Jiří Palach a zabití Nepěkného Tvora

Za okny se už stmívalo. I když bylo pouhých půl páté odpoledne, už se skutečně setmívalo. A nebylo to jen tak ledajaké setmění, ale byla to Temnota. Temnota, co pohlcovala Světlo. Ta temnota pohlcovala dokonce i Jeho staré Křeslo. Temnota prostupovala vším okolo něj, Zažírala se. Zažírala se do starého, ošoupaného nábytku, prostupovala sádrokartonovými zdmi, vpíjela se jako splašky do jeho anticky rudého koberce, v němž se skrývaly staleté nánosy špíny a všemožných strachů, roztodivných pachů, hnusů a nevyslovitelně abstraktních vůní.

Dokonce i knihou, kterou držel v rukou, otřásl ten ledový chlad. Ledový chlad unikající z jeho dlouhých, poničených neopracovaných kusů dřeva, které snad kdysi dávno bývaly prsty, bezmezně často hrávající na onen divoký Arvův Klapkoklad.

Kůži u nehtů měl oloupanou, neustále se mu dělaly Záděry. V těle mu chyběl nějaký důležitý vitamin, ale nevěděl jaký. Také mu v těle chybělo Světlo. Světlo, které chybělo i jeho zesnulému bratrovi, a který se rozhodl vyřešit ten nedostatek světla oním nejmocnějším radikálním způsobem... Vzpomněl si na něho. Na svého milovaného bratra, kterého nikdy nepoznal. Ta temnota, ach ta Temnota. Měli ji oba v genech.

Temnota pohlcovala i starý, šedivý Televizor, u nějž tiše seděl. Prostupovala všemi těmi kabely a nemocnými drátky, které až příliš povědomě připomínaly cévní systém. Systém čehosi, co snad kdysi bývalo lidské tělo. Temnota pohlcovala i obraz s jeho zesnulým bratrem. Obraz se starou, šedivou fotografií s mladíkem, který byl až příliš pohledný pro tento svět. Obraz s jeho bratrem Janem.

Temnotu ale zároveň občas pohlcovala jeho Samota. Samota s Temnotou dokázala buď bojovat, anebo spolu žily většinu času v hnusné, a tragicky tiché symbióze. Samota pro něj existovala jako zdroj těch nejhorších nočních můr, samota pro něj existovala jako zdroj té nejhlubší inspirace. Jen málokdo dokázal pochopit tu Hloubku a až extrémní intenzitu Jeho Samoty. Snad jen opravdu staří lidé, lidé v důchodovém věku, lidé na prahu smrti, umírající ve svých sanatoriech a odděleních, v nikdy nekončících, covidových, karanténních a bůhvíjakých dalších izolacích... Jedině Ti, Ti by snad dokázali (aspoň nepatrně) pochopit tu hloubku jeho samoty.

Ani odpadové roury vedoucí z jeho oprýskané toalety nebyly hlubší, ani spletitý soubor kabelů a odposlouchávacích zařízení, skrytých pod jeho domem, nebyly hlubší, ani zničené a vytrhané kořeny stromů vedoucích pod jeho základy bolesti v Hlubočkách nesahaly hlouběji... Dokonce snad ani Mariánský Příkop nebyl hlubší... Hlubší než jeho Samota.

Těžkopádně vstal a šel do své oprýskané, plesnivějící koupelny. Chvíli sbíral odvahu a poté se podíval do zrcadla. Celý byl příliš dlouhý, příliš hubený, ne-li vyzáblý a neobyčejně ztrouchnivělý. Působil spíš jako neopracovaný kus obrovského, shnilého polena. Metr 80 na délku, a dřevo shnilé. Jak jen mohl dopustit aby vypadal tak odporně? Ach, přeci kvůli samotě. Samota stála za jeho zbídačeným zevnějškem.

