Na Petříně

Alej obětí totality

     Seděla na lavičce v Aleji obětí totality na úpatí Petřína před Malostranskou sokolovnou a mluvila do mobilu. Vlastně měla zadek na opěradle a nohy na sedátku. V nostalgické náladě a bez cíle se k ní blížil Robert s fotoaparátem přes rameno a zálibně sledoval, jak dívka v minisukni vystavuje své kouzelné nohy. Ten obrázek v něm však vyvolal ještě cosi dávného, na co si ale nemohl konkrétně vzpomenout.
     Bylo mu putna, co ta holka dělá, ale nudil se, a tak se na ni obořil.
     „Vy nevíte, jak se sedí na lavičce, slečno?"
     „Cože? Co chcete?"
     „Říkám, že lavičku zašpiníte a až si na ni sedne někdo slušně, umaže si šaty."
     „Trhněte si!“ odsekla. „Ale ne. Je tady jeden prudič," objasnila do mobilu.
     „Tak dáte ty haksny dolů?!" řekl Robert ostře.
     „Co votravujete!? Zavolám za chvíli," típla hovor. „Haksny, jo? To je teda hustý."
     Poprvé se na něj opravdu podívala.
     „No, řekl jsem haksny."
     Dívka do něj zabodla pohled svých pěkně nalíčených modrých očí, hovících si v mírně protáhlém pěstěném obličeji s mléčně bílou pletí.
     „Jste sice fosil, ale určitě ne tak starej, abyste takhle vopruzoval. Tak o co jde?"
     „Nesnáším, když se holka jako obrázek chová jako uličnice."
     „Uličnice, to je boží. Chcete mě sbalit, nebo co? Asi jste ve vatě, když myslíte, že na mě máte."
     „To nejsem. Ze mě moc nekápne. Nechci vás sbalit, ale rád bych, abyste mi dnes dělala společnost a chodila se mnou po Praze. Vlastně je mi smutno."
     „A co já s tím? Mně je to šumák."
     Hodila hlavou, až její plavá vlnitá hříva zasvítila.
     „Tak promiňte, asi jsem si vás spletl, i když se mi chvíli zdálo, že byste mohla být alespoň trochu naladěná na stejnou frekvenci."
     Robert se tvářil sklesle a odcházel. Bylo to od něj ale divadýlko a zabralo.
     „Počkejte."
     Dívka se zvedla z lavičky a přicupitala k němu.
     „Nechápu. Neznáme se a mám vám dělat společnost? Jste o dost starší než já."
     „Je mi devětačtyřicet."
     „A víte, kolik je mně? Devatenáct! Chcete jenom chodit? Z toho bolí nohy. Co si od toho slibujete a co z toho budu mít já?"
     „Litr?"
     „Jo tak přece?"
     „Co jako – jo tak přece?"
     „To neřešte. Litr..., to by šlo."
     „Nemusíme jenom chodit. Můžeme si taky sednout na kafe nebo na dvojku nebo na co budete chtít, aby vás nohy tolik nebolely."
     „A pak co?"
     „A pak nic. Půjdeme třeba zase kousek dál, a nakonec každý po svém."
     „Fakt? Jen to? Ale ta dvojka bude na vás."
     „Samo. Třeba dvě dvojky, nebo tři a pizza nebo steak a dort se šlehačkou. Sakra, ty jsi ale materialistka a obchodnice. Promiňte – jste."
     „V poho, můžeme si tykat. Jsem Vaj, vlastně Viola, ale to je děsně ujetý, tak se mi říká Vi. A chci mít ve věcech jasno. Nejsem čubka, aby sis nemyslel. Měla jsem sice na dnešek něco jinýho, jenže litr se mi hodí."
     „Chápu. Já jsem Franta."
     „Fakt Franta?"
     „Samo."
     „Proč říkáš každou chvíli samo? Myslíš, že jsi cool? To je úlet!"
     „Tak dobře, budu mluvit, jak mi zobák narost. Vlastně to je pitomost. Zobák mi mohl narůst, jak chtěl, ale všechna slova jsem se naučil. Řečí se člověk vždycky nějak stylizuje."
     „Teď nevím, o čem mluvíš."
     „To je jedno."
     Sešli na Újezd a vydali se Vítěznou ulicí na most Legií. Tam Robert automaticky stočil oči na panorama Hradčan. Odtud, s Vltavou a Karlovým mostem v popředí, se všem naskytne krásný idylický obrázek Pražského hradu jako na kýčovité pohlednici. Robert ale právě tuhle barvotiskovou selanku potřeboval, zapadla do jeho nostalgie. Zastavil a zíral přes řeku na Hradčany jako nějaký přiblblý turista.
     „Franto, co je?
     Napřed nereagoval, neboť v té chvíli zapomněl, jak se Viole představil. Došlo mu to, až když do něj šťouchla.
