Taková po česku vesnicky kolorovaná idylka, obdobných legendárních Chevalierových „Zvonokosů.“ I zde ospalý zdejší vzduch dýchají lidé svým významem sice malým, ale prožívají velké životní příběhy, sny a veřejně tajné darebnosti. Ostatně! Takovou (stejně marně) utajovanou darebnost má na svědomí zde přítomný chlapík v montérkách a flanelové košili, který s hekáním právě přehazuje poslední pás izolační střešní lepenky, přes hřeben zbrusu nově postaveného chlívku s kurníkem.

„Dáš si Jaroušku zlatoušku, kafíčko?“ ozvalo se sladce z okénka, do široka rozvaleného přízemního domku do dvora.

„Tak dáš si, Jardo to kafé?“ ozvalo se hluchým tichem už naléhavěji a za okénkem se vynořila soustředěná tvář ženy, očekávající manželovu reakci.

Ticho!

„Tak dáš si, hluchoune to kafééé k sakru, nebo ne?“ ozvalo se nerudně dvorkem a hlava se vyklonila z okénka.

V odpověď se jí ozýval jen tlukot úderů Jardova kladívka, kterým přibíjel „lepenkáče“ do prkenného záklopu stříšky.

„Tak do hajzlu, dáš si to blbý kafééé, nebo co budé?!“ podrážděně zaječela paní Kristýna Žbluňková a protlačovala nervózně své korpulentní tělo okénkem ven, aby se ignorantskému manželovi alespoň zviditelnila.

Pod Žbluňkem povážlivě zasténaly rozvrzané štafličky a z jeho sevřených rtů se mu počalo sypat krapet hřebíků na zem! Nervozita smečovala jeho zřítelnice do bezbřeha nebe a zaklel!

„Jó, dám si, hergot! Copak nevidíš, že tady makám a nemohu ti hned odpovědět, když si hubou přidržuju hřebíky?!

Sestupoval opatrně po špruslích na zem a očima po nich pátral mezi slepičinci.  

 

Konečně může pomyslná fanfára spustit: „Tramtararáá, už je to uděláno, už je to hotovo…!“

 

 Žbluňk s únavou ztěžka usedl na lavici u domku. Zalíbeně si prohlížel postavený kurník s chlívkem k ustájením jejich kozičky Frfni. Zpoza rohu se objevila manželka s platem, na kterém pocinkávaly bucláčky s vonící kávou a talířem, navršeným pocukrovanými klínky mramorované bábovky. Plato položila na stolek a usedla vedle zahleděného manžela. Postřehla, kam míří jeho zrak. Zasunula své dlaně pod svá stehna – a kolegiálně, se zahleděla také!

 Po chvíli obdivného mlčení přisunula kávu k muži a pokývala hlavou.

„Pěkné je to, pěkné!“

„Jedeš Frfňo!“ temně zahučel Žbluňk a pleskl kozu mezi rohy, když zvědavě na stolku očichávala bábovku.

„Co že si to povídala, Kristo?“ zeptal se.

Krista dle jeho výrazu vytušila, že jí rozuměl, ale že si tu pochvalu chce nášupem znovu užít.

„Povídám. Pěkné je to, pěkné! A taky koukám, jak ti v uších zalehlo! Neslyšíš, co volám, co říkám?“

„Taky šlo o čas! Zítra mi končí marodní a musím jít do práce. Ale máš pravdu. Nádherné je to, nádherné!“ spokojeně zarepetil Jára.

„Povídala jsem přece. Pěkné je to, pěkné!“ artikulovala pro přesnost Krista.

„No jó. Tak je to jenom pěkné, nó!“ zavrtěl dotčeně hlavou a už chtěl opět smečovat své zřítelnice směrem k nebi. Ale ustrnul pohledem na zevlující slepičky, ze kterých se oddělila jedna průzkumnice, která se zvědavě vydala vzhůru chodníčkem, vedoucího vlezu do kurníku. Oba na lavici napjatě sledovali, zdali vstoupí dovnitř. Pipka se ale u vchodu zastavila a jen do otvoru opatrně nahlížela. Po chvilce zakdákala a slétla dolů na zem, vmísila se do hejna, kde nespokojeně v kdákání pokračovala. Napětí přihlížejících na lavici povolilo!