Samota a bolest. Tolik bolesti. Obojí se v něm mlelo, nesnesitelně se to přelévalo, ZÁPASILO, o své místo na slunci. Škubl sebou ve snaze uniknout sám sobě a dal si pravou rukou značně výraznou facku. Stále se na sebe díval do zrcadla. Na okamžik, na malý okamžik se na sebe nesmírně naštval a dal si ještě jednu. Ten brutální zvuk se rozlehl jeho starobylou koupelnou a téměř jej ohlušil. S nelidsky zarudlou tváří se poté opatrně otočil a pomalu, pomaličku přešel z koupelny po koberci, do předsíně ke dveřím. Koberec měl položený po celém bytě, tak aby nikdo neslyšel jeho kroky. Věděl, že ostatní lidé v domě jej sledují. Poslouchají každý jeho pohyb. Čekají na to, až udělá chybu, až se prozradí. U dveří měl vždy položenou svou věrnou Akumulátorovou vrtačku na obranu, kdyby náhodou někdo z nich přišel. Sehnul se, uchopil ji do rukou, Zhluboka, zhluboka se nadechl toho jedu ve svém, až extrémně znečištěném bytě a odvážil se nakouknout do vyřezané díry ve dveřích, strategicky umístěné v úrovni jeho zakalených, a unavených očí.

Bylo to dobré, na chodbě nikdo nestál. Nezdálo se, že ho dnes večer budou sledovat. Aspoň ne tolik. Mohl tedy přemýšlet. Vrátil se potichu po koberci do Onoho Ušáku Zhouby, televizor utlumil na minimum, zadíval se na obraz svého bratra Jana, a přemýšlel.


Přemýšlel nad tím, že Lidi jsou většinou rádi Sami. Jsou sami a dělá jim to radost. Jsou sami a netají se tím. Dávají to na odiv jako nějaké vítězství. Nejspíš to Vítězství je. "Buď sám sobě Tím nejlepším přítelem." "Buď sám sobě Tím nejlepším partnerem..." Všechny ty zkurvený, motivační kecy. Celá generace postavená na tom, že Samota je super. Hermiona Grangerová jako posel Samoty. Pojmy jako "sebeláska," "sebehodnota," "osobní rozvoj" nebo dokonce "JÁSTVÍ." S takovými pojmy denně operovala televize, ale i rádia. Veřejnoprávní prostor byl ZAHLCEN, bezobsažnými, pro něj zcela nesmyslnými větami o tom, jak hrozně moc je samota Super.


On samotu nenáviděl, pohrdal jí. A on to cítil, cítil tu trýznivou bolest, tu tíhu na Duši, která jej donekonečna rozervávala na Milion malých bolestí, milion částeček, milion malých střípků...? NE TO NE! - Mrskl do kouta knihu, kterou držel v levé ruce ta nekonečná staletí.

Každá částečka bolesti, každý ten úlomek, ten střípek, řvaly a prosily a hrozily a každá křičela hrůzným hlasem všech jeho bývalých partnerek, jejichž veškeré odporné věty, pohyby a Sny si pamatoval po celý život a budily jej ze spánku.

Měl vynikající paměť. To byl jeho problém. Pamatoval si veškeré dialogy se všemi svými bývalými láskami. Přesně vykonstruované situace a věty a slova, nimiž ubližoval on, nebo jemu bylo ubližováno. Všechny ty samohlásky a souhlásky po nocích zpracovával jeho zrezivělý, chorý mozek a vytvářel z nich fantaskní, snové podívané. Jiřího Palacha mnohokrát napadlo, že z jeho snů by vznikaly fantastické filmy, ale pak ho taky napadlo, že většina diváků by okamžitě po shlédnutí, nebo ještě v sále, páchala rituální sebevraždy.

Pohlédl na ten obraz. Na obraz svého zesnulého bratra Jana. Tak moc chápal tu bolest, tu neskutečnou bolest, která Jana vedla k onomu činu. Nikdy se nepoznali, ale měli stejnou matku. Také byla již dávno mrtvá. Nikdy s ním nemluvila. Ani ve snech. Zato Jan s ním komunikoval hodně. Běžně s ním rozmlouval o jeho plánech. Plánech a posláních, které Jiřího Palacha čekaly. Jiřího Palacha čekal jeden konkrétní, velký a opravdu důležitý plán. On totiž neodejde osamocen ve svých plamenech bolesti, tak jako jeho bratr. Ne, ne. On odejde a vezme jednoho člověka sebou. Jednoho velmi konkrétního člověka. A jeho bratr Jan mu tento čin v nesčetných vizích více než schvaloval.