     „Nic, promiň, jen jsem se tak zakoukal."
     „Tebe to bere. Víš určitě, že mám jít s tebou? Vůbec si mě nevšímáš."
     „Nevím. Jestli tě to nebaví, dám ti ten litr a můžeme jít každý po svých."
     Vylovil z kapsy ležérně přeloženou tisícovku a podával ji dívce.
     „To zas ne. Co si o mně myslíš?! Nejsem mrcha, co z tebe chce jen tak vysosnout love a nic za to."
     „Jasně.“
     Pokračovali v cestě na druhý břeh řeky.
     „Co budeš fotit?“
     „Nevím, možná nic.“
     „Tak proč to vláčíš?“
     „Pro jistotu. Kdybych třeba něco zajímavýho viděl, nebo mě něco napadlo.“
     Přešli křižovatku na kraji Smetanova nábřeží.
     „Zajdem na tu dvojku?“ mávl rukou k velkým okenním tabulím kavárny Slavia.
     „Ty chodíš sem?“
     „Čtvrt století jsem v Praze nežil. Ale jo. Předtím jsem do Slavie chodil. Občas.“
     Přikývla a za chvíli už seděli u stolku s výhledem na podloubí Národního divadla. Robert objednal pro Violu červené víno a sobě kávu.
     „Ty si víno nedáš?“
     „Nepiju alkohol.“
     „To jako fakt? Ani pivo?“
     „Ani pivo.“
     „To slyším poprvé, Franto.“
     „Dřív jsem chlastal všechno a hodně a teď to kompenzuju. Chápeš?“
     „Byl jsi alkáč?“
     „Tak něco.“
     „Jak dlouho nechlastáš?“
     „Deset let.“
     Ať se Viola snažila, jak chtěla, nepřišla na to, jestli se ten chlap chlubí nebo lituje.
     „Hustý,“ řekla potom.
     Netušil, jestli je to reakce na jeho někdejší alkoholismus, nebo na informaci, že s pitím přestal. Ptát se ale nechtěl. U druhé dvojky se Vi zeptala, jestli si opravdu může dát něco k jídlu? Souhlasil a ona se znovu otázala, jestli nevadí, když si dá steak? Odpověděl, že si může dát, na co má chuť.
     „Ty nebudeš nic jíst?“ řekla potom už s plnou pusou.
     „Nemám hlad.“
     „Jsi jako mimoň. Nemáš hlad, nepiješ. Nechápu, jak to vydržíš. Proč na mě tak zíráš?“
     Strčila do pusy kus masa na vidličce.
     „Líbí se mi, jak ti chutná.“
     „To se ti jako líbí?“
     „Mám rád projevy živočišnosti.“
     „Takovýho úleta jsem neviděla. Mělo mi to docvaknout, když mi chceš dát litr za to, že s tebou jdu na procházku. Proč jsi vůbec odešel z Prahy?“
     „Šel jsem za duhou.“
     „Cože!?“
     „Šel jsem za duhou a spadl do stoky. A když jsem vylezl, musel jsem se vrátit.“
     Viola na Roberta koukala a nevěděla, co by na to měla povědět.“
     „Řekni mi něco o sobě,“ využil jejího mlčení.
     „Co bys chtěl slyšet?“
     „Já nevím. Všechno. Cokoli.“
     „Nerada o sobě mluvím.“
     „To jsme dva.“
     „Jsi fotograf?“
     „Jo, jsem fotograf.“
     „Fotíš taky holky?“
     „Nijak se na ně nezaměřuju. Ale jo. Pár jsem jich už vyfotil.“
     „Nahý?“
     „Taky ňáký. Ale spíš ne. Akty mě nebaví.“
     „Nedíváš se rád na nahatý ženský?“
     „To neříkám. Akty jsou ale náročný na focení a u něj si dívání moc neužiju.“
     „Cože? Jak to?“
     „S tím se netrap.“
     „V poho. A mě bys chtěl fotit?“
     „Na Petříně.“
     „Cože? Na Petříně?“
     „Je to problém?“
     „Cajk,“ usmála se Viola.

     Vrátili se na Újezd. Kolem Pomníku obětem komunismu a Malostranské sokolovny došli k stanici lanovky a odtud cestou vzhůru. Stále se snažili držet blízko trasy toho dopravního prostředku. Dorazili k jednomu tunýlku pod lanovkou a Robert tady začal Violu fotografovat na pozadí zčernalých kamenů.
     Ukázalo se to ale jako složitý úkol, neboť Vi, jakkoli půvabná, pózovat neuměla. Byla buď toporná, nebo zas pozice a gesta přehrávala. Měl však zkušenosti a uměl ji vyhecovat. Přemístili se na travnatý svah, kde se přece jen trochu uvolnila.