„Nějak se tam slepicím nechce. Měl by je tam zavést kohout, ale ty jsi ho musel klepnout jenom kvůli tomu, že přelítl plot zahrádky a rozkloval ti okurky!“ pohlédla Krista s výčitkou Járovi do tváře.

„Prosím tě, vyjadřuj se přesně! Nebylo to poprvé, co přelítl – minulý měsíc, tam šrotoval kapustu a zelí. Jo, a taky rozhrabal záhon s karotkou! A za druhý. Nerozkloval MNĚ ty okurky, ale NÁM!“

Manželka pochybovačně zavrtěla hlavou, ale zdržela se invektiv. Mlčeli! Jen Frfňa zamečela a zahryzla se do opadaných „letňáků“ pod starou jabloní, krčící se pod rozložitým ořešákem. Po silnici před domem zarachotila motorka. Jára zívl a napadlo ho, že začíná být horko, a on by si mohl jít na hodinku schrupnout? Žbluňková se poškrábala na lokti, kde jí po léta trápila nezdolná lupénka a hlasitě zauvažovala.

„To je divný, že se pipkám do toho kurníku nechce! Třeba ten jejich vlez má moc malý otvor?“

 Žbluňk se zamyslel.

„To je blbost! Tím vchodem by prolezl i ten náš nenažraný a vyžraný kohout - co už není.“

„Já myslím…“

„Prosím tě, hlavně nemysli! Přece vím, co dělám. Ta díra je velká jako kráva. Tou by prolezla i taková slepice, jako jsi ty!“ konstatoval neurvale.

„Jak to se mnou mluvíš, primitive?! Já jsem chtěla jen říct, že myslím…“

„Tak ty myslet nepřestaneš?“ zahromoval cholericky Žbluňk, až se strachy Frfňa přikrčila a slepice se rozutekly. Zprudka vstal! Vběhl do chlívku a vyndal z podsady pár prken! Za několik vteřin prostrčil otvorem slepičího vchodu hlavu ven.                  

„Tak co, už věříš, Kristo? Když proleze moje hlava, tak přece proleze i slepice. Zkrátka pipiny mají jen trému, ale přivyknou!“

Žbluňková se zatvářila rezervovaně!

„Jó, tak asi jó!“ odsekla.

„Jakýpak asi, do prkýnka! Dyť to tady ukazuju!“

Raději mlčela, ale v duchu si (zpropadeně) myslela své!

„Nějak ses mi do té drůbeže zamiloval, kohoute, když se na ty své slepice z kurníku pitvoříš a kroutíš na ně hlavou jako idiot,“ hm, idiot je to! Přitakala si v duchu a kolem úst jí prolétl úsměv.

„Nepošklebuj se a raději mi pomoz!“

Krista zpozorněla, došlo jí, že manžel nemůže vyprostit hlavu z otvoru! Kroutil hlavou ze strany na stranu, ale vše bylo marné! Jako by mu ta hlava nabobtnala.

„Sakra, když šla dovnitř, tak musí taky ven!“ lamentoval. Žena přichvátala k mužovi a bezradně v chaotických náznacích stínovala svůj úmysl mu pomoci.  Žbluňkovi se počal z čela řinout pot. Uši měl celé rudé a na krku se mu objevily kapky krve.

„Proboha, tak už dělej něco. Šermuješ tady rukama jako svatá Dyndandýna - a nic! Neimituj a makej! Na zemi pod jabloní je dláto a kladívko, tak to dláto vraž do mezery mezi prkny a zkus jedno z nich opatrně – říkám opatrně, vypáčit!“

 Začala jednat rychle a už stála před nebohým manželem. V jedné ruce třímala kladivo a v ruce druhé dláto.

