Úspory

Úspory

 

Zateplený panelák se probouzel do sychravého podzimního dne a bylo slyšet bouchání dveří, kroky na schodišti i šumění projíždějícího výtahu.

„Dobré ráno sousede, vypadáte dobře, spokojeně!“ pozdravil inženýr Dubský pana Hlaváčka, který bydlel v garsonce, vedle jeho bytu. V poslední době se potkávali jen zřídka, snad proto se s ním u výtahu zdržel o trochu déle, než tomu bylo jindy.

„Dobré, dobré,“ s jakýmsi potěšením odpověděl Hlaváček, „mohlo by to bejt lepší, ale co se dá dělat. Nějak to musíme přežít. Copak vy, vy v té bance sedíte jako poradce na milionech, vám je dobře.“

„Jo, na milionech sedím,“ usmál se Dubský, „jenže mi neříkají pane! Ještě ke všemu příkaz doby – šetřit! Lidi už jsou nespokojený, všechno se zdražuje. Museli jsme zvednout úroky na hypotéky i na půjčky. Zájem klesá, ani se nedivím.“

Došli až ke dveřím výtahu a první se povšiml cedulky Hlaváček:

„Tady to vidíte. Už to začíná. Ještě, že bydlíme ve druhým.“

„To je štěstí, že to zatím nikdo nesundal,“ s údivem poznamenal inženýr Dubský, „no, mě se to tak moc netýká, ale co ostatní.“

Na tabulce bylo tučným písmem oznámeno, že výtah od osmi hodin do dvanácti a od dvou do čtyřech hodin bude z důvodu úspor energie mimo provoz. S trochou nejistoty vstoupili do kabiny, stiskli tlačítko O, a ulehčeně se na sebe podívali, když výtah začal klesat do přízemí.

„Kam máte namířeno tak brzo?“ zeptal se Dubský, „já bych na vašem místě vylezl až na oběd!“

„Já teď jezdím do obchodního centra Arkády.“

„Vy chodíte zase pracovat? Že si už nedáte pokoj. Penzi máte užívat, a ne si podlamovat zdraví, kvůli pár korunám.“

„Kdepak pracovat, já tam chodím šetřit. Chce to mít systém.“

„Při těch cenách tam nemůžete přece nic ušetřit, spíš naopak, i ty blbý noviny už zdražili o korunu.“

„Jenže já tam nic nekupuju, já tam šetřím.“

„Tomu nerozumím. Jak tam šetříte, když nic nekupujete?“

„Sedím v teple, nemusím svítit. Cestu mám zadarmo, WC taky.“

„Krucajfix, vy jste dobrej. Tohle by mě nenapadlo. Vy doma vlastně ani topení nezapínáte, že jo.“

„Jen na noc, a to na trojku. Na gauči spím v péřovým spacáku Kwak Ropucha pro horolezce, který jsem dostal od dcery k narozeninám.“

„Snad si alespoň ráno uvaříte čaj, né?“

„To jó! Do termosky. Vydrží to teplý až do večera. Hlavně jsem mezi lidma, doma bych se nudil.“

Výtah zastavil v přízemí a skončilo Hlaváčkovo vyprávění, jak šetří. Inženýr Dubský se tvářil velmi překvapeně a s obdivem při rozloučení řekl, že by se jeho nápad měl publikovat, minimálně na fejsbuku, na Youtube, nebo na nějakém magazínu pro seniory.

Dole u vchodu se Hlaváček potkal s důchodkyní paní Vostatkovou, která se vracela z pravidelné procházky s jejím francouzským buldočkem Bublou. Považoval to za holé neštěstí, protože jen těžce snášel její ironické a posměšné dotazy. Nedala se odradit, všetečka.

