Čtyři noci

Je ráno. Dešťové kapky zuřivě doráží na okenní skla. Bude-li to tak pokračovat, budou okna pěkně umytá. Zalévám květiny a hledím na tu parádu. Kaluže se viditelně zvětšují. Kolem projíždějící auta stříkají vodu daleko na chodník. Jinak je všude pusto a prázdno.

Rozhlížím se po pokoji. Měla bych pokračovat v generálním úklidu a vyklízení zbytečností ze skříní. Včera mi to docela šlo. Dnes ještě poslední skříňka a skříň. Super. Jdu si udělat kávu a pak už otvírám malou skříňku u okna. Je tu spousta starých časopisů. Tak ty jsou jasné. Do sběru. Stará alba, která jsem už hodně dlouho neprohlížela by potřebovala otřít od prachu. Divné, jsou zavřené ve skříňce, ale práší se zjevně i tam. A co je to tam vzadu za krabičku. Otvírám ji. Z pod víka na mě hledí staré dopisy. Vezmu ten první nahoře, otevřu rozříznutou obálku, rozložím velký list papíru a čtu.

Dášo,

od tvého odjezdu z Prahy uplynul týden a mozaika dojmů, které jsme absolvovali spolu se mi chvílemi vybavuje, procházka po Petříně, po Strahově, naše večery …..

Přestávám číst a zahledím se do dáli. Bože, to už je let. Jak ono to tenkrát bylo. Ano jeli jsme cvičit na celostátní spartakiádu do Prahy. Tenkrát jsem snila o tom, že bych se mohla v Praze seznámit s nějakým klukem.

Je sobota a jedenáct nadšenců čeká na nádraží, až přijede vlak. Má zpoždění. Konečně. V dálce se ozvala supící lokomotiva a dým nad budovou potvrdil, že nám to již jede. S úsměvem se cpeme do vagonů, všude plno hovoru a smíchu. Poskládali jsme se do kupé a za chvíli sláva, vlak se rozjel. Cesta do Prahy uběhla velmi rychle. Pár kroků na tramvaj a pak již přímý směr Košíře, kde jsme ubytované v jedné škole. Zabrali jsme si místa v tělocvičně. Ze žebřin jsou skvělá ramínka. Také ostatní nářadí poskytuje neomezené využití, coby věšáků. Brzy je každý kousek někým obsazen. Po obědě vyrážíme do ulic.

Cesta ulicí ubíhá docela rychle. Jdu pěšky, protože vlastně nevím, kde jsem. „Nač máte ten odznak, slečno?“  Rozhlížím se.  U přechodu stojí docela hezký člen VB a dívá se na mě.  Vysvětluji mu, že díky tomu odznaku máme ve všech hromadných dopravních prostředcích cestování zdarma. „A nedala byste mi ho?“ „Teď nemohu, potřebuji ho“ říkám, směji se a jdu dál. Dostala jsem se na náměstí kde je na podstavci tank. Přestala jsem sledovat cestu a začínala se více zajímat o obchody a okolí. „Slečno, promiňte, nezlobte se na mě, nešla byste si někam sednout?“  Vedle mě stojí fousatý kluk a s úsměvem čeká na odpověď. Vyrazil mi úplně dech. „Zašla, ale nemohu.“ „Proč?“ „Musím být do šesti hodin zpět na ubytovně.“ „Doufám, že se nezlobíte.“  „Ne, nezlobím.“ odpovím s úsměvem a jdu dál. To to hezky začíná, říkám si.  Kráčím přes silnici, na které jsou položeny koleje. „Pozor, abyste nezakopla.“ „Nebojte se, já dám pozor.“ odpovídám docela hezkému, smějícímu se klukovi a frčím dál. Hustý. Usmívám a přemýšlím o tom, že se možná opravdu seznámím tady v Praze s nějakým klukem.

