Život...

V dokonalých příbězích, dokonalý konec, ale kdo ví, co nás ještě čeká…
Vánek sladký, jemný jak dotek klapky klavíru. Mlhavé krajky, ušité kraji na míru, vyjímají se odvážně oděné a přece nás uchvátí. Jak snadné, utopit se v její klín.
Když sny líbají moje čelo, svět se něžně usmívá a já si přeji, aby zapršelo, když se stmívá… Voňavý nádech a na dlani slza potu, klouže si sem a pak zas tam, mám tolik přání, které z nich mám si přát???
Klikatá pěšina, posetá růžemi a sem tam nějaký trn. Utíkám si bosky tou cestou dál, občas zakopávám, ale i nebe zdola je krásné… Napadá mne slov, veršů a snů, ale kdo ví kam je dávám? Pod mechovou duchnu, sladce je ukrývám i když se pro ně už nikdy nevrátím…
Snad se mi zdá, že po špičkách sbíhám Svět, že maluji si souhvězdí, ale přesto vidím, kolik mi ještě stále zbývá, kolikrát si lehnu do trávy a budu přemítat, proč pokračuji dál…
A tak se v mých ústech rodí slova, ale sladce a opravdově zní jen jednou, pak je jen svěží vánek z mých rtů odnese a rozpustí je ve svěžích ránech. V těch ránech, kde perlami kvete zem, ta ještě rozespalá a chladná zem…
Probíhat a snít, loudat se pod tapetou hvězd, ale už musím, mám před sebou jednu z těch snad, nejdelších cest….