Obětování (2)

Velitel Ašot místo toho kvapem spěchá do budovy honosné a nad ostatní vyčnívající budovy, kde sídlí guvernér spravující věci veřejné a prefekt spravující věci vojenské. Její honosnost, které je Ašot každým dnem svědkem, se však nijak nevymyká významu a bohatství tohoto města. Ovšem Ašot jí většinou nenavštěvoval tak rozrušen, ne s takovými obavami jako právě nyní, když vybíhá schodiště a sotva si všímá přítomných. Pouze, když potřebuje zjistit, kde je prefekt a guvernér, tak se několika lidí zeptá. Dozvídá se, že prefekt je v městských kasárnách na cvičení, ale guvernér je ve své pracovně a tak zamíří do jeho pracovny. Tam narazí na guvernéra, který právě něco zapisuje a bez vyzvání vstoupí do jeho pracovny.

„Guvernére Herakleie.“

„Ašote? Kam ten spěch? Hoří někde?“ zeptá se překvapený muž s úsměvem.

„V Tatvanu je mor,“ pronese Ašot a úředník za stolem zbledne v hrůze.

„Odkud… jak…“

„Právě městem projel uprchlík z Tatvanu. Počítám, že se to tam dostalo ráno, jestli byl z Tatvanu.“

„A ten uprchlík… jak vypadal?“

„On i jeho rodina jsou v pořádku. Říkal, že se k nemocnému nepřiblížil. Co budeme dělat?“

Guvernér okamžitě vstane a dojde k oknu. „Sežeň prefekta,“ nařídí guvernér a za pár minut se Ašot vrací i s prefektem a dalšími důstojníky a úředníky. Ač je varoval, podařilo se prozatím vyhnout šíření strašlivých zvěstí. Dochází k jednání, které je k Ašotově úlevě rychlejší a rozhodnější, než se mohlo zdát. Město bude uzavřeno, zásoby a zvířata shromážděny, nové studny vykopány a hlavně bude zapálen signální oheň, vatra nad městem, která varuje okolní provincie a když to bude fungovat, tak samotnou Konstantinopol.

„Jaký oheň máme zapálit?“ ptá se Ašot a prefekt začne pročítat jakousi listinu.

„Zelený. Zelený značí nebezpečí nákazy, či moru.“

„Co máme použít k zelenému ohni?“

„Modrý vitriol a obyčejné dříví,“ odpovídá prefekt. „A zapalte druhý oheň. Kouřovým signálem vypište jméno osady, odkud to přišlo. Když nebudou vědět, odkud to jde, budou jednat naslepo,“ Ašot se ukloní a odchází splnit rozkaz, zatímco muži uvnitř se opět dávají do diskuse o dalším postupu a vydávají další a další příkazy vojákům a pomocníkům.

Ašot venku sebere koně a jako doprovod dva vojáky, se kterými se má dostat na nedaleké vysoké pahorky hornaté Malé Asie, kde je postavena vysoká vatra. Ta má většinou upozorňovat na vpád nepřítele, ale nikoliv na vpád moru jako právě nyní. Je to jen šest mil, ale přesto uhání jako o závod, protože musí varovat okolní města a provincie. Ti, kteří znají mor, se ho velice dobře bojí. Ti, kteří znají historii, se ho bojí dvojnásob. Ani po staletích se hrůza justiniánského moru nevytratila z myslí obyvatel říše a nikdo by nechtěl, aby se nyní objevil andronický mor. Jedna morová rána pojmenovaná po vládnoucím císaři bohatě stačila.

Jezdci vyjíždí po kamenité cestě, zatímco velkoměsto zbudované v nížině nechávají za sebou připravovat se na nejhorší. Jen občas se Ašot ohlédne, aby si to město prohlédnul. Jindy by se klidně zastavil a sledoval město, které se pomalu ukládá ke spánku, ale to nyní není možné. Vlastně je rád za to, že se město ukládá ke spánku. Je menší šance, že se hned teď rozšíří zvěsti o moru, a i když měšťané uvidí oheň, nikdo nebude tušit, co ta zatracená zelená barva znamená. Navíc, slunce zapadá, takže oheň na východě bude vidět u západních vater.