Neděle. Ráno už je trénink a brzy se vstává. Šatnu na Strahově máme v budově C a to v přízemí, hned první u schodiště. Bezva místo. Nemusíme se nijak tlačit v davech na schodištích ani u výtahů. Jako převlečené jsme ještě hezky dlouho čekaly, než jsme šly na seřadiště. Ale až tak moc nám to zase nevadilo. Prší. Konečně jsme před postranní branou borců, kterou budeme nastupovat. Před sebou vidím tu obrovskou plochu. Vycházíme z brány a přede mnou je dlouhá, předlouhá a velká, žlutá plocha, plná kaluží. Déšť už přešel. Ozývají se první tóny skladby. První krok. Konečně jsme přehopkaly celé to hřiště a stojíme na svých značkách. Ve cvičkách čvachtá voda a jsou samý písek. Nástup ale přesto opakujeme a pak už následuje samotná skladba. Jsme celé mokré, když odcházíme do šaten zpět.  

Obíháme stadion a spěcháme s převlékáním. Po nás jdou do šaten muži.  Večeři jsme si vzaly hodně brzy a pak vyrazily do města s tím, že si půjdeme někam zatančit, ale kam? Na zastávce nám poradili, ať jdeme na Valdek. Řekli nám, i kde to najdeme a tak jsme Valdek našly. Asi po hodině dobré zábavy mi Zdenka najednou povídá. „Hele, není to Láda?“ Byl. Seznámily jsme se s ním při spartakiádě v Mladé Boleslavi. Kluci nás pak přizvali k jejich stolu. Výborně jsem se pak s Láďou bavila o všem možném. Prací to začalo, a spartakiádou končilo. Ale stejně nám všichni nadávali, ať se nebavíme o práci. A tak jsme šli tancovat. Zpátky jsme se dostaly až kolem jedné hodiny, a nechci vidět to vstávání.

V pondělí jsme dlouho čekaly v šatně. Na stadionu jsme vše odcvičily, jak nejlépe jsme uměly. Kupodivu, ani tentokrát nám nepršelo. Těm před námi ano. Odpoledne jsme se couraly po krámech a večer jsme šly oslavit Zdenčin svátek. V 10 jsme byly na ubytovně. Zítra vstáváme ráno ve 4 hodiny.

Úterý. Už 3 hodiny čekáme v šatně. Proč jsme musely vstávat tak brzy. Venku prší. Cvičí ženy z prvního programového odpoledne. Jen jsme ale vyšly ven my, déšť přestal. Na ploše jsou ale stejně kaluže a blátivý písek. Cvičky už dávnou nejsou bílé, ale žluté a vyprat se už nedají. Konečně nástup a samotné cvičení. Vichr nám cuchal vlasy a pěkně s námi cloumal. Je chladno. Celý šťastný jsme odcházely z plochy převléci se. Prcháme na autobus.

Večer jsme šly do Lucerny. Bylo to docela prima. Odpoledne jsme se byly podívat do Náprstkova muzea a po Betlémském náměstí, do Betlémské kaple a poblíž Václaváku jsme se rozešly. Cestou zpět ovšem byla legrace. Stále nic nepřijíždělo tak jsem všechny ukecala a jely jsme metrem na stanici I.P.Pavlova a odsud tramvají přímo až k nám. Ovšem Věra nastoupila do jednoho z autobusů, který k nám nejel. Ona si navíc nemohla vzpomenout, kam že to vlastně má jet. Zapomněla název zastávky. A tak volala na řidiče:“Počkejte, nejezděte ještě, já se musím zeptat kam vlastně jedu.“ No halo. Nejprve v tom autobuse a poté mezi námi. Když řidič otevřel dveře, tak si vzpomněla, to už nám ale jela tramvaj, tož rychle vystoupila a v tramvaji nám vše vyprávěla.

Středa. Dnes jsme necvičily, hlavně že jsme vstávaly zase tak brzy. Ale byly jsme rády. Před obědem jsme si šly zaplavat do bazénu, který byl kousek od naší ubytovny. Bylo to tam bezva.  Odpoledne jsme byly se Zdenou na Petříně. Největší legrace byla v bludišti. Zdenka jim je málem zbořila. Večer jsme šly na Valdek.  Pršelo.

