Skřehotání

   Nebem se přihnal velký černý mrak a na stavení u cesty padl stín, i když vzduch zůstal rozpálený. Zdi zahrádky hospody i stěnu domu kryla zelená clona psího vína, rušená jen okny a dveřmi. Osamělý statek na louce přeměněný na penzion. Jak se tady může uživit.    Kolem nic, co by lákalo, snad kromě ruiny hrádku na zalesněném kopci, ke kterému vede cesta. Ale ani tam se lidé asi nehrnuli.
     Dýchalo to tady však klidem a poetikou. Právě pro romantiku a odlehlost si Jan tenhle zapadák vybral k focení.
     U stolů pod slunečníky sedělo jen pár hostů a v penzionu bydlel pouze on. U stolu u staré lípy čtyři dívky. Dvě blondýny, dvě brunety. Pily a smály se. Jan je dráždil, jak seděl sám u vedlejšího stolu a nehybně na ně civěl. Co chvíli do něj některá cvrnkla pohledem.    Radši stočil oči jinam, a když k dívkám opět zabloudil, skoro viděl, jak se z nich odpařuje ženské pižmo smíchané s pachem deodorantů.
     Chlípně se ušklíbl. Dívky to postřehly. Napřed blondýna sedící tváří k němu pošeptala něco kamarádkám a ty se jako na povel po něm ohlédly. V jejich očích se objevil pohoršený údiv, který hned vystřídalo nemravné pobavení.
     „Holky, já si asi nechám vyoperovat vaječníky.“
     Bruneta s ohonem v tričku s leopardím vzorem pronesla tu větu bez souvislosti a nepřirozeně nahlas, aby její slova nikomu neušla. Zbylé tři vypálily salvu smíchu.
     „Prosím tě, proč?“ ptala se blondýnka s obličejem panenky a s andělskýma očima.
     „Abych mohla šoustat bez antikoncepce a nebála se, že si uvrtím sviště.“
     „Si ale píča,“ mínila druhá bruneta.
     Po exhibici se leopardí bruneta se strnulou tváří madony na pravoslavné ikoně zvedla a odkroutila zadkem v nestydatě krátké minisukni do hospody. To neuniklo dvěma mladým dělníkům v ostře červených, hodně rozepnutých kombinézách s výraznými logy stavební firmy, kteří doplňovali počet hostů restaurace na sedm a po syrovém představení dívek se o ně začali živěji zajímat.
     Teprve teď Jana napadlo, co tu vlastně ti chlapi dělají? Chvíli se tomu snažil přijít na kloub, ale mozek se mu v rozpáleném vzduchu téměř smažil. Nechal dělníky a začal přemýšlet, kam půjde a co bude fotit.
     Vtom se černý mrak na obloze ještě víc zamračil, spadly první velké kapky a pak to chrstlo, jako by se nad nimi protrhl obří zásobník vody. Jen slunečníky ochránily hosty před brutální sprchou, ale stejně se všichni uháněli schovat do hospody a než stačili doběhnout, byli řádně mokří. Dívkám déšť odhalil téměř úplně ňadra a dělníci tu nabídku k podívané ochotně využili. Holky a kluci se navíc stačili při úprku před deštěm seznámit, takže si sedli k jednomu stolu, Jan zakotvil u jiného a všichni společně pozorovali oknem liják.
     Provazce vody se lily z nebe jako ze zuřící sprchy, blesky štěpily oblohu, hrom rachotil a pak v jediné chvíli konec, bylo po bouřce.    Poslední cákance už dopadly při rozzářeném slunci. Dláždění rychle osychalo a po dešti zůstalo jen několik kaluží, jež se oslnivě leskly.
     Jan si objednal pivo a šel si odskočit. Jak se vracel, potkal na chodbě k toaletám jednu z blondýnek. Šla nejistě a když ho míjela, zavrávorala na podpatcích a vletěla mu přímo do náruče.
     „Ale pane, to se smí, obtěžovat cizí dívky u záchodů?“
     Přiopile se přitom smála.
     „Jak to říkala tvá kamarádka té v leopardím tričku?“ optal se Jan.
     „Myslíte si o mně, že jsem píča?“
     „Promiň, to mi jen tak ujelo. Ale to kvůli tomu, že jsi nalitá.“
     „Ale neujelo a máš pravdu. Jsem blbá kunda.“
     Blondýnka se znovu zasmála a hned zase posmutněla.
     „Proč mluvíš jako dlaždič? Připadáš si zajímavější?“
     „Moniko. Menuju se Monika. Jste tady na víkend? A co tu budete dělat?“
     „Někam jsi šla,“ snažil se ji odpinknout.
