Švestka

Jedno české pořekadlo říká, postav dům, zasaď strom, zploď syna. Tak dům jsem nepostavil. Jednak nebylo kde, pak nebylo čím, ruce nějak nestačí. A hlavně, nebylo za co. Zato syna, to jo. Syna jsem zplodil, i když, no, já zrovna ne. To moje žena. Ale určitý podíl jsem na tom měl, to musíte uznat i vy. Takže syna, to jsem splnil. No a dnes jsem se rozhodl, že zasadím strom. A když strom, tak ne ledajaký. Ne strom co se zasazuje v lesích, nebo u cest. Nehodlal jsem založit novou alej. Na to jsou tu jiní. Já si dal mnohem menší cíl. Zasadím švestku. Jednak má velmi dobré plody a pak, pokud se více urodí, inu, slivovice je také švestka, i když tekutá.

Ovšem před provedením onoho nápadu, zasadit strom jsem nejprve musel navštívit zahradnictví. To se tak nějak musí. Někde si člověk ten strom musí nejprve zakoupit. Já šel tedy do zahradnictví a hned jsem se tam zároveň dotazoval. Která odrůda je ta nejlepší. Která odolává škůdcům, nebo jiným švestkovým chorobám. Ano i švestky stromy mají své vlastní choroby. No a také potom, která hlavně hodně plodí, vidíc již v duchu jak za zimních večerů popíjím tu tekutou.

Nakonec mi byla doporučena taková ta velká švestka, spíše už pomalu ryngle, která se jmenovala Joganta. Pravda, měla takový ne zrovna typicky český název, ale prý je to něco nově vyšlechtěného a je odolná. Téměř vůči všemu. Tak doufám, že proti samotným plodům nikoliv. A jako správné zahradnictví, dali mi tam i návod, jak s daným stromkem zacházet, aby nezačal scházet. Ten jsem dostal naštěstí v tištěné podobě, tak jsem si nemusel všechno hned zapamatovat.

Druhý den jsem se do toho pustil hned po snídani, která byla velmi nutná. Jednak abych se posilnil a pak taky abych se probudil a mohl tudíž dělat onu velmi náročnou a důležitou mužskou práci a to je. Zasadit strom.

V návodu stálo, že při vlastní výsadbě mám postupovat tak, že vykopu jámu. Dostatečně širokou, aby se do ní vešly i kořeny a hlubokou tak, aby místo očkování odrůdy, tím nebylo myšleno očkování proti covidu, chřipce, či jiným chorobám. Tato odrůda by měla být odolná sama o sobě. Ale místo, kam byl vložen prýt oné velmi odolné a plodné odrůdy zvané Joganta. Tak toto místo musí být nad zeminou.

Tak jsem vzal rýč, a že vykopu tu jámu. Nasadil jsem rýč na předem pečlivě vybrané místo, dupnul nohou na rýč a nic. Jen se trochu zachvěl tím nárazem, ale zem byla nepoškozena. I zkusil jsem to ještě jednou, marně a tak jsem usoudil, že takhle to nepůjde. Chvíli jsem tam tak stál a přemýšlel co s tím až pozor. Spásný nápad! Krumpáč nemaje, vezmu si na to vrtačku. To bude snadné. Vyvrtám několik děr a potom už by to mohlo jít. Přinesl jsem si tedy vrtačku s dostatečně dlouhým vrtákem a pustil se do toho. Je zajímavé, že to šlo. Najednou to vypadalo, jako že je ta zem docela sypká, to jen já neumím rýt. Vyvrtajíc tedy dostatečné množství děr v místech, kde měla být ona dostatečně široká jáma, vzal jsem lopatu a začal postupně vybírat onu jámu. Tohle mi šlo celkem snadno a tak jsem onu smyčku prací, vrtání a vyhazování zeminy několikrát zopakoval, až už mi přišlo, že je to dostatečně široké i hluboké. Vzal jsem stromeček a ještě jsem to coby inteligent vyzkoušel. Ano, bylo to dostatečně hluboké, dokonce i moje představa, že bych tam pod ten stromek hodil něco lepší zeminy, vypadala, jako uskutečnitelná. Mám totiž všude většinou jílovitou půdu.