Je čtvrtek a my máme dopoledne generálku. Cvičíme po prve v šatičkách. Mám zřejmě trému, která se nakonec projevila. Při kánonu jsem to zvorala. Připadala jsem si jako blbec, stojic jako jediná mezi samými ženami na bobku se skloněnou hlavou. A já tam s rukama ve vzduchu, coby druhá vlna, která ještě nepřišla. Tak to ten dnešní den fakt hezky začíná. Večer jsme šly opět na Valdek. Byla to docela sranda. Pak šel pro mě tancovat nějaký kluk, byl ale opilý. Tak jsem s ním přestala tančit a jdu k našemu stolu. U našeho stolu seděl jakýsi mladý hezký černovlasý kluk.

Zůstali jsme u stolu čtyři holky a ten hezký kluk. Smáli jsme se a všichni se bavili výborně. Honza, jak se ten kluk jmenoval, pak nabídl své taneční umění. Ale nebyl zájem. Já však měla velkou chuť jít si s ním zatančit. Tak jsem sebrala svou odvahu, a když začala nová píseň, zvedla jsem se s tím, že bychom mohli jít tančit všichni, a tak jsme nakonec šli. Tancovali jsme tak několik kousků, když začala pomalá píseň. Klidila jsem se z parketu s tím, že to se nedá tancovat v kroužku a bez řečí chci odejít stejně, jako zřejmě i holky. To už ale nevím, protože mi Honza zastoupil cestu a jestli si s ním nezatancuji. Překvapil mě, i tak trochu zaskočil, ale zatancovala jsem si. Byla to ale poslední píseň večera. Přišli jsme ke stolu a Zdenka mi říká, že už za mě zaplatila z mé peněženky.  „Díky“ říkám a beru si věci, že půjdeme. Chceme jít, když tu mě zadržel Honza na židli a říká „Zůstaň tu se mnou ještě“. S údivem na něho hledím a slyším se, jak říkám „To nejde, já nevím, měla bych jít s kámoškama“. Plácala jsem vlastně blbosti. Prostě mě zaskočil. „Tak tu zůstaň“ slyším Zdenku, my ti napíšeme příchod na čtvrtou. Váhám, nakonec mě ale všichni ukecali. Kámošky odešly a já zmlkla. Ani Honza toho moc neříkal. Zaplatil a odešli jsme pryč.

Vzali jsme to přes náměstí Míru. Později mi holky řekly, že jsem šla kolem nich, ale vůbec jsem je neviděla.   Kráčeli jsme úzkými uličkami, náměstím, podchodem. Cestou jsme si povídali. Pak jsme se ocitli před jakými si dveřmi staršího domu. Bylo mi najednou jasné, že to nebude dnešní noc jen noc plná povídání. Cestou po schodech na horu jsem uvažovala o tom, jestli přeci jen nemám couvnout, ale cosi mě hnalo vpřed. Po točitém schodišti jsme vyšli až téměř do posledního patra. Chvíli čekání, než našel klíč a pak už jsem se ocitla v bytě. Čí byt to byl nevím. Prý kamaráda. Pokoj přepůlen na několik částí velkou knihovnou. Bylo to zajímavé. Sedla jsem si na širokou válendu a rozhlížela jsem se kolem. Bylo tam útulně. Honza donesl koňak, ale já nechtěla. Napil se trochu jen sám. Bylo mi jasné, že se budeme milovat, a tak jsem chtěla být střízlivá, abych si to užila. Vysvětloval mi, že je v tomto bytě sám vlastně teprve podruhé, to když zápolil s magnetofonem. Pak se mu ale přece jen podařilo pustit pěknou hudbu. Seděla jsem na bobku vedle něho a pak si sedla na gauč a dívala se přes ruku, jak reguluje hlasitost magiče. Sedl si přede mě a políbil mě na šíji, na tvář, zabořil své čelo do mých vlasů. Pak sjela jeho ruka k mým knoflíčkům košile a pak na zip kalhot. Najednou jsem vůbec neměla obavy z toho, co bude. Zatoužila jsem po něm možná ještě víc než on po mě. Strašně moc jsem se chtěla milovat.