     „A co, chtěl bys mě? Jsem hezká a ty sexy chlap. Já bych tě chtěla.“
     Stále se nemínila hnout z jeho náruče.
     „Jsi hezká jak obrázek. Ale chováš se jako děvka, Moniko!“
     Konečně ji od sebe odtlačil.
     „A, pán je slušňák! Tak jdi do prdele!“
     Jan si Moniku přitáhl za ruku a vypadalo to, že jí dá facku. Radši utekla na záchod a on se vrátil do sálu. Jak se objevil, zabodly se do něj oči společnosti i barmana. Asi slyšeli scénu s Monikou. Hned si ho ale přestali všímat, neboť dělníci si vybrali jeden blondýnu, druhý brunetu a teď se jim věnovali individuálně, kdežto leopardí brunetka vedle nich osaměla a se strnulou tváří zírala nepřítomně do prázdna.
     Jan popadl svůj půllitr, na dva takty ho vyprázdnil, vyšel na dvorek a rozhlížel se do odpoledního hicu. Kaluže pořád nesnesitelně svítily jak tekuté stříbro, a kromě nich už nebyla po nedávné bouřce ani památka. Najednou sem dolehlo pronikavé skřehotání žab.    Netušil, kde se ten vrzavý koncert vzal. Vrátil se do restaurace a sedl si teď k baru tak, aby viděl na mladou společnost.
     „Bourbon!“ houkl na hostinského.
     Menší plešatý muž se zcela vyholenými zbytky vlasů, s náušnicí a v pestré letní košili, k němu zvedl oči, neřekl nic a nalil požadovanou kořalku.
     „Dvojitý!“ upřesnil Jan objednávku.
     Plešoun mu zase beze slova vyhověl.
     „Tenhle penzion ani hospoda vás přece nemůže uživit,“ usoudil Jan nahlas.
     „Řekl bych, že vám do toho nic není. Ale je to vážně těžký. Ještě, že sem přes školní rok jezdí děti na školu v přírodě a různé firmy tu pořádají teambuildingy. Mně to ale hlavně baví,“ rozpovídal se majitel penzionu.
     „Pořádají co?“
     „Teambuilding je prý jakési zážitkové vzdělávání, jak mi to vysvětlili.“
     Jan zavrtěl hlavou a zvrhl do sebe tuplovaného panáka.
     „Ještě jednou a sobě taky nalijte.“
     „Jak myslíte,“ usmál se hostinský.
     „Taky bych rád věděl, jak myslím. Je tu v okolí rybník nebo nějaká mokřina?“
     „Nic podobnýho tady blízko nenajdete. Proč se ptáte?“
     „Že jsem slyšel skřehotání žab.“
     „Tady? To jste musel slyšet něco jinýho.“
     „Co jinýho skřehotá jako žáby?“
     „Až na tyhle holky nic.“
     Plešoun přitom ukázal bradou směrem k bavící se společnosti a Jan se usmál.
     „A co ti dva? Co tady pohledávají? Tady se snad někde v okolí staví?“
     „Zase si myslím, že je vám po tom houby. A mně ale taky. Když přijde host a řekne pivo, dám mu pivo, když chce jídlo, dostane jídlo, když křikne bourbon, naleju bourbon a vůbec se nestarám, proč sem přijel sám na víkend.“
     „To bylo dobrý. Jedna nula pro vás. Ale ti dva jsou mi podezřelí.“
     „Vy jste mi taky podezřelej a jim taky.“
     „A to jako proč?“
     „Kvůli tomu, že jste tu sám a lejete do sebe bourbon.“
     Vtom se u baru objevila dívka v pardálím tričku, co se předtím bavila s Monikou, která se dávno vrátila z toalety. Zbylé dvě kamarádky měly o zábavu postaráno. Sedla si na stoličku vedle Jana jako on bokem k pultu, takže si hleděli do tváří. Ale jen chvíli, protože si Jan začal prohlížet její nohy čouhající z kraťoučké minisukně.
     „Tak se mi zdá, že tady všem beru klid,“ řekl tmavovlásce.
