Sanitka

.
.

Je pošmournej den.. Takovej, že když chce člověk myslet na něco pěknýho, musí se hodně snažit. A tak, aniž vím proč, přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych svého přítele nachytala s nějakou jinou. Ano.. neohlášené návštěvy s sebou bohužel nesou toto riziko. Představuju si, jak cestou zpátky na trolejbus kus po kusu trousím prádlo, které mu teď vyprané vezu, na zem, do bláta.. Možná, že bych mu ponožky vysypala hned za dveře a pak pokračovala dalšími kousky oděvu. Jeho nejoblíbenější košili bych mohla přivázat k popelnici. Dívám se nepřítomně ven oknem a v myšlenkách se nelítostně mstím jeho prádlu.

Vtom trolejbus prudce zabrzdí, div to prádlo nesbírám po zemi. Po silnici se přižene houkající sanitka. Udělá kličku kolem stříbrné oktávie, která se přikrčila u kraje silnice a mizí v dálce. Trolejbus se zase pomalu rozjíždí a všechno jde dál jako film po reklamě, jako šípkové království po princeznině probuzení. Lidé si dořeknou nedokončenou větu, trolejbus míří k další zastávce na své trati.

Jen já se snažím potlačit slzy, které se mi nahrnuly do očí, uvolnit křeč, která mi sevřela hrudník v neslyšném vzdechu.. Snad někomu pomůžou..

Vidím se jako dnes, klečíc na kolenou držím za ruku svou vlastí sestru. V bezvědomí sebou škube a zpoza neklidných víček se jí nekontrolovatelně hrnou slzy. Hladím ji po zpoceném čele.. Leni! Volám na ni, ale neslyší. Třepe se a plače, moje milovaná sestra, moje krev.. Kde je sakra ta sanitka! Slzy mi padají do klína, aniž se je snažím utírat. Strach mi svírá hrdlo tak, že nemůžu skoro dýchat..

Jsou tomu přesně tři roky, kdy moje sestra po asi týden trvajícím ochrnutí spodní poloviny těla začala znovu chodit..

Pozoruju množící se plivance začínajícího deště na skle. Lidi se zase smějí, neuvědomujíc si vážnost chvíle. Neuvědomujíc si, že jsme možná právě všichni společně, i s tím řidičem oktávky a spoustou dalších, zachránili někomu život..

.
.