Ústav - 3. díl

3.

Doktor Ondatra seděl u svého stolu a listoval papíry. Dovnitř vstoupila doktorka Hládková a přistoupila k němu.

„Nad čím bádáš?“, zeptala se zvědavě.

Všimla si, že je něčím zaujat. Ležela před ním dokumentace Filipa Niemanda, toho ztraceného případu, co tu byl už přes tři roky. Ale kdo tu není ztracený případ, řekla si. Duševní choroba, to je většinou záležitost na celý život. Niemand se ovšem od ostatních lišil. Nevěděla přesně čím. Jako by byl duševně zdráv, ale odmítal, všechno a všechny. Uzavřel se do svého světa. Všechny pokusy o překonání té neviditelné bariéry selhaly. Částečně to dokázala pochopit. Po tom traumatu, kterým prošel, bylo vytěsnění vzpomínek a uzavření se do sebe přirozená reakce. Ale už jsou to tři roky. Některé pacienty životní trauma změní, zlomí navždy. Asi to bude ten případ, řekla si už dávno.

„Nad čím přemýšlíte?“, zeptala se znovu Ondatry.

Ten chlap vypadá fakt jak ondatra, pomyslela si se skrývaným odporem.

„Niemand prohlásil, že je zdráv a chce propustit z ústavu“, odpověděl pochmurným hlasem.

„Cože?“ Doktorka se udiveně zasmála. „Ten? A cože to?“

„ Podle všeho to vypadá, že se zamiloval. Do Anežky Jemandové. To je ta sestra, co je teď v nemocnici. Napsala mu dopis. Zbláznil se, chudák.“

„Blázen se zbláznil. Když se blázen blázní, to se vlastně uzdraví, ne?“, zasmála se Hládková.

„Blbý vtipy si nech“, zamračil se Ondatra. „Změnil jsem mu medikaci. Snad na to zapomene jako na ostatní věci,“ řekl a zaklapl desky.

Hládková pokrčila rameny a odešla. Asi má pravdu, řekla si. A zázraky se nedějí. Tady tedy ne. Dveře tady kliku zevnitř nemají. Odtud se jen tak neodchází.

Filip ležel nehnutě v posteli a civěl do stropu. Nic se nedělo. Kdyby alespoň přiletěli ti zatracení motýli. Jen tupá ospalost. To jsem si mohl myslet, řekl si, že se nic nestane. A navíc vyfasuju další léky. Vždyť věděl, že to tak dělají. Tak čemu se diví. Ničemu. Jen neví, jak dál. Nemůže ani pořádně myslet. Když nebude brát léky, dají mu to v injekci. To taky zná. Napadlo ho předstírat spánek, pak snad sníží dávky. Trvalo to pár dnů, ale povedlo se. Fajn, ale znovu se tě hochu ptám, co teď, řekl si. Dopis. Napíše Anežce dopis. Proč ho to nenapadlo hned. Protože nepoužíváš hlavu, vole, řekl vnitřní hlas. Hmm, to je asi pravda. Ale kde jsi byl dosud, ty chytrej? Ticho. To je teda debata, řekl si a převalil se na bok. Tak co jí napíše? Miluju tě? Blbost, ozvalo se v hlavě. Co blbost?, jak blbost? To ho teda podráždilo. Samá kritika, to umí každý blbec. Ten hlas ho začínal štvát. A navíc měl pravdu. Měl by jí prostě odpovědět, napsat něco pěkného, vždyť ona je na tom hůř než on. Nebo stejně? No snad se nebudeš litovat, zaznělo mu v hlavě. Nebudu, řekl úplně v klidu. Napiš jí prostě jak to je, že se ti po ní stýská, že bys ji chtěl vidět, ale nechtějí tě pustit. Zasmál se v duchu. Ano, vždyť je to tak prosté.

Doktor Ondatra opět seděl u svého stolu a zíral kamsi do neznáma, když do místnosti vtrhla primářka oddělení. Jeho už tak blbá nálada se výrazně zhoršila při pohledu na její nepěkný obličej, rudý vzteky.

„Martine, čti!“ Strčila mu pod nos dopis. Koukal nechápavě na obálku. Odesílatel, krajská nemocnice, adresát, ústav.

„O co jde?“, zeptal se opatrně.

„Žádost o přezkoumání duševního stavu Filipa Niemanda!“

Teď nechápal už vůbec. Jen němě zíral na primářku. „Na to přeci nemají právo, řekl po vteřině ticha. Pak jen s úžasem pozoroval její rostoucí zuřivost.

„To nemají! Ale chceš snad být v novinách! Píšou, že jsme odmítli jeho žádost o přešetření jeho duševního stavu! Že prý o to žádal, aby mohl navštívit jejich pacientku v těžkém stavu, která nikoho nemá! Ona požádala nemocnici, ať se na nás obrátí. Píšou, že nám nechtějí zasahovat do naší působnosti, jen prý prosí, ať to prověříme. Víš, že ta holka může taky napsat médiím? Víš, jak by si na tom smlsnul Blesk nebo Nova? Martine, ty jsi idiot!,“ řekla na závěr. „Máš hodinu na to, přijít s řešením“, dodala ledově řezavým hlasem. „A upozorňuji tě, jestli se dostaneme do médií, tak jsi tu skončil.“ A pak se zle ušklíbla. „A počítej s tím, že tě žádný ústav nezaměstná.“

Práskla dveřmi. Ondatra zůstal strnule sedět. Ucítil bezmocný vztek. Jo, seš idiot, konečně ti to někdo řekl, zaznělo mu v hlavě. Jdi do prdele, řekl bezmocně do ticha prostoru. Všichni jděte, dodal. Pak se zklidnil a začal přemýšlet.