     „A já ho zase beru vám. To se zase zdá mně.“
     „Prohlížím si tě, jestli by ses mi hodila na focení.“
     „To je jako co? Jako mě balíte?“
     „Ne, jsem fotograf a jsem tady, protože chci fotit krajinu.“
     „Tak foťte krajinu a mě vynechte. Nejsem krajina.“
     „Promiň..., jak se jmenuješ?“
     „Veronika.“
     „Jsem Honza a promiň. Já jenom, když vidím zajímavou ženu, chci ji nafotit, aby mi neutekly třeba úžasné obrázky. Ale když nechceš...“
     „Nechci!“
     „Fajn.“
     „A to byste mě chtěl fotit... jako akt?“
     „To by záleželo hlavně na tobě a na okolnostech. Pro mě jsi ale oblečená dobře. To, co máš na sobě, mi pro focení vyhovuje.“
     „Proč chcete fotit mě? Monika s Renčou, ty dvě blondýny, jsou hezčí než já.“
     „To je otázka úhlu pohledu. Zajímáš mě, protože máš tvář jako Madona na ikoně a v kontrastu s tvým oblečením se do snímku dostane napětí.“
     „Jako Madona na ikoně?“
     „Ano. Ještě ti to nikdo neřekl?“
     „Neé...“
     Veronika si s leknutím uvědomila, že jí hovor o její tváři vzrušil.

     „Víš, Honzo, proč jsme šly s holkama do týhle hospody?“
     Veronika s Janem už mířili po cestě k lesu, aby se dostali ke zřícenině.
     „Neptám se.“
     „Jsme bývalé spolužačky a občas si v penzionu uděláme dámskou jízdu. Taky proto, že ten týpek, co mu to patří, nedělá vofuky s pokojem, když některá z nás sbalí kluka. Je oplzlej vopruz, ale když mu nasypeš, je v pohodě. Money, prachy, chápeš?“
     Ačkoli už den na konci července hodně pokročil, slunce stále pálilo jako najaté a měnilo bouřkové kaluže v hlubokých kolejích úvozové cesty na zrcadlově klidné a blyštivé laguny. Když Veronika a Jan vešli do lesa, zbarvily větve borovic, modřínů a buků sluneční paprsky jako měď a jeho v tom světle přepadl pocit neskutečnosti a byl tak omamný. Opět zaslechl žabí koncert, co sem doléhal z neexistujícího rybníka. Napadlo ho, že právě v takových kalužích, jaké míjeli, mohli přijít ti obojživelníci na svět. Pro žabí vajíčka a pak ocasatá tělíčka pulců znamenaly kaluže život.
     „Veroniko, je tady někde poblíž rybník nebo močál?“
     „Myslím, že ne. Ale nikdy jsem po rybníku nepátrala.“
     „Ale slyšela jsi ty žáby, ne?“
     „Žáby?“
     „To skřehotání,“ naléhal.
     „Nějak si ho nevybavuju. O co jde, Honzo?“
     „O nic. Zapomeň na to. A stoupni si tam k tomu tlustému buku. Napadla mě fotka.“
     „K tomuhle?“
     „Jo a zůstaň ke mně zády, trochu se rozkroč, polož pravou dlaň na kmen, roztáhni prsty a ohlédni se přes levé rameno na mě.“
     Dívka vykonala přesně, co požadoval. Měla pro pózování měla přirozený cit.
     „Verčo, mohla bys stáhnout to triko? Stíny se na tobě tlučou s jeho vzorem.“
     Takže přece akt, pomyslela si Veronika. Nic ale neřekla a poslušně sundala část oděvu, jak chtěl. Podprsenku neměla, a tak Denis uviděl nádhernou pokožku jejích zad, na které stíny listí vytvářely úžasné obrazce.
     Prohlíželi si pak oba fotky na displeji fotoaparátu. Hned nato pokračovali k ruině, fotili tam ostošest. Veronika si se zájmem prohlížela každou sérii fotek. Pak navrhla sama, že se svlékne a Jan že s ní nafotí akty v kamenných kulisách starého hradu. Podařily se skvělé obrázky. Veronika si počínala, jako by dělala modelku odjakživa.
     „Veroniko, proč jsi tak smutná?“ zeptal se a v duchu si říkal, že je úžasná.
     Skončili už s focením a seděli teď spokojeně na nízké zídce.
     „Nejsem smutná.“
     Stáhla si své rozpuštěné husté vlasy zpět do ohonu.
     „Nemyslím teď. Ale vnímám žal, který vězí hluboko v tobě.“
     Koukla na něj pronikavě, pak odvrátila oči.
     „Tobě taky nic neuteče.“
     „Nemusíš mi nic říkat, Verčo. Nic mi po tom není.“
     „Klidně ti to řeknu.“
     „Proč?“
     „Protože ti věřím.“
     „Vážně? Čím jsem si to zasloužil?“
     „Nevím. Ale nesvlíkla bych se před tebou, kdybych ti nevěřila? Připadáš mi jako...“
     „...otec?“ pomáhal ji.
     „Otec?! To vůbec ne. Ten mě znásilnil a teď sedí.“
     „To je fakt?“
     Podívala se na něj, jako by ho viděla prvně v životě.
