se nyní nacházíme je cíl a odtud už se nehneme.

   Pokud někomu z vás chůze, kterou Han po celou dobu praktikoval, připadá zvláštní, tak vězte, že tomu tak může být, nebo taky ne. Běžný člověk při chůzi pravidelně střídá pravou a levou nohu. No co se Hana týká, ten k tomu navíc po trojím vystřídání pravá – levá následně levou vynechá a jde dvakrát pravou, což je však pro něj zcela přirozená chůze a ne nějaká nejapnost, kterou by vykonával pro svoje potěšení.

   Při pozornějším pozorování lze k tomu všemu ještě zpozorovat, že při každém dvanáctém kroku činí nepatrný pohyb, jako by snad chtěl sklapnout paty, což však nikdy nedovede až do fáze, kdy by paty skutečně sklapl a navíc je úplně zbytečné o tom mluvit, neboť tohle pro něj není nijak přirozené. Jedná se pouze o nejapnost, kterou činí pouze pro své potěšení.