Bylo to hezké. Milovali jsme se dlouho, něžně, bez řečí. Pak ještě jednou. Poté jsme leželi vedle sebe a začali jsme opět trochu mluvit. Měl krásný úsměv. Úplně mě jím očaroval. Začínala jsem přestávat rozumně myslet a v tu chvíli mi zasadil ránu. Ptala jsem se na něho. Dozvěděla jsem se, že má dceru a že je vlastně ženatý. Zvážněla jsem. Ptala jsem se dál na něho i na sebe, co si o mě po tom všem myslí. A on vyprávěl. Hezky se poslouchal, i když mluvil o vážných věcech. Situace pro mě vůbec nebyla jednoduchá, ale nechtělo se mi odejít, i když mi to mozek radil. Drželo mě tam něco neznámého, je to prostě kluk jakého jsem si vždy přála. Jen jedno mi trochu vadilo. Byl ženatý.

Pomalu se blížilo ráno.  Chtěla jsem už jít, pochopitelně s ním. Absolutně jsem nevěděla, kde se nacházím. Jemu se ale ještě vstávat nechtělo. Nakonec jsme se ještě milovali. Zaskočil mě pak sdělením, že je psycholog. Pak jsem už ale pravdu chtěla jít, bylo pět pryč. On však dělal, že spí. Ležela jsem vedle něho a hrála jsem si s jeho tělem. Měl nádherně hebkou pokožku. Ale doprovodit mě, alespoň na tramvaj se mu stále nechtělo. Nakonec vlastně nebylo čemu se divit. Mě taky ne. Chtěl se ještě jednou milovat, ale já už nechtěla. Podařilo se mi dostat se na druhý konec válendy a začít se oblékat. Vstal taky. Bylo něco po šesté hodině. Stála jsem pak na chodbě před pokojem a čekala, až bude. Stála jsem u zrcadla a se smutkem v očích sledovala, jak se češe. Všiml si toho. Stoupl si ke mně, objal mě, nic neříkal, jen mě pohladil po tváři, jako by se omlouval za to, co se stalo. Objala jsem ho a položila si hlavu na jeho rameno. Zavřela jsem oči a chvíli nemyslela na nic. Ale nechtěla jsem se s ním rozloučit. Chtěla jsem s ním být co nejdéle. Řekl si mi pak o adresu a asi jsem ho překvapila, když i já jsem chtěla jeho. Napsal mi ji na kousek obálky a pak jsme pomalu šli.

Na každém odpočívadle mě zastavil tím, že se postavil přede mě, objal mě a políbil. Na zastávce tramvaje jsme se pak dohodli, že se sejdeme ještě v sobotu a to ve čtyři hodiny u tanku. Cestou mě přesvědčoval, že se svou ženou vlastně ani nežije. Ona že bydlí v Havířově. Že už ani prstýnek nenosí. Co je to ale platné, když je ženatý.

Odpoledne jsme málem nestihly vystoupení. Poprvé vystupujeme v šatičkách. Na stadion jsme se dostaly včas. Bylo zatím hezky. Před šatnami jsme se pak fotily. Po cvičení jsem pospíchala do šatny, ale kdo to nestojí poblíž šatny. To je přece Láďa. Jdu k němu a hned jsme se dali do řeči. Měla jsem dokonce dojem, že má radost, že jsme se sešli. Jakoby na mě čekal a že na mě počká, než se převléknu. Vrátila jsem se i se Zdenou a domluvili jsme se, že se sejdeme na Valdeku. Večer jsme pak šly na Valdek. Čekaly jsme Láďu s jeho kamarádem. Ale nepřišel. Venku jsme pak potkaly Navijáka, jeho kamaráda a tak jsme se domluvili, aby i s Láďou přišli v sobotu dopoledne, tak v devět a že bychom mohli někam vyrazit. Slíbil, že přijdou.