Naházel jsem tedy do kolečka pěknou zeminu z vedlejšího záhonu, který jsem si ještě nepřipravil na zimu, a tudíž mu to nevadilo a vyrazil k oné jámě. Úspěšně jsem do ní kolečko vysypal.  A poté, pamatujíc si další část návodu, že by měl být dostatečně zalit a mít dostatek vody, když jej zasazuji na podzim, jsem preventivně nalil do jámy kyblík vody. Zemina v jámě se mi totiž zdála hodně suchá.

Také dál bylo v návodu, že stromek mám obalit proti okusu. No tak to jsem vynechal, protože okusovat kůru mě jednak nebaví a tak to ani nebudu dělat a pak přes plot se sem nikomu okusovat tenoučký kmínek lézt nevyplatí. Ale je tu ještě zmínka o tom, že máme připevnit stromek ke kůlu, aby se nevyvrátil větrem. Tak to mě přivedlo k tomu, že jsem si na to vyhlédl takovou krásnou železnou tenkou, ale hodně pevnou tyč. Vzal jsem ji, postavil do jámy kousek od středu a jal se ji zatlouct, aby tam držela. Jak ona sama, tak pak i udržela ten stromek. Mlátím do ní jak blázen a marně. Tyč se zanořila tak centimetr a pak už nic. Inu, asi je tu nějaký kámen, zkusím to kousek vedle. Nakonec tomu stromku to je jedno, kde bude mít tu tyč, k níž bude přivázán. Položím tyč a znovu začnu bušit. A zase nic. Posunu ji dál, pak ještě dál a znova o kus vedle a stále stejný výsledek. Ta tyč se nezaboří a nezaboří.

Vzal jsem tedy vrtačku, když jsem s ní měl před tím takový úspěch a že pro ni udělám díru. V samotné jámě to už vypadalo jako po dělostřelecké kanonádě. Voda, co jsem tam nalil, udělala divy a místo aby se vsákla, předvedla spolu s tou zeminou velmi slušná blata s menšími jezírky v místech, kde jsem se snažil zatlouci tu tyč. Přesto jsem se nevzdával. Hledíc do toho močálu, vzal jsem si prkýnko, že si jako na něj stoupnu, abych si moc neumazal boty, a stojíc v té díře použiji vrtačku k vyvrtání potřebné díry pro tyč. Vnořil jsem tedy nohy do jámy na to prkýnko a sotva jsem se vzepřel, že si stoupnu, zmizelo prkno kdesi na dně močálu, moje boty se zabořily do toho bahna se slastným mlasknutím a já tam stál jako blbec. Sednul jsem si tedy co možná nejrychleji, i když pro moje boty už bylo pozdě, na okraj jámy a s dalším mlasknutím vyndal nohy, naštěstí i s botami ven. Alespoň trochu jsem si nejprve boty otřel a pak se šel postavit k té jámě. Hleděl jsem do ní a přemýšlel jak se vyhnout tomu, abych nemusel to bahýnko vyndávat ven. To prkno už bylo beznadějně pohřbené.

Přinesl jsem si větší a lepší vrtáky a začal jsem dělat jednoduchou věc. Díru. Jednoduché se to zdálo. Před tím se mi vrtala ta zem dobře, ale. Ale nyní, jakoby tam byla skála, nebo betonový protiatomový kryt či co, ty vrtáky do země nešly, nešly a nešly. Tři, ano tři různé s různým zakončením jsem vyzkoušel a nic. Nakonec jsem si vzal nástroj, který neměl na konci špičku, ale vypadal jako široký šroubovák. A ejhle, možná, že už byla zem trochu narušena, nebo ji to už nebavilo, začal tento nástroj pronikat do hloubky. I radoval jsem se, že jsem na to konečně přišel a začnu se chýlit ke konečným pracím na výsadbě. Když tu ejhle. Co se to stalo. Když jsem usoudil, že už ta hloubka stačí, chci vytáhnout ten vrták a ono to nejde. Vrtačka mi lítala jako splašená. Sama si tam občas i zavrtala, ale vyndat ji nešlo. I byl jsem zase na začátku. Co s tím? Zemina se na mě čvachtavě dívala a spolu s tím co bylo pod ní, vrták úspěšně držela.

