V nebi

Leží v posteli a tiše spí. Všude ticho. Taky co by se mohlo dít. Je něco málo po půlnoci a všichni znaveni po dlouhé cestě tvrdě spí. Je tu velká místnost vytápěná malými kamínky, které silně planou, aby alespoň kousek vyhřáli. Spí tu několik mužných chlapů zachumlaných pod deku. Jediné, co byste zde mohli zaslechnout je pochrupování, ozývajících se z pár stran. A však jen pochrupnou a je opět ticho. Teď zde není slyšet vůbec, ale vůbec nic. Ticho.
Najednou se ozvala ohromná rána! Bomba dopadla nedaleko. Všichni okamžitě vylítli z postelí a běželi do zbroje. Zmatek. Stres. Běhají jeden přes druhého. Křik. Nikdo nerozumí ani slovo. Jen honem do zbroje a ven. Chránit svoji zem a svůj lid! Už se ozývají první rány. Koukl se vedle, ale nikde ho už neviděl. Ano, támhle ho na moment spatřil. Určitě to byl on. Přiběhl k němu a podíval se „Jsem tu, jdeme!“ Rozběhli se do lesů. Tma a hluk. Najednou zahlédl světla. Světla od děl a pistolí. Těsně do blízkosti spadla bomba , naštěstí ne tak blízko, aby je mohla zranit. „Támhle!“ ukáže prstem a tam se taky rozběhnout. Schovají se pod zábrany z písku a polorozpadlého plotu. Všude stromy. Moc na druhou stranu nevidí. Přesto mají přesnou ránu. Přiběhli i ostatní. Všude je hluk, prach, řev a plno krve. Ano, další přesná rána, i jeho kamarádovi se daří. Ano, jen tak dál! Další rána. Střídá se jedna za druhou. Je to krutý boj , který nebere na nikoho ohledy. Najednou zacítil bolest. Něco mu prolítlo skrz hruď. Byla to rána. Svalil se na zem. Hned se k němu ohnul jeho kamarád. Celý svět začal tmavnout. Jeho kamarád se mu vzdaloval a mizel z dohledu. Tma. Už nic víc neviděl. Srdce začalo zpomalovat. Lapal po dechu. Ach. Jediné na co si vzpomněl a mohl byla jeho milá, která na něj čekala doma. Její oči, vlasy, rty…… neeee….. „Nééééééééééééé!“ zvolal kamarád, „to nééé!“. Na nic nemyslel prostě se rozběhl, přeskočil plot a běžel přímo proti nepřátelům. „BUM“ Jedna rána. Trochu ho to odsunulo zpět, ale to nevnímal, běžel dál a střílel. Zabil jich několik. Druhá rána. Tentokrát to bylo horší než předtím ,ale držel se. Běžel dál. Další a další rána, už nemohl dál, doběhl těsně před nepřátele. Zastavil se těsně před jedním , podíval se na něj, a spadl na zem. Ticho. Tma. Nic víc.
Leží na zemi. Omdlela. Konečně se vzpamatovala. Rozbrečela se. Takové velké slzy. Dlouhotrvající a nenabírající konce……
Celá v černém padla na hrob a rozplakala se. Podívala se na fotku, která stála za sklem. Smál se tam. Pohlédla do jeho rozzářených očí. A zamyslela se, jestli až se potkají, tam, v Nebi, jestli jí pozná. Jestli bude jeho srdce stále na ní vzpomínat. Jestli i potom všem, ji bude milovat. Jak jen bude moct být bez něj? Chce tu umřít. Tady. Na jeho hrobě. Naposledy pohlédla na fotku. Co by si asi přál on? Abych tu zůstala a myslela na něj jen v dobrém, jen na ty dobré vzpomínky. Bude to muset zvládnout, život jde dál. Ale nikdy, nikdy na něj nezapomene. A bude se těšit na tu chvíli, až se potkají, tam, v Nebi.