Obraz člověka, který musel odejít z tohoto světa zrovna v tu chvíli běžel v televizoru. Jestli tam člověk skutečně byl, nebo to byl jen jeden z dalších přeludů, Jiří Palach nevěděl. Občas se mu stávalo, že jej Ray Koranteng nabádal k vraždě náhodných lidí na ulici, někdy mu hlásila zprávy Olga Hepnarová, a hlásila mu, jak je v ulicích přelidněno, a ať s tím Jiří Palach něco udělá. Teď byl ale v televizi ten tvor. Tvor, kterého nazývati člověkem, byla urážka všeho lidského. Ten tvor, blábolil, žvatlal, z celé jeho bytosti a skořápky tryskal hnus. Navíc neuměl pořádně jazyk. Byl to vysoce postavený tvor, který kdysi býval ve vysoké funkci, a nyní hrozilo, že se dostane do funkce ještě vyšší. Té nejvyšší a nejvíc reprezentativní funkce. To by znamenalo naprostý konec republiky, ve které Jiří Palach žil. Ačkoliv neměl žádné emoce kromě nevýslovného smutku, jednu jedinou emoci cítil. Cítil Lásku ke své vlasti. Věděl, že kdyby se tento odporný tvor z televizoru, připomínající krysu, dostal do nejvyšší funkce, vlast Jiřího Palacha by už nikdy nebyla jako dřív. To nesměl dopustit. Vypnul televizor a Šel do své ložnice.

V ložnici byla pouze jedna rudá svíčka a matrace na prastarém, oprýskaném koberci velmi podivné konzistence. Zadíval se na koberec. Poklekl a zblízka jej zkoumal. Prodavač na trhu před patnácti lety, mu tvrdil, že koberec je vyroben z vláken ježků bělobřichých, a v těchto vláknech je obtisknuta prastará moudrost těchto tvorů. Jiří Palach této pohádce samozřejmě nevěřil, a pokud to pravda byla, štěnice v jeho bytě, roztoči a další hmyz se dozajista postarali o to, aby z koberce napuštěného špínou, již dávno jakákoliv moudrost vyprchala.

Svlékl se jen do nátělníku, a chvíli tam jen tak stál. díval se sám sobě na onen nástroj zkázy. Na ono odporné, svraštělé kopí, které mu v životě přineslo více bolesti než užitku. Žilnaté, hnusné cosi. Jako vždy pocítil na malou chvíli potřebu jít do kuchyně pro břitvu a jednou provždy se onoho odporného nástroje zbavit... ale neudělal to. Přecijen už mu ona část těla nepůsobila takové problémy jako dřív. Teď, když byl starý a nikoho nevídal. Nikoho ani vídat nechtěl. Chtěl jen zmírnit svou nekonečnou samotu, ale připadalo mu, že mezi ostatními lidmi se jeho samota prohlubuje.

Velmi pomalu ulehl do své matrace. Matrace byla dávno na odpis, a na některých místech z ní vyčnívaly podivné kovové části, které v ní neměly co dělat, ale přesto je tam Jiří Palach nechával. Rád si totiž představoval, že tato matrace je jakési jeho odporné, fakírské lože, a každý den, kdy do něj uléhal, dochází k vykoupení z jeho nesčetných hříchů. Poté zavřel oči a naslouchal vlastnímu kručícímu žaludku. Nikdy nejedl. Pil co nejméně. Občas se vznešeně nad sebou zamyslel a pomyslel si, že žije jako Breatharián... Ale pravda byla taková, že chtěl prostě jen konečně umřít.

Škrukot žaludku byl hypnotický. Naslouchal mu tak dlouho, dokud se zvuk nezačal rozdvojovat, roztrojovat, dokud nedělal ozvěnu a před zavřenými víčky mu nepočaly naskakovat obrazy.

Ocitl se v jakési budově. Rozhlédl se kolem. Všude se rozvíjely nekonečné spirály schodišť v temně hnědé barvě. Struktura a povrch tohoto místa byla jiná. Hrany byly vyhlazené, nikde žádné špičky. Neexistovalo tam nic ostrého, vše bylo zaobleno, jako vyrobené z modelíny. Vydal se po jednom ze schodišť směrem dolů. V každém patře, které minul, problesklo okno a na malou chvíli jen oslepilo oranžovočervenou září. Z oken nebylo možné vyhlédnout, záře byla příliš silná.