     Jak si ji tady Robert aranžoval pro snímek, najednou měl dojem, že před sebou nevidí Violu, nýbrž jeho spolužačku Lindu ze střední školy. Tu fotil na Petříně před třiceti lety taky a Viola se Lindě úžasně podobala. Jak to, že si toho nevšiml dřív? Vlastně všiml. Už na té lavičce mu připomněla Lindu. Měla nádherné nohy jako Vi a stejně jako ona je ráda ukazovala. To trvalo, než jsem na to přišel, řekl si, i když to zase tak divné nebylo. Lindu viděl naposledy na třídním srazu po deseti letech.
     „Mou mámu taky fotil na Petříně jeden spolužák,“ vyrušila ho Viola z rozjímání.
     „To jako fakt?“
     „Náhodou jsem našla ty fotky a máma mi řekla, že jí fotil spolužák ze střední. Ten se ale jmenoval Robert, říkala máma.“
     Poslouchal Violu celý zkoprnělý a koukal na ni jako na zjevení.
     „Vlastně jsem Robert, ne Franta.“
     „Kecáš!? Fakt jsi Robert? To ti nevěřím!“
     „Vážně jsem Robert.“
     „A proč jsi tedy tvrdil, že jsi Franta?“
     „Jen tak. A jestli se tvoje máma jmenuje Linda, tak je to jasný.“
     „Jmenuje. Ty vogo!“ řekla Viola.
     Rázem bylo po focení. Bloumali pak spolu vzhůru Petřínskými sady a nevěděli, co říct, jak by se měli teď vlastně zachovat.
     „Viděl jsem se s tvou mámou naposled na třídním srazu před dvaceti lety. Tehdy byla ještě svobodná. To se musela vdát nějak krátce potom.“
     Robert to řekl až někde poblíž rozhledny.
     „Máma se nikdy nevdala.“
     „Tvůj táta si ji nevzal?“
     „Nevím, kdo to je,“ řekla lakonicky.
     „Máma ti to neřekla?“
     „Kolikrát jsem se ptala, ale nikdy o něm nechtěla mluvit.“
     Robert prudce otočil hlavu a vyděšeně na ni koukl.
     „Co je?“ vyděsila se zase Viola z jeho pohybu.
     „Ne nic.“
     „Fakt, co je?“
     Mlčel.
     „Ty, Roberte, nechceš zajít se mnou teď k mojí mámě? Určitě by tě chtěla vidět.“
     „Ty s ní nebydlíš?“
     „Bydlím s přítelem.“
     „A Linda..., tvoje máma žije sama?“
     „Když jsem byla malá, bydlel s námi její přítel. Pak se rozešli, byly jsme samy, ale teď zas žije tři roky s přítelem a já se před půl rokem odstěhovala.“
     „Dneska by, myslím, nebylo dobré jít za ní, Vi. Taky potřebuju ještě něco zařídit. Ale dej mi na ni telefon. Zavolám ji.“
     Vi na něj koukala s podezřením, ale Lindino telefonní číslo mu poslala a taky svoje a vyměnili si pak i e-maily a domluvili se, že Robert pošle Viole fotky, co dnes udělal. Nakonec vytahal z kapes tři tisíce a strkal je Viole.
     „Co mi to cpeš? Domluvili jsme se na litru.“
     „Ty druhý dva máš za pózování.“
     „Hráblo ti?! Nenechala jsem se fotit pro prachy.“
     „Já vím, ale ber,“ prosebně se usmál.
     „Když myslíš,“ váhavě sáhla po penězích.
     Viola se vracela směrem na Újezd a Robert ještě chvíli chodil po Petříně, nafotil několik žánrových záběrů a sestoupil do města u grafické školy. Odbočil z Hellichovy ulice do Karmelitské a tou došel na Malostranské náměstí. Odtud zamířil na Karlův most, opřel se tam o kamenné zábradlí a koukal na řeku.
     Vybavilo se mu, jak před dvaceti lety šel po srazu s Lindou k ní domů. Byl tehdy krátce po rozvodu, Linda se mu líbila a on jí zřejmě také, a tak se spolu milovali. Domlouvali se, že se brzy zase sejdou. On ale tenkrát bydlel daleko od Prahy, takže z toho sešlo. Už se pak neviděli ani neslyšeli.
     Až teď potkal Violu. Náhodou. Roberta napadlo, že Vi může být klidně jeho dcera, ale taky nemusí. Měl by to zjistit. Bylo by úžasný, mít takovou krásnou dceru. Jak asi teď vypadá Linda? Určitě to bude pořád pěkná ženská. Nebo taky ne, stejně má přítele. Bude nejlepší nechat věci, jak jsou. Nebude volat Lindě ani Viole. Mohl přece jít dnes někam úplně jinam. Jestli se ozvou ony, to už nechal na nich.