Zpověď a kytice karafiátů

     Oblíkla jsem si nový černý kožený kalhoty a k nim černý boty, který jsem koupila o tisícovku levnějc, než stály před tejdnem, kdy jsem po nich zatoužila. A stály zato. Ta jemná kůžička a to provedení. Prodavačka říkala, že v nich vyhlížím jako Popelka na bále.

     Takže si vůbec nemyslím, že moc utrácím, jak mi můj Marek někdy předhazuje. V mý pozici musím vypadat, protože chlapi koukaj na to, co má ženská na sobě. A teď, když mám novýho šéfa, tak obzvlášť. Dan přebral firmu po otci, je mu dvacet osum a klidně by mě mohl nahradit mladší sekretářkou, kdybych byla ňáká šmudla.

     Tedy já se ve dvaatřiceti stará vůbec necejtím, ale kdybych byla šedá myška, tak by si Dan vzal k sobě určitě jinou. Jenže z toho by měl radost jen Marek. Na starýho šéfa nežárlil, ale Dan je fakt testosteronem nabušenej kolík, a to Markovi nedá spát. Já za to ale nemůžu a vo tohle místo přijít nechci, tak vo sebe musím dbát, protože se mi dokonce zdálo, že to mezi mnou a Danem zajiskřilo. 

     Viděla jsem taky, jak se Dan tvářil, když za ním přišla Ema z účtárny v jakýmsi vytahaným svetru, šedejch kalhotách a botaskách. Kdybych byla jako ona, neměla bych u něj šanci. Jen aby Marek nechytil podezření. 

     Marka mám ráda, svým způsobem, ale bez dětí je naše manželství po dvanácti letech vyhořelý. Vlastně spolu zůstáváme jen ze setrvačnosti a voba to víme. Marek ve čtyřiceti může bejt pro ženský atraktivní, ale doma žijem fakt jen vedle sebe, a co je nejhorší, už to ani neřešíme. Ale stejně je žárlivej. Mám z něj kvůli tomu strach. 

     Jenže Dan… Nedávno se mě ptal, jak si představuju svůj další život. Teda von myslel ve firmě, ale mně se hned vybavilo, že bysme spolu byli na jachtě. Pak bysme se vrátili do vily na kopci, už jsem se viděla na terásce, jak koukám na moře. To by mi stačilo, úplně. Nebo jenom cestovat, protože cestovat je super.

     Měla jsem teď pár dní pocit, že se mi nic nedaří. Potom ale přišel Dan s tím, že s ním pojedu na služebku a já jsem měla dojem, že znovu začínám žít, takže říkám – oh happy day. Od Dana to byl fakt humánní čin, i když se mezi náma nic neodehrálo, teda nic faktickýho. Nikdo neví, jak je dlouhá čára jeho života, tak nedělám, že tady budu navěky a žiju tady a teď. Chytit šanci za pačesy, o tom to je. Jen aby Marek na nic nepřišel.

