Deník dělníka volantu I.

Kapitola I.

Jak jsem se stal dělníkem volantu

Brázdit širokou asfaltovou řeknu, žít si svobodným životem, a každý den zažívat různá dobrodružství na cestách, se pro mnohé může zdát velmi romantické, krásné a neodolatelné. Proto se mnoho lidí především mladých odhodlá splnit si svůj dobrodružný sen, a stanou řidiči z povolání. Ať už usednou za volant dodávek nebo kamionu, začnou si plnit ten svůj dětský sen o úžasném dobrodružství za volantem, a jsou ve své zromantizovaném světě velmi šťastní. Zveřejňují své zážitky z cest na Instagram kde jsou za celebrity nebo vytvářejí úžasně vtipná videa pro děti na TikTok. Následně píší motivační příspěvky na Facebook o tom jak je jejich život svobodný, úžasný, a naprosto bezchybný jen proto aby v jejich “přátelích” rostl pocit závisti, že vlastně oni chudáci co musí sedět den co den kanceláři, a na ten skvělý svět se musí koukat jen skrz zašpiněná okna.

Na druhé straně barikády stojí celkem početná skupina lidí, která se rozhodla do světa za volantem vstoupit z pragmatických nebo i materiálních důvodů - hypotéka, insolvence, exekuce nebo útěk před manželkou, která vás bije, zásadně omezuje váš alkoholismus nebo vás buzeruje za nedostatečně kvalitní mytí nádobí. V posledním jmenovaném případě se jedná o zcela legitimní, a velmi pochopitelný důvod proč stát se řidičem tzv. útěkářem, a pro bezpečnost vaší i manželky je lepší vypadnout do světa kde je jistě mnohem bezpečněji. 

Osobně se zařadil do druhé skupiny pragmatických řidičů, a vstoupil jsem tím na území pro mě zatím neprozkoumané. Když tedy ve mě uzrálo nezlomné přesvědčení, že stát se dělníkem volantu je elegantním řešením existenční a osobní krize, začal jsem získávat první potřebné informace. Internet je věru úžasný nástroj, který jak jsem zjistil nemusí nutně sloužit pouze pro konzumaci zábavného nebo lehce erotického obsahu, ale dá se využít pro vyhledání užitečných informací pro budoucí dělníky volantu. Při svém počátečním průzkumu na internetu jsem narazil na různé informace, a některé z nich byly vskutku děsivé. Zjistil jsem například, že při cestách dodávkovým vozidlem mohu zcela bezpečně, a s vysokou jistotou být zabit, okraden, zatčen, ohrožován střelnou nebo chladnou zbraní na svém bídném životě, zmlácen, znásilněn nebo být zneužit velmi ošklivým způsobem, který se příčí jistě dobrým mravům chlapce z východočeské vesnice. 

Řekněme si narovinu, že takové získané informace člověka příliš pozitivně nemotivují. Spíše vytváří velký prostor pro celou řadu pochybností ohledně osobní bezpečnosti, a možnosti přežití v dlouhodobém časovém horizontu. 

Chladné zbraně (rybička, nožík, sekerka či dýka), pro osobní obranu zručně neovládám. Mám strach pomalu i z příborového setu, který mám na stole. Disponuji celou řadou nepříjemných zážitků, kde právě příborový set se stal hlavním aktérem celé řady podivuhodných zranění, které jsem si dokázal způsobit jako dítě, i jak mladých energický dospívající muž. Představa, že manipuluji s ostrým nožem, dýkou nebo sekerkou mě nedokáže plnohodnotně naplnit pocitem osobního bezpečí. Při svém štěstí bych se stačil pořezat, zabodnout nebo jinak zmrzačit dřív, než by jsem vytáhnul zbraň z pouzdra. 

