Ústav - 2. díl

2.
Filip ve skutečnosti v ZOO byl, když byl ještě v kočárku. To bylo krátce předtím, než se rodiče zabili v autě. Jeho otec byl úzkostný a opatrný řidič, a tak nikdo nechápal, jak se ocitnul na přejezdu, když jel zrovna vlak. Matka tam zůstala taky. To všechno Filip nevěděl. Buď mu to neřekli, nebo to zapomněl. Filip trpěl podle místních lékařů nějakou velice neobvyklou a komplikovanou duševní chorobou, kombinací několika psychóz, vzdorující léčbě, a tak byl v ústavu dlouho předmětem zájmu. Ale po čase, když nic nezabíralo, zájem ochabl a Filip přestal být zajímavý. Filip ovšem o pozornost nestál. A tak tam byli, on a oni, jako dvě koleje, pevně spojené pražci, které se nikde nepotkávají.
Ale přesto nebyl Filip na světě tak zcela opuštěný. Chodila si za ním povídat sestra Anežka. Je zvláštní, že nikomu nebylo divné, že pacient, pokládaný mimo jiné též za autistu, si vydržel s někým dlouho vyprávět. Většinou, pravda, mluvila ona, ale on naslouchal s účastí. Měla podle všeho dost těžký život. Jejím problémům sice moc nerozuměl, ale bylo mu jí líto a ona to cítila. Začalo to před časem, když tu byla nová. Rozsypala léky po zemi a vypadala zoufale. Vstal a pomohl jí vše posbírat. Poděkovala mu a mile se usmála. Neměla v ústavu nikoho, s kým by si tu rozuměla. Ostatní sestry se na ni dívaly spatra. Nešika, kterou vyhodili pro nějaký malér odjinud. Vědělo se, že má manžela alkoholika, který dělá ostudu všude.
Anežka za ním chodila hlavně o nočních, kdy byl v ústavu klid. Myslela si, že trpí nespavostí. Ale on měl jen lehký spánek a vždy ji rád viděl. Jediný normální člověk v tomhle světě, říkal si občas a sám se tomu usmíval. Vyprávěla mu svůj život a on jí zas o sobě. I ona mu tvrdila, že babičku nezabil. Rozhodl se, že se s ní o tom nebude bavit, aby jejich porozumění nepokazil. Brzy se odvážil vyprávět jí i o svém světě. Vycítil, že ji zajímá on a ne nějaké diagnózy. Chtěl jí ukázat něco pěkného, nejraději velké růžové motýly, kteří přilétali za šera, ale když tu byla ona, nic se nedělo.
Jednoho dne měl od rána divný pocit. Na pelesti seděl černý motýl se svěšenými křídly. Přemýšlel, co to znamená. Uvědomil si, že dlouho neviděl Anežku. Sestry, která mu přinesla oběd, se na ni zeptal. Je nemocná, řekla. Co jí je? Říkám, že je nemocná, ne? Šlehla po něm pohledem. Večerní sestra mu řekla totéž, a dodala, co od ní potřebujete? Její zkoumavý pohled byl nepříjemný. Už se dál neptal.
Míjel den za dnem a Anežka nikde. A pak mu jednoho dne ranní sestra podala obálku. Přišel vám dopis, řekla, a zvědavě si jej prohlížela. Strčil dopis pod polštář a čekal, až sestra odejde. Pak si obálku v klidu prohlédl. Byla pomačkaná a šla snadno otevřít. Možná už ji někdo otevřel, napadalo ho s nevolí. Nevzpomínal si, že by někdy dostal dopis. Přesto ho to nepřekvapilo. Nepřekvapil ho ani obsah. Milý Filipe, psala Anežka, musím Ti napsat. Moc mi chybíš, a asi ani nevíš, co se se mnou stalo. Ležím v nemocnici. Jeli jsme s mužem autem a měli těžkou nehodu. Mám rozdrcenou pánev a vůbec není jisté, zda budu ještě někdy chodit. Manžel byl na místě mrtev. Jsem teď na světě úplně sama. Sourozence nemám a rodiče už nežijí. Tak píšu tobě, snad ti to doručí. Anežka.
Strčil dopis opět pod polštář a zahleděl se do stropu. V hlavě se mu rozvířily myšlenky. A v srdci ucítil bolest. Zavřel oči a vnímal jen své pocity. Před očima mu vyvstal její obraz. Temně hnědé oči orámované kaštanově hnědými vlasy, které se jí jako hádci vlnily kolem ramen. Štíhlá postavička, která přicházela jako stín, tichý hlas linoucí se večerem. Vzpomněl si na její ruce, sevřené v jejím klíně. V jejím klíně. Byla tu, tak blízko, tak těsně, a tak vzdálená zároveň. Uvidí ji ještě někdy? Co je to proboha za otázku, ozval se jakýsi vnitřní hlas? Budeš tady ležet a čekat? No, tak to si čekej. A co mám asi dělat, odpověděl vnitřnímu hlasu dotčeně. Tak to já ti teda neporadím, odpověděl ten protivný hlas. Kde se vůbec v té hlavě vzal? Kdo jsi, že jsi tak chytrý? Ticho. No to jsem si mohl myslet, že nic neřekneš, srabe. Ty jsi srab, ozvalo se v hlavě. Tak to byla trefa. Pocítil, že to bylo přesné. Anežka ho přeci potřebuje. Nebo on potřebuje ji? Nebo ji prostě chce, touží po ní? Že by to byla láska? Nebyl si jist. Nic takového vlastně ani neznal. Láska v blázinci, divné místo pro takové věci. Neznal skoro nic. Ve společenské místnosti byla televize, ale ta ho moc nezajímala. Navíc tam bylo moc lidí. Ale hodně četl. Kde se vůbec naučil číst? Chodil snad někdy do nějaké školy? Mlha v paměti mu to nadávala poznat. Bylo mu to jedno. Jediná věc, co ho dosud zajímalo, byla smrt babičky. A teď Anežka. Ano, o lásce četl, o nenávisti taky, o zradě, o horách a lesích, o světě. Svět pro něj bylo to, co bylo venku. Měl jej celý v mysli, podivuhodný a složitý. Ale musel jej kdysi znát, než se sem dostal. Jak dlouho tady vůbec je? Rok nebo deset? A vůbec, proč, proč žije takový nesmyslný život? Zatoužil náhle po změně. Po Anežce, po její přítomnosti. Musí ji vidět. Musí ven. Najednou nechápal, jak tu mohl být spokojený. Vždyť je to přežívání. Zachvátil jej pocit nespokojenosti. A touhy.