     Uslyšela jsem Markovy klíče v zámku. Přiběhla jsem ke dveřím a pověsila se mu na krk. Byl z toho vedle. Docvaklo mi ale, že to byla chyba.
     „Co se děje, Miky? ptal se Marek, když se zouval.
     „Nic. Jen jsem se na tebe těšila.“
     „Něco se děje. Takhle jsi mě nepřivítala už dávno.“
     „Ták, tady máš večeři. Udělala jsem svíčkovou,“ položila jsem před něj talíř.
     „Svíčkovou?!“
     „Tu máš přece rád.“
     Vtom mi došlo, že to byla druhá chyba.
     „Kdy jsi naposled udělala svíčkovou? Furt mě poučuješ, jak je nezdravý jíst večer těžký jídla. Že si mám dát jogurt nebo zeleninu.“
     „Pro jednou se nic nestane.“
     „Co se s tebou děje, že jsi na mě tak hodná?“
     „Nic, Marečku. Jsem na tebe hodná pořád.“
     „Dneska je to ňáký jiný, Miky.“
     Čuměli jsme pak večer na televizi, každej ve svým křesle a ve svým světě.
     „Miky, a nekurvila ses mi třeba někde?“ vozval se najednou Marek.
     „Ne, vůbec! Jak tě to napadlo?“ řekla jsem až moc rychle. „Prosím tě, copak bych mohla. Celej den jsem byla v práci a pak pelášila do krámu a domů.“
     „A pak ses hned pelešila?“
     „Pelášila, jsem řekla.“
     „Jen se nedělej. Jsi krásná ženská a příležitostí máš dost.“
     „A kde, propána, jakejch?“
     Co se v tom tak šťourá? A já, kráva, mu nahrála, aby mohl zbytečně uvažovat.
     „Třeba tvůj novej šéf Daniel Klátil. Určitě dělá svýmu nemožnýmu příjmení čest.“
     „Nevím. Nestarám se o něj. Jen pracuju v jeho firmě.“
     Bála jsem se, jak krouží kolem, a přitom musela dělat, jako že je mi to lhostejný.
     „Jen nevykládej, že si nikdy nechtěl ani sáhnout.“
     „Nevím, nikdy si nesáhl. Proboha, je mu osumadvacet, a určitě má přítelkyni.“
     „To ničemu nepřekáží a ženská, jako ty, musí lákat každýho chlapa.“
     „Tobě taky nepřekáží, že máš manželku?“
     „Miky, podívej se na mě!“
     Marek nebral můj pokus vo protiútok na vědomí a s tím – podívej se na mě – přišel vždycky, když ze mě chtěl dostat pravdu. Věděl, že jemu do vočí neumím lhát. Neochotně jsem se na něj podívala a von do mě zapíchl pronikavej pohled.
     „Řekni, že si sáhl.“
     Dlouho jsem mlčela.
     „Jednou,“ řekla jsem pak a sklopila voči.
     „Kdy to bylo?“ voptal se jakoby ledabyle.
     „Dneska.“
     „Dneska? A kam si sáhl? Na kozy?“
     Přikejvla jsem.
     „A to jen tak, přes halenku, nebo ti pod ní zajel, Miky!?“ zeptal se přísně.
     Zase jsem dlouho mlčela, ale najednou mi přišlo vytáčení marný.
     „Zajel,“ řekla jsem.
     Seděla před ním strnulá jak myš před kobrou a čekala, co bude.
     „Miky, teď mi popravdě řekneš všecko, co se mezi váma stalo.“
     „Ale Marku, ty přece nemáš právo takhle mě vyslýchat.“
     „Nemám právo!? Tak ty se kurvíš se svým mladým šéfem, kterýmu kouká z vočí, že chce voklátit každou pěknou ženskou, a já nemám právo? Vyklop, co se stalo!“
     Mlčela jsem a jen se na Marka vystrašeně koukala.
     „Tohle nemá cenu. Ty se mě bojíš? Udělal jsem ti někdy něco?“
     „Můžu se snad nebát, když mě takhle vyslýcháš a jde z tebe přitom hrůza?“
     „Nikdy jsem ti ale neublížil. A máš se snad se mnou dobře. Nebo ne?“
     „Vím, že mi dáš všechno, vo co si řeknu – nejlepší šminky, parfémy, voblečení, šperky. Máme hezkej byt, auto... Ale já se za to starám vo domácnost i vo tebe...“
     „Tak to má přece bejt. Myslel jsem, že se ti to takhle líbí?“
     „Co se mi má líbit? Že musím uklízet, prát, vařit, obskakovat tě?“
     „A tebe tohle ponižuje?“
     „A nemá snad? Jsem pro tebe jen služka a doplněk, když mě vezmeš někdy na ňákou party s obchodníma partnerama. Jako ženská pro tebe už neexistuju.“
     „Tím chceš zdůvodnit to s tím Klátilem?“
     Nic jsem nevodpověděla a Marek už taky nemluvil a zase jsme civěli na bednu.
     „Miky, voklátil tě nakonec, ten tvůj Dan?“ votázal se Marek znenadání.
     „Jakej můj?“
     „Tak ne tvůj, ale stejně vím, že takovýmu borci nevodoláš.“
     „Nakonec ano,“ sklopila jsem zase voči.
     „A to jen tak?“
     „Jak myslíš, jen tak?“
     „To tě jen tak vojel a tys nic nenamítala?!“
     „Namítala, napřed.“
     „A cos namítala, děvko!?“
     „Že to nemůže, protože jsem vdaná.“
     „Nevěřím svým uším. Chlap po tobě vyjede, ty mu řekneš, že to nemůže, protože jsi vdaná a vočekáváš, že on toho hned nechá? To jsi tak pitomá?“
     „Já nevím, Marku, byl to takovej úlet, už se to nestane. Nikdy.“
     „Jakej úlet. Tak ty mu řekneš, aby si to nedovoloval, a von udělá pravej vopak? Z toho je vidět, že věděl, že si s tebou může dělat, co chce. A tys mu dokázala, že má pravdu, protože jsi tupě držela jako ovce.“
     „To ne, Marku, řekla jsem mu, že tohle nemůže, protože co kdyby někdo přišel.“
     „To ti vadilo nejvíc?“
     „Bylo by to přece blbý, kdyby nás někdo načapal.“
     Jak seděl Marek v křesle, svěsil ruce k zemi a zvrátil hlavu dozadu přes opěradlo a v této poloze řekl: „Já se z tebe picnu. No a co bylo dál? Nebo už nic neříkej. Co to mám za ženu! Chlap si prostě usmyslí, že tě vojede, a tak to taky udělá a na nic se nevohlíží, protože ví, že jsi úplně blbá čubka!“
     Zase jsme jen seděli a mlčeli a já se cejtila hrozně. Byla jsem ale ráda, že Marek už skončil. Ale to se mejlila.
     „Miky, řekni mi upřímně, líbilo se ti to s ním?“
     „Nelíbilo, Marečku.“
     „Aspoň tak pitomě nežvaň. Ale já pudu a rozbiju tomu hajzlovi držku. Určitě se dneska chlubil kamarádům, jak vojel svou kozatou blonďatou sekretářku, která je tak blbá, že udělá všechno, co von chce! Která mu dá, kdy si von vzpomene! Se kterou si může dělat, co se mu zlíbí! Dávno jsem tě měl přinutit, abys tý práce nechala. Bez tvýho směšnýho platu bysme se hravě obešli a já bych se aspoň nedočkal takový potupy.“
     Voba jsme pořád seděli v křeslech a vyhasle zírali na televizi. Do postele jsme šli až po půlnoci a Marek se ke mně obrátil, objal mě, políbil, pak znovu a začal hladit...
     „Ty se chceš se mnou po tom všem milovat, Marku?“
     „Víc než kdy dřív. Měli jsme se milovat pořád a neměl jsem tě zanedbávat.“
     „Chceš se milovat, i když jsem tě podvedla s Danem?“
     „Nemluv už o tom ani o něm,“ položil mi dva prsty na rty.
     A tak jsem nechala Marka, aby dělal, co umí. Ať se ale snažil sebevíc, cejtila jsem se prázdná. Tím, jak mě trapně vyslýchal a jak se pak lehce přenesl přes to, že jsem ho podvedla, se mi zhnusil. Kdyby mě vyhodil z bytu, nebo mě zmlátil, ale tohle…