„Jdi do toho, Kristo!“ velel manžel. Chvíli vyjeveně zírala, nežli jí docvakl význam slova „do čeho?“  Spustila akci a nad jeho hlavou mělce zapíchla dláto do škvíry. Očima si vyměřovala úhel úderu kladívka na patu dláta.

„Proboha! Musíš s dlátem vejš! Vždyť mě bacíš kladivem do hlavy!“ bez váhání uposlechla a dláto posunula. On s obavou odhadoval situaci. Žena konečně udeřila a dláto proniklo skrze spáru.

„Jsem dlátem skrz, zlato! Co teď?“

„Co teď, co teď? Přece začni to prkno páčit, dokud nepovolí!“

Ona zabrala a prkno se napružilo. Zvědavě okukující Frfňa v předtuše zamečela.

„Přestaň, přestaň, do pytle!“ ulevil si zoufale se tvářící Žbluňk.

„Uši mám jako dva kartáče z nabodaných třísek. Nech už toho! Tvá akce může být úspěšná, ale jestli z tohohle vyváznu, tak budu mít hlavu jako Kvazimódo!“

 Žbluňková se snažila s veškerým úsilím vyprostit dláto ze spáry ven.

„Říkám ti, nech toho! Hergot!“

„Vyndávám jenom to dláto a slyším tě! Co budeme tedy dělat?“ Žbluňk zakoulel očima a rezignovaně vzdychl.

„Krk i záda už ani necítím, potím se jako pivní trubky v létě a k tomu se mně chce na velkou!“

„Vražedná kombinace a typický Francoisův zákon!“ dodala lakonicky a trochu popleteně jeho žena.

Hejno slepic opět změnilo polohu a spolu s Frfňou stály v houfu. Věrně hleděly na živoucí ikonu hlavy svého pána, což jeho probralo z několika vteřinové letargie. Směrem k nim nekoordinovaně plivl úlevnou vzteklou slinu, která mu ujela šejdrem a nakonec se mu jen spustila koutkem úst.

„Prosím tebe, ať na mne ten dobytek tak pitomně nevejrá! Stojí tam jako vymalovaný na Noemově arše!  Anebo, raději, zaskoč pro Otu Dohnálka! Už by měl být ze šichty doma. Ať mě z týhle šlamastyky třeba vyřízne motorovou pilou – už je mi to všechno fuk! Hlavně abych se z týhle hranatý kravaty už nějak dostal.“

„Jo, Járo, už letím. Vydrž zlato, vydrž!“ mávla emotivně rukou a běžela k vrátkům vedoucí ven do ulice.

Žbluňk se ještě mátožně pokusil hlavu z díry vykroutit, ale v zápětí rezignoval. Mdloba civěla mu z očí – dech se mu krátil! Žíznivé letní slunce se mu nemilosrdně vpíjelo do jeho zrudlého ksichtu a na jeho potem orosené pleši, jako na aerodrom, přistál otravně stepující ovád. Před domem zahrkal automobil. Zastavil a bylo slyšet přibouchnutí jeho dveří. K Žbluňkovi z dáli dolehl zvuk domovního zvonku a po chvíli se ozval silný mužský hlas.             

„Haló! Haló! Je někdo doma?“

„Vězeň“ pozvedl vyhaslý zrak směrem k plotu, o který byl rukama opřený nějaký plavovlasý muž.

„Copak je?“ zvolal ochraptěle Žbluňk, ale natolik silně, že jej příchozí zaregistroval.
„Dobrý den! Hledám nějakého pana Jaroslava Žbluňka. Bydlí tady?“

„Jo, bydlí. To jsem já. A co po mně chcete?“ příchozí chvíli zaváhal a z dálky zkoumavě hleděl na torzo člověka bez těla.

„Jsem z VZP a provádím zde kontrolu práce neschopných. Mohu jít dál?“ zvolal, ačkoliv by vyčkal odpovědi, otevřel branku a s aktovkou v ruce se vydal směrem k chlívku.

„Co je tohle za den!“ zoufale zakňučelo v Žbluňkovi.

