Hanovo čekání (5)

   Ve stejné době, kdy Han v lese čekal, vstoupil do stejného lesa hvizdohájek Bůzes, což je (nebo byl, jak chcete) poslední člověk, který se s Hanem setkal a mezi těma dvěma došlo k jistému střetu. O tom, k čemu zde dojde, Han už samozřejmě dávno věděl. Kdyby to však nevěděl, vůbec by mu to nevadilo. Kdyby to však nevěděl, nemělo by mu co vadit (nebo nevadit, jak chcete), a pak by možná podvědomě strádal nebo taky ne.

   Ponořen v myšlenkách probděl první noc a po ní ještě několik dalších. Pak už na něj začala doléhat únava tak nesnesitelná, že se konečně odhodlal využít malé relaxační knihy. Rozepnul si kabát a knihu si tím nejostřejším rohem vrazil pod žebra, což mu způsobovalo tak bodavou bolest, že na dalších pár dní úplně zapomněl, že něco jako ospalost vůbec existuje.

   Po dvanácti dnech, strávených čekáním, knihu odstranil. Začal zase normálně spát a proč by taky ne. Očekával nyní příchod smrti. Neměl sice radost, že přijde dva dny před Událostí, alespoň mu však osud vyměřil strávit poslední dny rozjímaním v přírodě. Rozjímáním a samozřejmě čekáním, což byla jeho druhá nejoblíbenější činnost hned po prorokování.

   Nastal onen čas, kdy se po pěšině přiblížil chlapec, kterému říkaly hvizdohájek. Šel a pískal, co pískal, přímo vulgárně si pohvizdoval. Kouřil jednu cigaretu za druhou a nedopalky odhazoval buď kam se mu zlíbilo nebo jen tak hala bala.

   Za tu dobu, co Han strávil v jámě, nahromaděné listí značně sedlo a nyní už mu nesahalo nad hlavu, ale těsně pod ramena. Sledoval, jak chlapec prochází a v jednom okamžiku se jejich pohledy střetly, ale chlapec byl myšlenkami mimo a vůbec Hana neviděl. Celou dobu, co šel, se šklebil, odhazoval nedokouřené cigarety a jen jednou se na chvíli zastavil, ohlédl se za sebe, ještě víc se ušklíbl a pak už bez jediného přerušení pokračoval do neznáma.