Červený měsíc

- To jsem nikdy neřekl ale ano, proč ne. Pokud vím, je tohle kancelář nakladatele. Pokud bych se chtěl stát pradlenou, zajdu do suterénu a nebudu se plahočit pět pater po schodech. - Tak, přesně takto se na ně musí. Drsně, neodkladně a sebevědomě.

 

- Vidíte všechny ty rukopisy na stole ?? - Vyděl jsem všude rukopisy ale stěží jsem našel stůl co měl stát uprostřed místnosti. Drsně, neodkladně a sebevědomě jsem kývnul na souhlas.

 

- Tak vidíte a kdo si myslíte, že to bude všechno číst ?? - Tak asi ty, nikdo další tady není, nevešel by se sem. Máš tady jenom stůl ( říkal to ), nalevo od stolu kabinet přeplnění dalšími rukopisy, napravo prázdnou stěnu a za sebou okno, co oslňuje všechno uvnitř. Tentokrát jsem drsně, neodkladně a sebevědomě pokrčil rameny.

 

- To je snad jasný, že já !! A kolik si myslíte, že na to mám času ?? - Drsně, neodkladně a sebevědomě...

 

- Přesně tak, málo.

 

Měl pravdu. Času mu asi moc nezbývalo. Tím svým upoceným a tlustým pohledem naznačoval vlastní rozklad, opuchlost a snahu před smrtí bezezbytku sežrat celý svět do posledního člověka, psa, kočky a chloupku na nose té staré Číňanky, co mě mlátila smetákem dole v prádelně, když jsem před pohledem na těch tisíc schodů dostlal záchvat kašle a snažil se najít záchod.

Možná se cpal všemi těmi slovy, co kdo napsal. Všemi těmi stranami blbostí, fantaskních sexuálních představ, nenávisti druhých.. příběhů o království někde za horami, kam nikdo nechtěl chodit, protože princezna byla tak ošklivá a koně na cestu stojí daleko víc peněz, než ta hrůza v zámku zavřená.

 

- To je mi líto ( nebylo ) ale můj rukopis jste už četl. Vaše agentura mi poslala dopis, že mi jednu povídku otisknete v místních literárních novinách. - Drsně, neodkladně a sebevědomě.. už toho nechám a stanu se skromným spisovatel. Nejsem jako oni. Mě už někdo četl.

 

- Tak to gratuluji. Asi jste se stal vážně spisovatelem. Můžete mi předat ten dopis ??

 

Cestou sem jsem si ho vložil do náprsní kapsy, kde mě příjemně hřál a zároveň utvrzoval v něco víc. Že jsem někdo. Třeba jako řidič autobusu a ta jeho uniforma, nebo popelář a ten smrad, co se za ním táhne celý den ještě doma v posteli. A nebo jako ta stará Číňanka a její chlup na nose. To je taky známka pracovního úspěchu, uniformity a odlišení se od ostatních pobudů v obyčejných kalhotách a triku někde ze sekáče. Ale já byl někdo víc. Já si ráno vstával ve dvanáct hodin odpoledne, otevřel si víno a k tomu sandwich s tuňákem a psal. V mezičase nadával na popeláře, že mi neodvážejí odpadky, natahoval hodinky podle příjezdu autobusů, a často jsem kvůli jejich řidičské neschopnosti chodíval pozdě a jak to vypadá, budu dostávat po zádech smetákem, protože ten jejich záchod tady byl nejčistší, co jsem tady ve městě viděl.

Měl jsem trochu strach mu ten dopis vložit do jeho ropuších rukou ale moje pýcha byla silnější než pocit na zvracení.

 

- Ano, vskutku, vaše povídka Rectum podle Jidáše se nám asi líbila a bude otisknuta v našich novinách. Jenže si na ni nepamatuji. Netuším, kde by mohla ležet. Určitě tady někde bude - máchl oběma rukama tak intenzivně, že pár rukopisů přelétlo místnost a zastavilo se v rohu společně s košem na odpadky a plísní - ale náš rozpočet se ztenčil a musel jsem propustit kolegu, co všechno tak svědomitě zakládal támhle do kabinetu.

 

- V dopise stojí, že za každou uveřejněnou povídku dostanu deset dolarů.

- To je pravda ale nejprve ji musím najít.

- Dole v recepci mi říkala jedna moc fajn dáma, že už tady na mě čeká šek s penězi. - Moje drsné, neodkladné a sebevědomé chování se vracelo.

- Tak to vám kecala. - Ozval se ropuší muž tak vztekle, že mi na košili přistál párek lepkavých slin.

 

- Hele, nebudeme si to dělat složitější, než to je. - řekl jsem - Když tak na vás koukám, než by jste tu povídku našel, možná prasknete a všechno tady zahážete tím vaším sajrajtem co máte uvnitř. Normálně mi dejte ten šek a já odejdu. V dopise stojí, že mi ho máte dát. Nikde tam není žádná věta o hledání ani smrti.

Zrudnul. Asi se naštval. Netušil jsem proč. Už nevypadal jako žába ale právě uvařená langusta.

 

- Tak dobře. Zavolám dolů na recepci ať vám předají ten všivej šek ale tady jste skončil.- řekl hlasem trouby na pečení.

 

Odešel jsem z místnosti, následoval na zemi modrý koberec, který mě zavedl ke schodišti. V přízemí jsem si vzal svůj šek a spokojeně odešel na ulici.

Už cestou jsem sem si všiml nedalekého baru s názvem Červený Měsíc. Měl jsem nějak sucho v puse a vydal se směrem za měsícem.

Bylo pět odpoledne, já seděl za barem a upíjel skotskou s ledem. Byl to úspěšný den, možná mi otisknou povídku, v náprstní kapse mám šek na deset dolarů a na druhé straně baru se na mě usmívá nádherná černovláska s tak dlouhýma nohama, že bych se doufám dostanu až na měsíc. Zapřahám svoje koně a vyrážím za ní do jejího království.