Stál jsem tam tak chvíli, hleděl na tu spoušť a stejně jsem na nic nepřišel. A tak jsem opět jako blbec nakonec všechnu tu zeminu i s vodou zase vyndával lopatou do kolečka, abych mohl udělat otvor pro tu tyč. Po značném úsilí, je zajímavé, že samotná zemina ani samotná voda neváží tolik, jak když se spojí dohromady, jsem vykydal, a to doslova, to bahno všechno ven a pod ním bylo sucho. Ano, zajímavý to přírodní úkaz, ale ta jílovitá půda pod tím bahnem byla prostě vodou nedotčena. Asi proto byla tak tvrdá.

Vysunul jsem tedy vrták z vrtačky a zkusil do něj ťuknout kladivem, zda jej nevyviklám. Nevyviklal. Rezignujíc, vzal jsem si špičatou větší trubku, která měla na konci hlavici pro bušení do ní a přiloživ ji k tomu vrtáku, začal jsem do ní bušit. Nejprve z jedné strany, pak z druhé a nakonec ještě i z dalších a dalších stran. Šroubovák se sice vždy trochu pohnul do strany, ale vyndat stále nešel. A tak nastala fáze, kdy jsem opět jako šílenec bušil do trubky, otíral si z čela a tváří pot a marně se snažil vyndat ten ďábelský nástroj ven. Ta zem, jakoby ho pohltila, sevřela a zuby nehty se bránila jej vydat. Už jsem pomalu začínal propadat myšlence, že jej tam budu muset nechat. Ale nakonec jsem se vzmužil a jako správný chlap to nevzdal. Kolikrát jsem měnil pozici té trubky a jak dlouho jsem do ní bušil a bušil si už nepamatuji, ale mohu říci, že dlouho. Nakonec se nade mnou asi zem smilovala a ten vrták se mi zázrakem podařilo dostat ven. Poté jsem konečně do utvořené díry ponořil onu železnou tyč, co bude u stromku a kupodivu další zanoření pomocí palice už šlo. Dodělav tento zdlouhavý počin, na chvíli jsem si sednul, abych nechal odpočinout nohám, rukám a hlavně své hlavě, která těžce nesla, že vrták nešel ven a kochal jsem se sluníčkem. Když jsem tak trochu uschnul, svrhnul jsem to těžce vydolované bahýnko z kolečka zpět do té jámy a šel pro stromek.

Vešel se tam krásně, z jedné strany opřen o tyč a z druhé zaklíněn prkýnkem krásné v té jámě stál a já jen už bez problémů mohl zasypat. Zasypat tak, jak mi bylo doporučeno, aby místo očkování bylo nad zeminou. I ta doporučená miska kolem, aby měl stále dost vody, se mi podařila utvořit. Ještě jsem jej přivázal nepotřebnými tkaničkami od bot. To doporučuji schovávat. Pokaždé, když sázíte strom, může se taková tkanička od bot hodit. A pak znovu ještě přilil vodu, aby netrpěl.

Stál jsem tam pak, mezi poházenými vrtáky, rýčem, lopatou, kyblíkem, vrtačkou a dalšími teď již nepotřebnými věcmi a kochal jsem se svými dílem. Krása. Jsem chlap. Zasadil jsem strom.

Poté jsem se pokorně dal do mytí nářadí, úklidu a šel se převléknout. Boty jsem nechal venku, ty budou potřebovat větší péči a kalhoty, pomalu stejně zadělané, jsem vhodil manželce do špinavého prádla. A protože již bylo poledne a z kuchyně to krásně vonělo, sedl jsem si ke stolu a s určitou hrdostí a pýchou jsem řekl své ženě. „Tak jsem zasadil strom“. Podívala se na mě a s úsměvem mi odpoví. „To je hezké, tak teď si běž ještě umýt ruce, ať nezašpiníš ten ubrus“. A já vstal a šel. Inu žena, ale co by pro ni muž neudělal. Zvláště těsně před nádherně vonícím obědem. Viďte, pánové.