„Dobrýtro pane Hlaváčku,“ se zdánlivým posměškem pozdravila paní Vostatková, „zase jedete šetřit? Kolik vám to hodí dneska? Počasí je na nic.“

„Dobré ráno,“ pozdravil Hlaváček úsečně sousedku, a snažil se být co neuctivější, „to víte, musím se snažit, nikdo mně zadarmo nic nedá.“

Pomyslel si, vlez mi na záda babo, tobě se budu svěřovat. Vypadáš jako strašák do zelí s tím svým voříškem, kterej se sotva vleče.

„Když vidím tu vaši termosku,“ pokračovala ve zpovědi, „máte tam čaj, nebo kafe?“

„Paní Vostatková,“ snažil se důrazně odpovědět, „to víte, že tam mám čaj. Čaj pro voči, abych na vás lépe viděl, jak vypadáte.“

„S rumem,“ snažila se pokračovat v otázkách, „nebo se slivovicí?“

„Kdepak s rumem,“ odpověděl již na půl ucha a snažil se vzdálit, „dávám si tam nejdražší whisky Dalmore. Tu nic nepřekoná, jen to leze do peněz. Mějte se dobře paní Vostatková, a to hovínko od Bubly seberte, ať tu máme pořádek.“

Podařilo se mu spěšně vzdálit, aby se jejích otázek zbavil. Na náměstí u stanice tramvaje potkal důchodce Rachotu, který tam postával, jako by na něho čekal. Dali se do řeči, a nakonec ho Hlaváček přesvědčil, aby to šetření vyzkoušel také. Jeli spolu na Smíchov. V dlouhém koridoru, proti pokladnám TESCO jsou pohodlné lavičky, jen museli chvíli počkat, než se uvolnilo místo pro dva. Usadili se a vychutnávali pohled na mraveniště kolem pokladen.

„Když tak pozoruju ty mladý zákaznice,“ s nostalgií pronesl Hlaváček, „jak strkaj to zboží do tašek a jak se při tom vrtěj a nakláněj. Podívejte na tu v tom modrým. To je kus.“

„Hlaváčku, poslyšte, nejde na vás nějaká druhá míza?

„Míza?“ uchechtl se, „žádná míza, to na mě jde spíš infarkt.“

Trochu vzrušení do jejich odpočinku nastalo, když ochranka odchytla nějakého mladíka, kterého odvedli k policajtům.

„Hele,“ ozval se Hlaváček,“ to bude asi ňákej bezdomovec.“

„Nebo nezaměstnanej,“ přidal si Rachota.

Hlaváček odšrouboval kalíšek z termosky a nabídl Rachotovi čaj, což on rád přijal. Jak tak popíjel, přišla k nim mladší paní s velkou nákupní taškou a malou holčičkou. Poprosila je, jestli by ji na chvíli nepohlídali nákup, že si potřebuje dojít s dcerkou na toaletu. Oba velmi ochotně přikývli a ujistili ji, ať je bez starosti a dojde se s malou vyčůrat.

Podívali se na sebe, jako by nevěřili vlastním očím, co se právě stalo. Mohutnou kabelu s nákupem přisunuli mezi sebe a bylo vidět, že se cítí polichoceni takovou důvěrou. Za tašku byli ochotni málem položit životy. To nebylo naštěstí nutné, protože za malou chvíli se maminka s děvčátkem vrátila. Dědečkům nejvíce poděkovala malá Terezka. Maminka z tašky vyndala malý balíček a dala jim ho za hlídání. Při odchodu jim malá dlouho mávala, až se ztratila mezi lidmi.

„Rachoto,“ zvědavě se na něho obrátil Hlaváček, „ukažte co je v tom balíčku.“

Rachota neváhal a balíček rozbalil. V průsvitném obalu byla nádherná šiška jablečného štrúdlu, pocukrovaná, voňavá, prostě něco úžasnýho.

„Pane Hlaváčku,“ s rozpaky dojemně řekl, „tedy to bych do tý maminky neřekl. Přece bychom jí to pohlídali i bez odměny. Aspoň jsme měli něco na práci.“

„Vidíte Rachoto,“ rovněž s dojetím řekl Hlaváček, „jak by ten svět vypadal úplně jinak, kdyby si lidi takhle pomáhali a věřili si.“

O darovaný štrúdl se rozdělili, a protože u poslední pokladny nabízeli ochutnávku sýrů, které vychválili, dostali každý malý balíček za odměnu.