Kontrolor přistoupil před „hlavu.“ Opět pozdravil.

„Tak. Vy jste tedy pan Jaroslav Žbluňk?“ řekl pozvolna a zvídavě se díval na rozpačitě šklebícího se provinilce.

„Jste přece ve stavu nemocných, to tady takhle rehabilitujete – nebo, jak tomu mám rozumět?“

„Nakoukl jsem do kurníku a nějak se mi ve dvířkách zašprajcovala hlava, nó.“ snažil se mlžit Žbluňk.

„To mi tedy povídejte, pane. Nový chlívek a všude okolo pohozené nářadí? A vy si jdete jen tak kolem a strčíte do kurníku hlavu?“

Žbluňkovo mlžení se rozplynulo. Domlžil. Události nabíraly rychlého sledu! Vrzla domovní branka a k zdejší dvojici se blížila Žbluňková s panem Dohnálkem. Letmo se pozdravili a Žbluňk z takticko-preventivních důvodů obeznámil příchozí, že zde „tento pán“ je kontrolorem z VZP což – zejména, jeho manželku vyvedlo z míry. Jejich rodinný přítel Ota Dohnálek, pozvedl jen obočí a s humorem jemu vlastním si nebral žádných servítek. 

„Co to tady Jardo, na nás hraješ? Vypadáš tady s tou hlavou jako ozdobnej trofejní paroháč na štítu hájovny!“

„Ten má ale kecy co, Kristo?“ vyjekl právě titulovaný paroháč.

„To fakticky Jardo, nemůžeš tu palici z tý díry vytáhnout?“

„A to si jako myslíš, že tady předvádím nový adrenalinový sport, nebo co?“ zaskučel zoufale.

„Měli bychom mu nějak pomoci“ vmísil se do řeči kontrolor.

„Konečně nějaký inteligentní nápad! Viď Oto?“ dloubl si do kamaráda Žbluňk.

„Vyřízni mně třeba motorovou pilou. Je mi to fuk!“

„To bych raději nedoporučoval. To by zbyla z chlívku jen paseka. A kam by sis nalejval pivo, kdybych ti k tomu ještě ufikl omylem hlavu? Rovnou do krku?“ zamyšleně řekl Dohnálek.

„Hm. Kristo, prosím, přines mi z domova nějaký větší plastový pytel, kudlu a nějaký jedlý stolní olej!“

Krista moc nechápala, ale ihned uposlechla a během chvilky obě požadované věci přinesla. Žbluňk teď s nedůvěrou hleděl na svého kamaráda, jak se k němu s těmi věcmi přibližoval.

„Hoď se do klidu, Jardo! Hned pochopíš, mám to vykoumaný. Tak dělej jen to, co ti řeknu! Pomůžete mi, pane?“ prohodil směrem, kde stál vše pozorující kontrolor. On přikývl a následoval jej. Před chlívem oba záchranáři přistoupili k hlavě „vězně.“ Dohnálek pobídl kontrolora, aby otevřel lahev s olejem a jejím obsahem vydatně polil uvízlou hlavu. Nařízli dno pytle a nasadili mu jej vrchem na hlavu. Jeho okraje přetáhl přes temeno Žbluňkovi hlavy. Skrze prosvítající škvírky, prostrčil jeho konec vně do chlívku. Bylo slyšet vystresovaného Žbluňka, jak napětím funí a dost možná se k tomu přidaly i jeho akutní signály z jeho střev. „ Kristo, až ti řeknu, tak se zapřeš rukama do Jardova čela a zatlačíš. Jasný?“ Krista přikývla.

Dohnálek s kontrolorem vlezli do chlívku a uchopili okraje igelitu. Raz, dva, tři, akce! Zabrali…           

„Už tlačíš, Kristýno?“

„Jo, rozumím, už tlačím!“ odpověděla, křečovitě zapřená do čela vyjeveného manžela.

