Ignác - naděj v beznaději

Bylo krásné jarní ráno v malé a malebné vesničce na břehu moře, ptáčci zpívali, krávy na louce bučeli , mladý rybář Ignác, který byl všemi ve vesnici milován, měl svůj malý krámek s rybami který byl nejlepší v celé vesnici a každý obyvatel si k němu chodil kupovat ryby jelikož měl vždy ty nejlepší a nejčerstvější ryby v širokém okolí, Ignác byl mírumilovný člověk který vždy každému pomohl a nikdy se s nikým nehádal a s každým vycházel. Ignác se svou milovanou ženou Ofelií a jejich 5-ti dětmi zrovna snídali na verandě s výhledem na širé moře.

Po snídani Ignác usoudil že by měl vyjet na moře a nachytat nějaké ryby na prodej a něco navíc pro sebe a svou početnou rodinu do zásoby. Jeho milovaná rodina mu nachystala jídlo rozloučila se s Ignácem a on vyjel na širé moře na své vlastnoručně postavené malé rybářské lodičce.

Počasí bylo přívětivé až nezvykle klidné nebyl ani sebemenší vánek, na hladině nebyla jediná vlnka což se Ignácovi nepozdávalo nikdy předtím nezažil na moři takový klid ale po chvilce přestal nad tím přemýšlet a pokračoval v cestě dál. Jakmile byl na svém oblíbeném místě nahodil pruty a sítě a čekal na svůj první úlovek. Uběhli dlouhé hodiny a Ignác nechytil ani jednu rybu, ani náznak nějaké rybky nebo čehokoliv normálně jsou vody plné života ale zrovna ten den jako by bylo moře mrtvé. Ignác začal propadat panice a zoufalství, nemůže se přece vrátit domů bez úlovku, takhle by neobstaral peníze a jídlo pro svou milovanou početnou rodinu, na tož se rozhodl k riskantnímu plánu popojet trochu dál na volné moře ale do toho se mu nechtělo, přece už bylo pozdní odpoledne a co kdyby ho proudy odnesli daleko na širé moře a on se do večera nestihl vrátit domů, jelikož ale počasí bylo bez jediného vánku tak to riskl a popojel dál na širé moře. O kousek dál to bylo mnohem lepší Ignác během chvilky měl plnou loďku ryb a celý šťastný s bohatého úlovku se nemohl dočkat až se o tu radost podělí se svou milující rodinou, vytáhl všechny sítě sbalil pruty a se šťastným pocitem se vydal k domovu.

Když byl Ignác na dohled svého domu začal foukat silný vítr, nebe se zatemělo, přes kopce na jeho vesnice se valila černá mraková lavina ze které šlehali zářivě zelené blesky, v životě nic podobného neviděl a věděl že si musí pospíšit aby včas byl doma u své rodiny, jenže vítr byl silný, opíral se o jeho plachty a odháněl ho dál od pobřeží na širé moře, Ignác věděl že je zle a že se na pobřeží nedostane přesto se snažil ze všech sil aby ochránil svou rodinu před bouří, stáhl plachty a začal veslovat jenže příliš pozdě, moře se rozbouřilo a vítr byl natolik silný že jen sledoval jak se mu jeho milovaný domov ztrácí za vlnami rozbouřeného moře. Vítr byl natolik silný že mu zlomil stěžeň který mu poranil rameno a hlavu, Ignác upadl do bezvědomí, loďka se mu začala plnit jeho krví a s Ignácem to nevypadalo vůbec dobře. Temné mraky které se hnali na Ignácovu vesnici ho dohnali a začal slejvák biblických rozměrů Ignáce to probralo a ten nechápal co se děje a nevěděl co má dělat jediné co ho napadlo bylo obejmout zbytek stěžně a čekat až to přejde. Čekal ale marně bouře trvala už třetí den, vítr byl tak silný že déšť proměnil na bodající jehličky které dopadali na Ignáce ze všech stran, naprosto vysílený a unavený Ignác byl na pokraji svých sil, křečovitě objímal stěžeň a jen myšlenka na svou milovanou rodinu ho držela při životě, říkal si kdy už to skončí kdy už bude po všem, jen co dokončil svou myšlenku vysvitla naďěje vítr se umoudřel nebyl už tak silný moře se lehce uklidnilo, Ignác se rozhlížel kolem sebe jestli náhodou neuvidí nějakou pevninu ale jediné co viděl tak bylo jen moře a zeď z mlhy do které se blížil. I když byl v temnotě mlhy stále myslel na svou ženu Ofélii a svých 5 dětí že se k nim musí za každou cenu vrátit.

Náhle se začala mlha trhat a Ignác uviděl tu nejlepší věc co mohl zelený záblesk zkrz protrhávající se mlhu, ihned si řekl kde je světlo je I pevnina sesbíral všechny své zbylé síly a začal pádlovat směrem k tomu světlu netrvalo dlouho a Ignác ucítil náraz, do loďky začala protěkat voda a začal se bát toho nejhorší že je po všem a on se utopí, jenže se mýlil otočil se a zjistil že už je na mělčině ale byla otázka kde to vlastně je, co je to za místo začal se rozhlížet a viděl jen skály ostré jako břitva, špičaté jako jehly a náhle to uviděl na útesu stála vysoká postava v černém roztrhaném hábitu, rukávy dlouhé až po zem, kápi přes hlavu a v ruce držela obrovskou rezavou kosu ze které šlehaly zelené plameny, to bylo to zelené světlo co Ignáce dovedlo na tuhle pevninu, v hlavě mu proběhlo spoustu myšlenek nějaké logické vysvětlení ale “NE” na nic nepřišel a jeho nejtemnější obavy se stali skutečností byl to “Anděl Smrti”. Ihned ho popadla beznaděj a strach že si pro něj přišel aby šel s ním na onen svět, hrdlo se mu svíralo jako by mu na něho tlačilo tisíc ledových mečů, pod tíhou strachu se nemohl ani pohnout natož se nadechnout, posteskl si proč až teď po tom všem, čím si v posledních dnech prošel, proč nepřišel dřív, Ignác měl spoustu otázek ale nemohl najít odpovědi v tu chvíli postava zmizela, Ignác si říkal byl to jen přelud? halucinace z vyčerpání ? Naráz ucítil jemný dotek na jeho ramenou, dlouhý rukáv mu visel přes tělo až k nohám, z druhé strany příjemné teplo z planoucího zeleného plamene kosy. Anděl smrti promluvil, byl to ten nejlíbeznější hlásek jaký kdy Ignác slyšel takový jemný, hřejivý, uspokojující v životě neslyšel takový sladký hlásek. “Ignáci ničeho se neboj nepřišel jsem si pro tebe, nemusíš se ničeho bát” Ignác nemohl uvěřit tomu že tohle je opravdu Anděl Smrti celý pookřál a uklidnil se, otočil se na něho a zíral mu do prázdné temné kápy, absolutně nevěděl proč, ale ten pohled do prázdného obličeje který neviděl, ho ještě víc uklidňovalo a začal věřit že je tady proto aby ho zachránil a dostal ho zpět za svou milovanou rodinou. Ignác se tedy zeptal “Tak proč jsi teda tady ?? na to Anděl Smrti odpověděl “ Ignáci jsem tu pro to, abych ti řekl, že jsem si vzal tvou rodinu”.