Po pár dalších minutách už dorazí k dřevěné vatře na vrcholu pahorku, která je ohrazena nízkou palisádou a střežena několika vojáky, které Ašot zná. Některé z nich i cvičil, ale rozhodně ne žádného na to, co se nyní chystá, a co se nyní může stát. Ašota jako důstojníka uvítají úklonou a ten hned vydává rozkazy.

„Potřebujeme zelený oheň a hned zapálit. Hoďte tam modrý vitriol. A taky připravte další ohniště na kouřové signály. Kouřem musíme tlumočit jméno Tatvan, rozumíte? Tatvan.“

„Neměl by to být tedy zelený vitriol?“ podivují se vojáci, zatímco si Ašot prohlíží třicet stop vysokou dřevěnou vatru.

„Copak já rozumím alchymii? Říkají modrý, tak modrý,“ prohlásí Ašot a pomáhá vojákům vytahovat kýble s modrým práškem, který pak rozsypávají na základy i jednotlivá patra dřevěné vatry, k tomu přidávají dřevěné uhlí, papír, suché listí, všechno co pomůže rozhořet vatru.

Není divu, že se tomu vojáci podivují. Modrý vitriol nebylo nikdy nutné použít. Až nyní, když je jím posypána velká část vatry a některým vojákům se z těch výparů a práce s vitriolem motá hlava. Pak Ašot vezme hořící pochodeň a hodí ji na vatru. K překvapení všech se skutečně z modrého prášku zrodí zelený oheň, který brzy zaplaví celou věž, od základů, až po špičku.

Hned potom zapalují další, tentokrát menší ohniště, která však musí vydávat, co nejčernější dým, aby se okolí dozvědělo, odkud se smrt blíží.

Oheň vatry není možné přehlédnout hlídkami ostatních věží a rozhodně je zaujme, protože je zelený. S takovým se moc nesetkávají. Vlastně většina těchto hlídek si nepamatuje, že by se s ním, kdy setkala. První, kdo narazí na tento oheň, je velitel Vatry u Romanopole. Chvíli po zapsání denního hlášení se dalekohledem v ruce naposledy kontroloval obzor a všiml si té vatry. Nyní více, než kdy jindy dokázal docenit užitečnost tohoto nového vynálezu, když si všiml si i zeleného ohně, který nepoznával, a začal ho vyhledávat v listinách, které měl u sebe. Byl zaskočen a polekán, když se dočetl, že jde o mor. Chce poslat své muže do města, ale všimne si, že zelený oheň není to jediné. Od vatry stoupá i přerušovaný dým, jehož pauzy začne zapisovat a srovnávat s písmeny. „Tatvan,“ řekne nakonec.

Pak posílá své muže do města informovat zdejší správce, a ti souhlasí se zapálením zeleného ohně a dalších ohňů k varování před Tatvanem. Není na nich soudit, co se děje, o to se musí postarat císařství, a tak už za pár dalších minut je v šedesát mil vzdáleném Charberdu, zbudovaném v nížinách a obklopeném jezery, vidět v dálce zelený oheň a dým, zatímco vojákům v Muši se uleví, když vidí zelený oheň a dým z Romanopole. Dalším varovaným městem je Melitene, jehož velitel vatry na nic nečeká. Posílá své muže ke správcům města a hned zapálí oheň. Tímhle způsobem, zapálením řady dalších vater se varování před morem dostane přes Caesarii do Ancyry, Nikomédie a do samotné miliónové Konstantinopole, jejíž hlídkující vojáci na městských hradbách, i hradbách císařského paláce spatří oheň z Nikomédie.