„Heleďte Rachoto,“ navázal debatu o úsporách Hlaváček, „víte, kolik vás stojí spálený plyn?“

„To nevím, ale moc to nebude, já si vařím jen vodu na čaj a vejce na tvrdo.“

„Smaženici si neděláte? Nebo sáčkovou polívku do hrníčku?“

„Taky někdy, když už mám těch vobědů v jídelně sociálky dost.“

„Tak já vám to řeknu. Vy spálíte denně v průměru pět korun. Tady v obchodním centru nespálíte nic. Jen se musíte spokojit s rohlíkem a bílým jogurtem, nebo žervé s křenovou pomazánkou v akci.“

„Čím zapíjíte prášky?“ zvědavě oplatil otázku Rachota.

„No přece čajem z termosky. To jsou dva loky a je to tam.“

„Vy musíte mít dost nasušíno,“ konstatoval Rachota, „když takhle na všem šetříte. Jakej máte důchod?“

„To vám radši neřeknu, aby to s váma nepraštilo. Šetřím, takže s tím vyjdu a něco zůstane v zástěře.“

„Vy jste vlastně takovej malej skrytej oligarcha.“

„Dejte pokoj,“ bránil se Hlaváček, „to ani nevyslovujte, nevíte, jestli tu není štěnice.“

„Máte recht. Člověk dneska neví, kdo ho poslouchá, nebo vidí. Je to tady samá kamera. Aby nás pak nesledovala BIS, že jó.“

„Zase na druhou stranu ty kamery sou dobrý,“ ulehčeně dodal Hlaváček, „kdyby nás někdo přepadnul, měli by to policajti natočený.“

„Heleďte Hlaváčku,“ nejistě se zeptal Rachota, „to takhle chodíte šetřit každý den?“

„Jó, každej den. Jen to střídám, abych nebyl nápadnej, ale jen tam, kde se dá sedět. Třeba do Billy, do TESCA, nebo do Kauflandu nejdu, tam si nesednete. Pokud vím, tak do Kauflandu chodí starej komouš Korvánek. Je to vobluda, chodí tam na voplatky. Vždycky jednu sní za regálem a jednu zaplatí. To nedělám. Na to sem povýšenej.“

„Takhle bych nešetřil ani já,“ s odporem poznamenal Rachota, „máme přece svoji hrdost, že jó.“

„Jak to máte s elektrikou?“ zvědavě pokračoval Hlaváček.

„Myslíte, kolik prosvítím?“

„No, kolik prosvítíte, nebo spotřebujete při vaření. Vlastně, taky při televizi a rádiu.“

„Ještě řekněte při luxování a praní,“ s trochou nelibosti dodal Rachota, „hele, já nesvítím, nežehlím, ani nic takovýho. Dívám se jen na zprávy a sport, a to je vše. Jinak se hodiny nehnou. Vo prádlo se mi stará dcera.“

 „To jste na tom dobře,“ pochvalně zareagoval Hlaváček, „na tomhle já moc neušetřím. Přece jenom člověk musí chodit čistej a upravenej. Já už si teď kupuju jen ponožky u vietnamců. Moc nevydržej, ale jsou levný. Snad si alespoň rozsvítíte, když jdete na záchod, nebo do koupelny, to se hodiny hnou.“

„Nehnou. Zeťák mi tam namontoval lampičku na baterky s pohybovým čidlem. Blbý je, že po dvaceti vteřinách musím mávat rukama, aby se znovu rozsvítilo.“

„Vy musíte při močení předpažovat,“ začal se Hlaváček chechtat, „jak si ho držíte?“

„Normálně,“ zachoval Rachota klidnou tvář, „předpažuju přece jen jednou rukou. To stačí.“