Začala jsem pak Marka podvádět s Danem už bez výčitek. Ale Dan brzy vochladl. Asi jsem pro něj přestala bejt zajímavá, když mě mohl mít, kdykoliv chtěl.

     „Hele, jdeme na vinobraní, můžeš jít s námi,“ pozvala mě tuhle kolegyně Helena. „Můj Karel má narozeniny a tohle má jako součást oslav.“

     Nakonec, proč ne, řekla jsem si. Náměstí, kde se to konalo, nebyl problém najít. Na pódiu se tam v dejmu a s červenou šálou na krku svíjela nějaká zpěvačka. Naše partička u dlouhýho stolu popíjela Müllera. O kus dál se pekly selata a fronty na maso a buřty neměly konce. Koupila jsem si korbáčiky, který byly bez fronty a chutnaly mi.

     Helena měla smutný voči, stejně jako plyšovej lev, kterýho jí její Karel vystřelil na střelnici. Když se před časem vrátila z Islandu, vyprávěla mi, že to nestálo za nic. Na jedný straně zadku horký prameny, druhá jí umrzala a nad hlavou ledovej vítr.

     Nedávno se chtěla votrávit, když si Karel vyjel s jinou do Řecka. Teď ale vypadala celkem v pohodě, až na ty smutný voči.

     Karel pořád někam odbíhal s mobilem, ale každýmu něco vystřelil. Už dřív jsem si všimla, jak má pevný břicho a svaly jak zápasník. Je ňákej reprezentant nadnárodní firmy, a teď na mě furt koukal. Asi se nedovolal, komu chtěl, a tak nakonec pozval na rande mě.

     Když jsme se sešli, přinesl mi kytici červenejch a bílejch karafiátů. Bílej karafiát prej znamená touhu po lásce obdarovanýho a nedočkavost na vyznání se, a červenej znamená zase obdiv. Jenže vůbec netuším, jestli Karel zná květomluvu.