V sobotu v devět jsme se vzbudily, ale kluci nikde. Tak jsme zase usnuly. Po jedenácté nás budí, že venku na nás čekají kluci. Vylítly jsme jen tak v teplákách a bundách. Seděli jsme pak na schodech a domlouvali se, co budeme dělat. Nakonec jsme se dohodli, že se půjdeme najíst a pak půjdeme k Tomášovi na pivo. Se Zdenkou jsme se šly převléknout a pak jsme vyrazili. Já se však zároveň rozhodovala, co dělat dál. Jít či nejít na to rande. Ale když už jsem to slíbila, tak jsem pak šla. Nejprve mě však museli dopravit k Tomášovi, abych věděla, kde to je. Téměř ve tři čtvrtě na čtyři jsem vyrazila s tím, že se nejspíš do šesti vrátím. Láďa na to, že na mě počkají.

To rande jsem málem nestihla, protože pořád nejela žádná tramvaj. Nakonec jsem přijela něco po čtvrté hodině. Ani jsem nepočítala s tím, že tam bude. Byl tam však a čekal. Šli jsme na Strahov. Měla jsem na tento den vstupenky na spartakiádní představení, ale to jsem však bez rozmýšlení oželela. Hledali jsme na Strahově Honzova kamaráda Martina. Na Strahov jsme šli přes Petřín, ruku v ruce kolem sochy K.H.Máchy. Dívali se na Prahu, ozářenou tak vzácným sluncem. Zašli jsme do klášterní zahrady, poté ke hvězdárně, kde jsme chvíli seděli na lavičce. Opět mě tam pak objímal a líbal.

Na Strahově jsme pak hledali Martina. Podařilo se nám to až téměř v 9  hodin. Šli jsme pak společně do pěkného baru, který byl vedle stadionu. Chtěla jsem pak odejít. Honza mě ale nechtěl pustit. Kolem jedenácté jsme jeli my dva a Martin do města. Vystoupili jsme před domem, kde bydlel Martin a šli k němu. Měli hezký byt. Martin mi pak nabízel bonbon, řekla jsem mu však, že ať se nezlobí, ale mám spíše hlad. Nikde jsme na večeři nebyli a tak nás hned hostil skromnou potravou, tj. co dům dal.

Jedli jsme s Honzou játrovou paštiku bez ničeho. Honza si to zpestřoval mletou paprikou.  Já pomeranč, on feferonky a pidi buřta s kečupem. Buřta jsem totiž nechtěla. To vše jsme zapíjeli sodovkou se šťávou. No byla jsem velmi brzy syta, hlavně tou paštikou. No horor, ale i sranda. Pak šel Martin spát do obýváku a nám ponechal svůj pokoj.

Ocitli jsme se s Honzou sami. Nejprve jsme si povídali o všem možném, dnešním dni, o sobě vzájemně i o Martinovi. On se rozpovídal o své ženě, i o tom, že u nich teď byl a že se vlastně dohadovali kvůli rozvodu a dcerce, ke komu půjde. Já mu na oplátku řekla něco málo ze svého života.  Pak už jsme nemluvili, jen jsme se milovali.

Tentokrát mě doprovodil téměř až před ubytovnu, kam jsme dorazili v šest hodin. Jen jsem se převlékla a šla na spartakiádní průvod. Jak mě se chtělo spát! Zdena mi navíc nadávala, že přišla až kolem jedné a že do půlnoci na mě s Láďou čekali u Tomáše. Na otázku proč někam nešli, řekla, že Láďa nechtěl jít a že chtěl na mě čekat. Chudák, nedočkal se. Trochu mě hryzalo svědomí. Ale času s Honzou jsem nelitovala.