„Už to bude, brouku!“ konejšila slovem hlavu svého manžela, zírajícího z plastového kornoutu urousaným „olejopotem.“

Konečně se dala hlava do pohybu.

„Jen Kristo, pořádně zatlač! Už tlačíš?“

„Zavři oči zlato, a nedívej se tak! Promiň, jestli tě to bude bolet.“

 Zlato ani nemuklo a poslušně oči zavřelo.

Žbluňková se opřela do čela a opatrně zabrala. Manžel zasyčel - a ona povolila.

„Jen zaber, jen se neboj. On to přežije!“ pobízel Dohnálek.

Položila opět dlaň na jeho čelo, ale on otevřel oči a díval se na ni psím pohledem. Ztratila veškerou odvahu k pohybu, který by mohl být příčinou jeho bolesti. Před chlívek už vyšel nervózní a nedočkavý Dohnálek s kontrolorem.

„To tady takhle budeme do soudného dne!“ vyhrkl Dohnálek a rozhodil rukama. Přistoupil k Žbluňkovi, který těžce v plastovém kornoutu oddychoval a koulel očima.

„Vole víš, jak to bolí? To mně chcete utrhnout uši?“

„Ty si vůl, Jardo!  Strčíš hlavu do díry, potom se divíš? Tak že, když se to tak geometricky vezme: díra-čtverec a koule-hlava. Hele! Natoč hlavu, ať máš ty tvoje ušoplesky v rohách!“ nebohý Jarda začal s námahou idiotsky natáčet hlavu na stranu.

„No ještě, ještě kousek!“ povzbuzovala ho manželka.

„Víc už to nejde.“

„Nekecej a natáčej!“ řekl Dohnálek. Zapřel ruce do kornoutu a zabořil se mu prsty do obličeje. Zakvedlal s jeho hlavou a zatlačil. Kornout zachrastil, Žbluňk zaúpěl. Olej mlaskl… a pojednou, hlava s kornoutem zmizela v díře! Ve chlívku se ozvalo tupé žuchnutí. Koza Frfňa, před chlívkem zmateně poskočila.

„Ježíši!“ zabědovala Žbluňková a vběhla do chlívku, kde se po zemi válel její muž. Přiskočila, chytila ho v pod paží a pomáhala mu zvednout se na nohy. Žbluňk se vypotácel dveřmi na denní světlo, kde stál kontrolor s Dohnálkem, který si právě utíral ruce od oleje do kapesníku. Žbluňk se pokoušel vehementně přetáhnout svoji zcela propocenou košili přes hlavu, což se mu logicky nedařilo a jímala ho zuřivost! Nakonec zapraskala ve švech a povolila. Otřel si do ní „omaštěný“ obličej i ruce a pohodil jí na zem.

 V odpoledni, sluncem polaskaného dne, se jeho zbrunátnělá hlava (a to bez pardonu) jevila jako známé ilustrované logo na přebalu plechovky vepřové konzervy. Malá očka prosta očních důlků se mu koulela pod čelem, ústa protáhlá v škleb až k rudým ušním boltcům. Tedy spíše, k jakýmsi dvěma připlácnutým pomuchlaným listům kapusty.

„Tje buch! Ty vypadáš, jako by tě přejel ruskej buldozer Stalin. Tadyhle Krista, aby ti koupila k narozeninám nový silikónový ušiska. Nebo tohle taky hradí Zdravotní pojišťovna?“ vyhodnotil ihned situaci „vizážista a ironik“ Dohnálek, který se vyzývavě s otázkou obrátil ke kontrolorovi.

„Samozřejmě. A na ty uši mu ještě uhradíme i Mariánské lázně.“ znechuceně zareagoval kontrolor.

„Se z toho asi poseru!“ zalamentoval Žbluňk a vyrazil směrem k domovním dveřím.

„Co že mi to říkal?“ dotčeně se ohradil kontrolor a pohlédl na Žbluňkovou.

„To nebylo na vás, pane. To on myslel doslova a už měl zřejmě ten nejvyšší čas!