Zdálo se, že se po nekonečném schodišti blíží k východu. Bylo ale těžké jej najít, protože schodiště se občas dělily, a větvily. Tak jako kořeny stromů. Východ - konečně. Rozrazil jej a opět ho oslepila záře. Západ Slunce. Když se rozkoukal, bylo mu jasné kde je. Ve městě již dávno zapomenutého obuvnického mistra. Toto město mu v reálu navozovalo stavy úzkosti a teď to nebylo o nic lepší. Nekonečné řady cihlových domů, nasázených jeden na druhý, v podivně architektonickém šílenství. Údolí, které působilo jako obří neprostupná kopule, ze které není nikdy úniku. Velká báň. Jiří vůbec nechápal jak tam může někdo dobrovolně žít. Gottwaldov. Město klaustrofobie a úzkosti. Naštěstí v něm bude jen chvíli. Věděl, co musí udělat, věděl, že ji musí najít. Jeho lásku Květoslavu. Musí ji konečně najít a vysvětlit jí to.

Náhle se objevil ve voze. Nevěděl v jakém voze je, netušil co řídí, měl jen ruce na volantu, a řadil. Nohami nic nedělal. Projížděl malými uličkami, dům po domu, cihla za cihlou a hledal její obydlí. Naprosto netušil kde bydlí, nechal se řídit pouze svým instinktem. Spatřoval obří spletité mosty, lávky pro chodce vedoucí horizontálně i vertikálně, semtam kus trávy a zeleně...ale jen nepatrný. Jezdil po kopcích a jednosměrkách. Nespatřoval žádné lidi, jen značky. Dopravní značky, které nedávaly žádný smysl. Přechody pro chodce, po kterých nikdo nechodil. Konečně. Konečně spatřil dům, o kterém byl přesvědčen, že v něm ona bude. Jako jediný byl v bílé barvě, zděný, narozdíl od ostatních rudých, cihlových.

Zastavil vůz. Pouhou silou myšlenky. Přikradl se k domu. Svítilo se v něm. Bujaré veselí mladých. Hlasitá hudba. Ze dveří vycházel obrovský počet dívek a chlapců, ovíněných a obviněných alkoholem a životem. V nestřežené chvíli vzniknul do domu. Je tu, věděl to. Cítil její přítomnost. Prodíral se hroznem lidí. Nikdo si jej nevšímal, nikdo na něj nereagoval. Náhle spatřil ony nezaměnitelné hnědé vlasy. Kaštanovou temnotu v jejich asijsky laděných očích. Brunetní tvář osudu. Byla to ona.

- KVĚTOSLAVO - Zakřičel co nejhlasitěji mohl. Z úst se mu vydral nelidský zvuk. Všimla si ho. Její nádherné oči se rozšířily úlekem. Úlekem a strachem. Tak jako při jejich posledních setkáních. Chvíli zůstala stát jako opařená. Když viděl, že se k ní blíží, bleskurychle se otočila, a začala se prodírat lidmi. Jen pryč, pryč, daleko od něj.

- KVĚTOSLAVO prosímtě!!! - Zakřičel znovu, ale nikdo kromě ní si jej nevšímal. Prodíral se lidmi, narážel do loktů, ramen a dekoltů, stále jen za hnědými vlasy, které se vzdalovaly. Vyběhla po schodech do patra, on za ní . Bouchly za ní dveře. Vzal za kliku - zamčeno. Sáhl po dalších dveřích po své levici. Ty byly otevřené. Ocitl se v jakési koupelně, mnohem hezčí a útulnější než byla ta jeho. V koupelně byl poněkud nezvykle obraz. Průhledný rám. A v něm - v dálce stála ona u kuchyňské linky, zády k němu a cosi tam dělala. Rozostřená, mírně v mlze, přesto tak vábná. Zkusil do obrazu sáhnout. Teoreticky se jím dalo projít. Přikrčil se a natáhl nohu. Obrazem prošel k ní.

"Jdi pryč prosímtě" řekla ona svým nezaměnitelným hlasem, aniž by se na něj podívala, stále otočená zády. Hlas Měla nezvykle nakřáplý a na dívku snad až příliš hrubý. To bylo v přímém paradoxu s tím, že byla nejněžnější bytostí, jakou kdy měl tu čest poznat. Všiml si, že cosi krájí kuchyňským nožem na lince.

"KVĚTOSLAVO, já nemůžu odejít. Musíme spolu konečně mluvit. Květoslavo je to třináct let, prosím" - žadonil.

"Nechci s tebou mluvit, nebudeme spolu mluvit. Všechno už bylo řečeno. A za chvíli přijde můj přítel." Řekla odměřeně a dál zarputile cosi Krájela.