Na seřadišti průvodu bylo živo. Pršelo a mně byla zima a chtělo se mi strašně spát. Celou noc jsem vlastně nespala. Snad hodinu. Když ve tři zvonil budík, dělala jsem, že to neslyším a spala jako dál, ale dlouho jsem to předstírání nevydržela. Stejně jsme se pak ještě milovali. Honzo, Honzo, ty si spíš a já usínám ve stoje. Konečně jsme vyšli. Přešli jsme Letenskou pláň a pak hurá na tramvaj a převléci se na ubytovně. Taky začít balit. Odpoledne poslední skladba na Strahově. Poslední vystoupení. Nebe se začalo zatahovat a schylovalo se k dešti. Fouká nepříjemný silný vítr. Zazněly první tóny skladby a my vstoupily na plochu. Silný vítr s námi cloumá, ale cvičíme bez chyby. Konec. Silný potlesk nám zní v uších a my šťastný, že už to máme za sebou i nešťastný, že vše končí.  Spěcháme do šaten. Za chvíli se objevil i Láďa. Omlouvám se mu. Nezlobí se, jen jaksi trochu pospíchá. Chápu. Navíc už dnes jedou domů. My až zítra.

Po večeři spěchám na Václavák. Venku prší. Jdu pomalu k muzeu. Mám tam schůzku s Honzou a to v sedm hodin. Přijde? Kdo ví. V sedm, jako když utne, přestalo pršet a já se opírám o zábradlí, myslím na Honzu a počítám auta, jestli přijde nebo ne. Přišel s deštníkem a mokrými boty, ale přišel. Jdeme do blízké restaurace, abychom oba trochu oschli a zahřáli se.

Výborně se bavíme. Honza sbírá angličáky. Má jich fakt hodně, jak jsem později zjistila. Bavili jsme se o sportu, o vojně a vůbec o životě a opět o něm a o mě. Věčné téma, vždyť se vlastně vůbec neznáme.  Večer pak odjíždíme tramvají k němu do bytu. Bydlí u svého dědečka a má to pak po něm zdědit.

Propašoval mě do pokoje. Usadila jsem se do křesla. Tentokrát jsme se však dlouho nebavili, téměř vůbec. Ani já jsem neměla chuť zkracovat tu chvíli milování. Leželi jsme vedle sebe s nohama propletenýma a já únavou usnula, jako když mě do vody hodí. Vzbudila jsem se kolem druhé hodiny. Honza nespal. Chvíli jsme se dohadovali, kolik mám ještě času, než pojedu. Milovali jsme se pak ještě a kolem čtvrté se mnou pak jel až k ubytovně. Tam mě čekalo překvápko. Venku stála Zdena, opřená o sloupek u schodů, kouřila a čekala na mě. My jsme zašli za ubytovnu a tam zůstali stát na zahradních schodech. Loučili jsme se tam. Honza slíbil, že napíše s chmelu, kam jel a vůbec slíbil, že napíše. Nechtělo se mi od něj odejít. Dlouho jsme si hleděli do očí. Objali se pak a naposledy políbili a já šla do ubytovny a on odcházel do města.

Zdena se ke mně přiblížila a povídá. „Já věděla, že ještě nejsi na ubytovně. Čekala jsem na tebe, abych nešla dovnitř sama.“ Blázen. Co jiného. Bylo pět a akorát se vstávalo. Zabalily jsme zbytek, složily lehátka a po snídani v šest hodin jsme jely na vlak. Ve vlaku jsem byla v kupé jen se Zdenou a celou cestu jsme s úspěchem prospaly. Inu, když se v noci nespí, musí se to dohnat jindy. Domů jsem přijela v poledne. Vzpomínala jsem na Honzu a vůbec se mi nechtělo druhý den do práce. Začala jsem taky psát dopis, který začínal, slovy Milý Honzo. Jestli však odepíše, to jsem samozřejmě nevěděla.

V sobotu mi přišel pohled, kde bylo napsáno: „..jistě víš, kdo si na tebe vzpomněl a možná, co od tebe čeká… H.“ Bylo to od Honzy. Napsala jsem mu odpověď a brzy jsem obdržela i dopis. Celé prázdniny jsme se však neviděli.