Střelné zbraně pro mě jsou absolutní tabu od doby, kdy jsem před několika lety náhodou na pouti vzduchovkou postřelil ženu. Ve své mužské pýše jsem bývalé přítelkyni navrhnul, že pro ni jako pravý muž vystřelím růži. Svým střeleckým výkonem, a darem ve formě vystřelené papírové růže bych pak rychle stoupl na ceně, a tím pádem bych měl možnost dravého sexu bez škemrání nebo dlouhého přemlouvání. Vytyčil jsem s jasným záměrem, a představou  nejrychlejší směr k nejbližší střelnici. Za relativně přiměřený obnos (za tu cenu bych měl určitě basu piv), jsem získal možnost vystřílet se k sexu zdarma. Jako zkušený profesionál jsem hned první brok při nabíjení ztratil, druhý se mi odkutálel ani nevím kam, a třetí jsem nabyl už na první pokus. Vzal jsem vzduchovku, a začal jsem mířit na jednu z růží přede mnou. Nezapomněl jsem mít během míření několik vtipných mužských poznámek plých testosteronu směrem k přítelkyni, i k obsluhující ženě za pultem střelnice. Bez dalšího otálení jsem tedy zamířil na cíl, lehce zadržel dech jak jsem to znal z amerických filmů, a vystřelil s pocitem jasného vítěze. Vteřinu po výstřelu se ozval křik, a klení toho nejhrubšího zrna ozývající se z druhé strany. Tušil jsem, že jsem nevystřelil vysněnou růži a následný sex jako pochvalu za svoje střelecké umění, ale ženskou za pultem přímo do ramene. Věděl jsem, že mám kompenzovat při míření ohnutou mušku - což jsem taky udělal, ale nevěděl jsem, že mám kompenzovat také pohyb ženy na střelnici. Ženská to ode mě koupila úžasně, naprosto přesně do svého pravého ramene. Tím moje střelecká exhibice rychle skončila, sex se samozřejmě nekonal, protože jsem jako střelec i jako muž naprosto selhal. Namísto večerní příjemné postelové zábavy jsem musel podávat vysvětlení na policejní stanici, a omlouvat se ženě s příslibem, že uhraním všechny náklady spojené se střelným poraněním i následnou léčbou. 

Na základě těchto vzpomínek na trochu nešťastné události jsem realisticky zhodnotil stav svých dovedností v oblasti sebeobrany. Usoudil jsem, že na cestách jistě velmi brzy zahynu nějakým násilným způsobem, nebo budu unesen do jiného státu kde právo, a osobní svobody neplatí. Pro nějakého tyrana tedy budu muset oloupat nekonečné tuny burských oříšků nebo budu třídit hrášek, a fazole v obavě o svůj život. 

Popravdě jsem ani chvilku neváhal, a uzavřel jsem životní pojištění na relativně solidní sumičku. Plnění pojistné smlouvy jsem odkázal své mamince - když, už někde zahynu v tom nebezpečném, a bídném světě ať pojišťovna solí penízky na dřevo až jí to bude bolet. Maminka si tedy aspoň užije slušnějšího důchodu, který ji svým předčasným odchodem či únosem poskytnu. Tímto pragmatickým krokem po svém skonu stoupnu na hodnotě, a posmrtně budu všemi uznáván jako úžasný syn, který se dokázal postarat.

Smrt jsem mohl považovat za úspěšně uzavřenou, a vyřešenou kapitolu. Ovšem stále zde bylo ještě pár nejasností, které si žádají o řádnou odpověď. Pokud jsem se dokázal elegantně vypořádat s problémem smrti nebo sebeobrany, jak se tedy vypořádat s reálnou možností svého znásilnění? Internet přece nikdy nelže, tak už jen z praktického důvodu bych měl s touto možností nechtěného, a nevyžádaného aktu počítat. Řeknu vám, že přemýšlet o vlastním znásilnění nějakým homosexuálním deviantem je při nejmenším zajímavé. Napadají vás různé, a možná lehce zvrácené myšlenky např., “Jak by to udělal, jak by mi to udělal, jak dlouho by to asi trvalo” nebo “Líbilo by se mi to?”. V záplavě myšlenek jsem usoudil, že přemýšlet o svém vlastním znásilnění je samo osobě docela zvrácené. Ale, přišel jsem na velmi zajímavou věc, které vás třeba překvapí. Znásilnit bych se nechal!  Tedy pouze v jediném případě pokud mě nebude chtít nějaká pohledná, atraktivní a bujně obdařená žena zneužít. To se pak nechám zneužít na několik způsobů, a ideálně opakovaně pokud to situace alespoň trochu umožní. 

Pokud útočníkem bude muž - v mých představách chlupatý, a nadměrně vyvinutý, že si ho potáhne za sebou jako slon svůj chobot tak přes to nejede vlak.  V takovém případě prostě nesouhlasím se žádnou formou styku ani s žádným opakováním onoho aktu. Pokud by to, ale přišlo, tak se raději zbaběle pokusím útočníka umluvit, že nejsem vhodná volba. Prostě, že nejsem jeho typ a mám spoustu fyzických i duševních vad, které mě nedělají vhodným kandidátem. Ať si vybere někoho jiného, krásnějšího, lepšího nebo i vybavenějšího.