Ta trýzeň, kterou Jiří cítil, byla neskutečná. Kolikrát už tohle prožil, kolikrát byl nucen stejnou situaci znovuprožívat? Nevěděl co říct, nevěděl co dělat. Zdálo se, že neexistovala správná slova a ani správná situace. Tak hrozně moc jej to bolelo. Přesto se to pokusil vysvětlit:
"Květoslavo, já na tebe ale myslím. Myslím na tebe. Prosímtě nech si to vysvětlit. Myslíš, že nevím, že se chovám jako idiot? Ale já se tak chovám kvůli tobě. Chodím po ulici, ale...Myslím na tebe. Vidím náhodnou drobnou dívku s hnědými vlasy, a myslím si, že jsi to Ty. Vidím jinou, a myslím, že jsi to Ty. A takhle každý den, den co den, po dobu třináct let. Občas k těm dívkám běžím, abych Tě oslovil, ale nikdy to nejsi Ty. Myslím na Tebe...Všude. Tak, že si ani nemůžu vzpomenout, kde všude na Tebe myslím. Ano, je to šílený, ale já si prostě nemůžu pomoct."

Květoslava nic neříkala. Jen dál bez hlesu krájela ono cosi na kuchyňské lince. "Kdyby se aspoň otočila". Napadlo Jiřího. "Kdybych tak mohl naposledy pohlédnout zblízka do jejich nádherných očí."

Tu zarachotil zámek. Do pokoje vešla postava.
"Lásko už jsi tu." Řekla náhle mile a se zájmem Květoslava.
"Už jsem tady." Řekla postava. Jiří ji neviděl do tváře, ale měla mužský hlas.
"Kdo to je?" Zeptala se postava.
"To není nikdo." Řekla Květoslava.
Oba o Jiřím mluvili, jak kdyby v místnosti vůbec nebyl. Byl to nesmírně ponižující a trýznivý pocit.
"Myslím, že vím kdo to je." Pravila postava. "Lásko, běž se bavit mezi naše hosty."
Květoslava poslechla a odešla z pokoje. Za celou tu dobu nepohlédla Jiřímu Palachovi ani jednou do tváře. Až když odešla, všiml si Jiří, co krájela na kuchyňské lince. Byly to kusy bušícího čehosi, svraštělého, černého, s mírně vytékající rudou tekutinou. Vypadalo to jako jeho srdce.
Postava přistoupila k Jiřímu Palachovi. Náhle jí viděl do tváře. Rozeznal ty obrysy. Na malou chvíli si uvědomil, že skutečně nemá nic v hrudi a jak prázdný pocit to je. Také si uvědomil, že před ním stojí jeho bratr Jan.
"Bratře, vítám tě tu. Pravý důvod proč tu jsi, není ona." Pravil Jan Palach se svou osobitou grácií a šarmem.
"Bratře. Pokud jí měl kdy získat někdo jiný než jsem já, jsi tou nejlepší volbou." Pravil Jiří.
"Děkuji ti bratře, ale pravý důvod proč tu jsem je jiný. Byl jsi vybrán."
"Vybrán k čemu?"
"Byl jsi vybrán abys zamezil zlu. Abys odstranil tvora."
"Jakého tvora?"
"Však ty Víš. Myslíš na něj skoro denně. Když jej vidíš, žaludek se ti obrací zhnusením. Tento tvor by naši společnost odsoudil k záhubě. Já už svůj dluh splatil. Nyní je řada na Tobě."
"Ano... Vím koho myslíš. Udělám co je třeba." Pravil s nečekanou jistotou Jiří Palach.
Jeho bratr Jan na něj s úsměvem hleděl. Byl tak pohledný. Jiří nepodědil ani polovinu jeho uhrančivých rysů a šarmu. Přesto, nebo právě proto, byl hrdý, že jsou bratři.

Náhle se před ním objevila jeho oprýskaná stěna. Jeho bělobřichý koberec a extrémně tmavá místnost bez oken. Čert vem Květoslavu. Čert vem Gottwaldov. Nyní má poslání. Musí ukončit jeden zbytečný život. Jakmile začne svítat, dá si inzerát do Kauflandu. V inzerátu bude stát:
"Sháním funkční, opakovací pušku Mosin Nagant s puškohledem. Na ceně nezáleží."