     „Půl roku potom, co mi umřela máma,“ rozbrečela se.
     „Tos mi chtěla říct?“
     Přikývla, přitiskla mu tvář na hruď a vzlykala mu do košile.

     Vraceli se mlčky a za ohybem cesty na okraji lesa uviděli ležet v jedné třpytivé kaluži s tváří ve vodě Moniku v napůl strženém tričku.       Byla celá zkrvavená, umazaná, zablácená až ve vlasech rozházených kolem hlavy.
     Jan k ní rychle přiskočil, zkusil jí tep na krku, ale i bez toho hned poznal, že už je nějaký čas bez života. Veronika ztuhla na místě a civěla na mrtvou kamarádku. Jan ještě v podřepu vytáhl mobil a klepl na tísňového volání. Jak oznamoval nález mrtvé dívky, přísahal by, že uviděl v lese mihnout se postavu v červeném.
    „Myslíš, že ji někdo zabil?“ zeptala se Veronika, když čekali na příjezd policie
    „Vidíš, jak je zřízená. Možná ji chtěl třeba jen znásilnit..., tedy jen, to říkám blbě…“
     „To je dobrý, Honzo.“
     „...a ona se bránila, a potom...“
     „Musela se sem doplazit. Tady se jí to nestalo,“ dedukovala Veronika.
     „Máš pravdu, jsou tady stopy po plazení. Podívej!“
     „Monča byl strašně fajn holka.“
     Vzpomněl si na jejich setkání na chodbičce k toaletám. Pro žáby život v kalužích začíná a pro tuhle lidskou žábu v jedné kaluži skončil, napadlo ho.
     Dorazili policisté a zeptali se Veroniky a Jana na pár podrobností, on se jim zmínil o postavě v červeném, která se podle něj mihla v lese a policie je už nechala odejít.

     Dívky, které se daly dohromady s dělníky, s nimi seděly v restauraci a Veronika s Janem se přidali k nim. Za barem stála místo plešouna patrně jeho tlustá žena.
     „Moniku asi někdo zabil. Našli jsme ji,“ řekla Veronika kamarádkám.
     „My už to víme,“ oznámila druhá brunetka.
     „Jak to?“ divila se Veronika.
     „Tady Lukáš nám to pověděl. Také ji našel.“
     Blondýnka ukázala na vysokého blonďáka.
     „Ty jsi ji našel?!“ zeptal se Jan výhružně.
     „Ano,“ odvětil mladík nejistě.
     „A schoval ses v lese, místo toho, abys zavolal pomoc nebo policii?“
     „Zpanikařil jsem. Neuvědomil jsem si to. Měl jsem strach.“
     Lukáše překvapilo, že Jan ví o jeho přítomnosti na osudném místě.
     „Jen jestli. Jestli to nebylo jinak...,“ pochyboval Jan.
     „To už je naše práce zjistit, co a jak se stalo,“ skočil mu do řeči jeden z policistů, kteří se právě zjevili v restauraci.
     Jan usoudil, že tady už asi není nic platný a odešel do svého pokoje. Za okamžik tu za ním byla Veronika.
     „Můžu?“ zeptala se ve dveřích.
     „Pojď.“
     Posadila se do křesílka a vytáhla cigaretu.
     „Můžu?“
     Přikývl a ona si zapálila.
     „Co bude dál, Honzo?“
     „To, kdybych věděl.“
     „Honzo, myslíš, že to udělal Lukáš?“
     V hlase jí zaznělo zoufalství.
     „Byl na tom místě, ale co říkal, znělo upřímně.“
     „Honzo, proč nejsi můj táta?“
     „Chtěl jsem se tě zeptat, Veroniko, proč nejsi moje dcera?“
     Podívala se na něj nešťastně. Jan vstal a odešel k oknu.
     „Hele, Veroniko, pocem.“
    Oba pak sledovali, jak z restaurace k bráně statku vedou policisté v poutech holohlavého majitele penzionu a za chvíli zmizeli z dohledu.
     „Veroniko, dám ti na sebe číslo a kdykoli zavolej, když budeš potřebovat. Co bych to byl za tátu, kdybych nebyl své dcerušce k dispozici."
     Usmála se a něžně se dotkla prsty hřbetu jeho ruky, kterou se opíral o parapet.
     „Jo a ty vaječníky si nenech vyoperovat. Myslím, že budeš mít krásný děti.“
     „Blbče!“
     To slovo ho pohladilo ještě něžněji než její prsty.
     „Co teď budeš dělat, Honzo?“
     „Poohlídnu se po těch žábách, to jejich skřehotání mi nedá pokoj.“