 

Dne notně ubylo a na dvorku bylo vše už na svém místě. Chodníček se špruslemi vedoucí do dvířek kurníku, Frfňa ležela na vypaseném boku, slípky v rytmickém klidu si vyšlapovaly a sytily svůj bezedný apetýt. Za stolem na lavici seděl chrchlající Žbluňk. Uši polepené náplastmi, před sebou láhev piva a několik naplněných dutinek laciným tabákem k vykuřování skleníků.

Vedle v poklidu seděla jeho žena s brýlemi posunutými na špičce nosu a četla bulvární deník „Šťastná drbna.“ Z pootevřeného sklepního okénka vystartovala jejich zrzavá kočka Šňůrka! Přeběhla dvorek a vyskočila na plot, čímž vyplašila na ořešáku sedící hrdličku.

„Co ta Šňůrka blbne? Plaší chudinku hrdličku!“ prohodila manželka. Odložila barvitý bulvár a zahleděla se k ořešáku.

„Zase asi bude mít koťata,“ dodala potichu.

„Ten Hrdlička mi teda dal, pacholek jeden!“

„Ale já mluvím o naší kočce! Jaký pacholek?“ udiveně vzhlédla na muže.

„Kočka, kočka! O Hrdličkovi mluvím! O tom zatraceným kontrolorovi, kterýmu jsem musel podepsat tu zprávu o porušení léčebného režimu, přece.“ vyjel hlasitě Žbluňk na manželku.

„On se jmenoval Hrdlička? To jsem nevěděla!“

„Půjdu před LPK, zkrátí mi marodní a nejhorší je to, že to nahlásí Družstvu, kde si vyslechnu blbý keci a pokrátí mi určitě i jednotky. Ten kurník mi byl čert dlužen! Prosil jsem toho „ptáka“ Hrdličku ať s toho nedělá drama, že mu nezůstanu dlužný - jakože vajíčka, králíka a tentononc. Ještě mi na to řekne, blbec, že raději nic neslyšel, ať toho prý nechám! Co je to prosím tebe, Kristo, za člověka? To se ho mám ještě doprošovat?“ vášnivě hořekoval Žbluňk a vztekle potáhl cigaretu, až ho dým začal nemilosrdně dusit!

„Taky bys, alespoň, měl hulit míň a nějaký lepší cigára! Tuhle i ten otrlý Makedonec Borko ve večerce říkal, že by si vyhulil i dýmovnici!“ řekla a vyzývavě se na něho zahleděla.

Konečně se zklidnil a srovnal si kolem krku místy prokrvený obvaz. Napil se piva, mávnul rukou a říhnul.

„Hm. Copak Makedonec - copak Dohnálek. To jsou experti na záchranu lidstva. To se bude zase bavit celá hospoda. To se budou pěkně pošklebovat na můj účet!“ řekl zkroušeně.

Nastala chvíle ticha. Začalo se šeřit. Žbluňková pocítila večerní chlad a počala si třít zimomřivě dlaněmi paže. Vlastně pocítila i soustrast, nad žalostně tvářícím se mužem. Pohlédla zamyšleně na kurník a pokývala hlavou.

„Nádherné je to, nádherné! Jaroušku.“

„Pěkné je to, pěkné!“ pokýval její muž hlavou a prohlížel si své stavební dílo.  

Jedna slepička vyskočila na chodníček kurníku a vydala se s kvokáním směrem k vlezu. Žbluňkům zatrnulo! Slepička chvilku před vstupem váhala a pojednou vklouzla do kurníku! Ostatní jí začaly následovat. Frfňa už úspěšnou premiéru odmečela v chlívku!

Oba manželé na sebe spokojeně pohlédli. On si zapálil poslední páchnoucí dutinku „trhaplicky“ a hrdě prohlásil.

„Máš pravdu, Kristo. Kurník je Super, je super!“

Ona se nadechla a chtěla ho opravit - ale přikývla. Moudře se zatvářila a klikla si v myšlenkách pro shovívavý úsměv.

 „Hm Jaroušku. Fakt Super, je super!“