„Já právě nejvíc ušetřím na elektrice,“ poněkud nerad prozradil svůj způsob, „při posledním vyúčtování jsem měl víc jak deset tisíc přeplatek.“

„Deset tisíc?“ podivil se Hubáček, „člověče, jaký musíte mít zálohy? To je přece zbytečný. Takže jste teď v balíku:“

„Kdepak,“ vysvětlil Rachota senzační částku, „voni to přece nevracej. To jim už zůstane. Voni z toho strhávaj zálohy na další období.“

„To vám ty přeplatky asi rostou, že jó.“

„Rostou, rostou. Začínal jsem na osmdesáti korunách.“

„Vy tu energetiku máte vlastně jako spořitelnu,“ posoudil jeho placení záloh Hlaváček, „jenže si to vybírat nemůžete.“

„V tom je právě ten fígl,“ vysvětloval Rachota, „to nemůže vybírat nikdo. Furt jen šetřím. To jsou úspory, na který nikdo nemůže. Chápete to?“

„Chápu, pane Rachoto, chápu.“ Pomyslel si, že na takový způsob úspor může přijít jen debil, ale nedával svůj údiv najevo, aby se Rachota necítil ve své znalosti finanční gramotnosti méněcenný.

„Když tak o tom přemýšlím,“ přece jen musel způsob takového šetření trochu uznat, „má to svoji výhodu Rachoto. Kdyby vám zvedli zálohy na čtyřnásobek, jak jsem někde četl, tak to máte zajištěný. Nemůže vás to zaskočit.“

„Vidíte, že je to dobrý,“ s potěšením pokýval hlavou, „na to jsem ani nemyslel, ale máte pravdu. Někerý lidi nešetří a pak to na ně spadne z ničeho nic a jsou samej dluh.“

„No, zase na druhou stranu to není tak zlý,“ utěšoval se Hlaváček, „dyk dneska se dávaj lidem přídavky, dotace a podpory. Říkaj tomu deštník proti drahotě. Vládní program plošné a cílené pomoci. Lavorizace důchodů, to se týká i nás.“

„Jó, týká, ale pletete si to s lavórem. Správně je to valorizace.“

„To je fuk, ale pomáhá to,“ s uspokojením dodal Hlaváček, „každá koruna je dobrá.“

„Hlavně ta uspořená,“ pochlubil se Rachota svým systémem přeplatků.

„Jenže šetřit a mít v rezervě úspory by mělo mít nějaké meze,“ nedal se Hlaváček přemluvit, „ten kdo nešetřil, si to alespoň užil. Dyk inflace ty peníze žere stejně. Tak je lepší si užívat než se nechat vokrádat.“

„Ještě si představte až zavedou euro,“ naznačil Rachota situaci se znehodnocením peněz, „to budeme úplně v kýblu. Úspory nám budou platný jako mrtvýmu zimní kabát.“

„Já jsem čet, že budeme dostávat něco kolem šesti set euro,“ poznamenal Hlaváček, „z toho čtvrtinu dáme na základní nákupy potravin. Kolik z toho zbyde na nájmy a zálohy to nevím. Jestli se dostaneme do mínusu, sbohem úspory.“

„Víte co, milý kolego,“ rozhodně řekl Rachota, „vykašlem se na úspory. Pojďte a deme támhle do Costa Coffee a dáme si k tomu štrůdlu od hodné maminky něco lahodného.“

„Jéžíš, to je nápad,“ s nadšením se chopil nabídky Hlaváček, „my se tam zaregistrujeme, dostaneme věrnostní kartu, a ještě budeme mít na účtě jejich coffee koruny ve výši deseti procent z nákupu.“

„Vidíte Hlaváčku, že šetřit se dá vždycky a všude,“ potvrdil Rachota, „a úspory za každý kafe jen porostou.“

Zvedli se a volným krokem odešli dát si kafe na vylepšení svých úspor.