Sešli jsme se až 4. září, když jsem jela do Prahy do divadla. Bylo to pěkné a hezké shledání. Honza měl ten den narozeniny. Moc chtěl, abych do divadla nešla a šla k němu. Nakonec jsme oslavili jeho narozeniny u Zlatého jelena. Jinak to nešlo, kvůli mojí cestě zpět. Byl to moc hezký večer. Potom jsem si uvědomila, že ho mám vlastně ráda. Dohodli jsme ještě setkání 13. září v sobotu.

Do Prahy jsem ten den jela s kamarádkou. Dopoledne jsme nakupovaly, pak jsem jela k muzeu a ona domů. Čekala jsem na Honzu a myslela jsem, že už nepřijde, ale přišel a byl to můj nejkrásnější den a noc v mém životě a zároveň nejsmutnější.  Procházeli jsme se Prahou po místech, kde jsem nikdy nebyla. Pak jsme sháněli lístky do kina, byli jsme na Hradčanech, ukazoval mi zajímavé a viditelné stavby Prahy, stál vedle mě a objímal mě. Bylo mi prostě fajn. Cítila jsem intenzivně jeho blízkost a bylo mi jasný, že mu nejsem tak úplně lhostejná. Byli jsme u Belvederu a bůh ví, kde ještě. Povídali si a stále jsme měli o čem. V kině jsme pak sice nemluvili, za to mě držel celé představení za ruku. Večer v dešti jsme šli Prahou, drželi se za ruce a opět si povídali. Studnice témat jakoby neměla dno. Ani nevím, kudy všude jsme chodili a bylo mi to jedno. Pak jsme se šli na náměstí Míru navečeřet. Lákal nás i Valdek, ale pak jsme tam nešli.

Po večeři jsme jeli opět k Honzovi. Známá místnost, ale při tom to bylo opět vše jako nové. A když mě pak objal, políbil a rozepnul první knoflíček u košile, hovor ustal. Byla to krásná noc. Seděla jsem mu nahá na klíně v křesle a on se strachoval, jestli mi není zima. S tebou ne, odpověděla jsem mu a přivinula se víc do jeho náruče. Také se mi pochlubil diplomem – 3x výborně a jednou chvalitebně. Je promovaný psycholog. Povídali jsme si opět o všem možném a pak. Miloval mě tak, jak ještě nikdy před tím. Byla jsem krásně unavená a chtělo se mi moc spát. Políbil mě a nechal mě spát

 Vzbudilo mě až zvonění telefonu a následně zajímavé Honzovo chování. Držel mě za ruku. Seděl vedle mého gauče. Pak si položil hlavu na mé ruce a byl tak nějak smutný. Ten telefon byl pak ještě ráno 2x. Jeho oči i tvář zesmutněly. Potom mi řekl, že to byla jeho žena, že je vážně nemocná. Nebyla to výmluva, tohle by nezahrál. Slzy, které se mu leskly v očích, říkali vše. Jen nerada jsem se oblékla a šla s ním na tramvaj. Potřeboval se dohodnout se svou matkou co s dcerou a tak jsme jeli k muzeu, kde jsem to znala a loučili se tam spolu se smutkem v očích.

Ještě mi párkrát napsal. Mimo jiné, že byl v Havířově, a že jede opět do Havířova. Jeho situace není vůbec jednoduchá. Navíc má strach a starost o svou dceru. Slíbil, že až se vrátí, napíše. Už nikdy nenapsal.

Za rok a kousek jsem se dostala do Prahy já. Získala jsem tu zaměstnání, ubytování, začala nový život. Několikrát jsem si říkala, že bych mu mohla napsat. Prostě jen tak, nic nečekat, nic nepožadovat, prostě jen, že jsem v Praze. Nikdy jsem nenašla odvahu to udělat. Ale na těch několik dní a čtyři noci s ním nikdy nezapomenu. Zůstanou mi v srdci navždy, stejně jako on.

Složila jsem nedočtený dopis zpět do obálky a naposledy se podívala na jeho fotografii, která mi při tom vypadla. Uložila pak vše zpět do krabičky a vrátila ji do skříňky. Na tváři mě polechtaly sluneční paprsky. Přestalo pršet.