Začalo svítat

Byla zrovna zima. Na zimě je nejhorší to obrovské množství tmy. A on nesnášel tmu, nesnášel noc. 

Byla zrovna noc. Seděl na posteli a díval se do prázdna. Seděl někde tam za svým vědomím a tak jako každou noc se rozhodoval. V ruce držel kudlu. Oni přijdou. Věděl, že se znova ukážou. Nevynechali by. 

Seděl tam sám, uprostřed čtyř čistých bezchybných stěn. Jeho pokoj byl uklizený a prázdný. Prázdný a uklizený. Přesný opak toho, jak to vypadalo v jeho hlavě. 

Nemohl se uklidnit. Bušení srdce cítil po celém těle. Hrdlo se mu svíralo a žaludek byl v jednom ohni. Ruce se třásly. Potil se. Brečel. 

Jsou tady. Přišli, jako každou noc. Nevynechali by. Křičeli na něj zprava, šeptali zleva. Pronikli mu do mozku a skřehotali. Řvali a skřípali zuby. Tančili kolem něj a zhasínali světla. Noc byla ještě dlouhá. Ještě bude trvat mnoho hodin, než se slunce uráčí vykouknout zpod obzoru. Věděl to. Věděl to moc dobře. V ruce držel kudlu. Jezdil s ní po zápěstí a modlil se, aby našel sílu přitlačit. 

Nemohl jim utéct. Pronásledovali ho. Mohl se zamknout, zavřít všechna okna, mohl se schovat do skříně. Stejně by byli za pár vteřin zpátky. Nebylo úniku.

Věděl, že tentokrát to nevydrží. Tentokrát přišli moc brzo. V ruce držel kudlu. Věděl, že dnes to skončí. Přestal mít strach. Jeho mysl byla najednou čistá a průzračná. Přitlačil. Tady. Potom tady. Pak ještě tady, aby měl jistotu. Bylo to snadné. Snadnější, než si kdy dokázal představit. Na jeho těle nezůstal centimetr bez rány. A oni odešli.

Člověk se přece nerozpáře na tolika místech, když chce jen umřít. 

Začalo svítat.