Ústav - 4. díl

4.
Chtěl přemýšlet o té záležitosti s Niemandem, jenže myšlenky se rozběhly jiným směrem. Máš, co ti patří, říkal si. Nebavilo ho to tu, nechtěl tu práci dělat. Raději by se v soukromé ordinaci na pěkné adrese vybavoval s neurotickými paničkami a s chlápky, co ztratili smysl života. Jenže, on, s tímhle ksichtem? Nikdo ho neměl rád, věděl to, a věděl proč. Taky se neměl rád. Pohled do zrcadla mu nedělal dobře. Malá očička, vycpané tváře, žádný krk, směšná pleš. A to jméno k tomu. Možná, kdyby zhubl, říkal si dávno. Ale co by pak měl ze života? Sex taky na hovno. K ženě přišel způsobem, o kterém by ani nikomu nevyprávěl. Taky mu byla nevěrná. Však si to zasloužím, říkal si. Kdyby to alespoň všichni nevěděli. Ale co mu záleží na lidech. Měl by jít od ní, kdyby za něco stál. Seš sráč, řekl zrcadlu, a pozoroval, jak mu vlhnou oči. Mám ji rád nebo nemůžu bez ní být? Možná obojí. A záleží na tom, když to nezměním? Ani děti nemají. Možná to zkouší s někým jiným, řekl mu hlas v hlavě. Udělalo se mu zle od žaludku. Prudce vstal. A dost! Řeš problém! Fajn, tak jak na to. Primářka je chytrá, kráva jedna. Když chybí peníze, personál, poraď si. Problém s pacienty, poraď si. A on je její zástupce. Vtipné. Zástupce, a nemůže sám nic. Nejraději by to přenechal některé z doktorek. Třeba by to s tou krávou zvládly lépe. Ale co říct? Že ho to nebaví? Řeknou, že na to nemá. A místo jedné krávy budou vládnout dvě.
Do místnosti vstoupila Hládková a hned za ní doktorka Berková. Trhl sebou. To mu ještě chybělo. Rádkyně. Z jejich výrazu poznal, že to slyšely. Uvědomil si, že promrhal spoustu času přemýšlením o ničem. Hládková si prohlédla jeho ustaraný obličej. Bylo jí ho líto. Berková tu byla jen krátce. Mlčela a dívala se. Nakonec ale ticho prolomila ona.
„Měli bychom prověřit jeho aktuální zdravotní stav, ne?“
Jindy by jí Ondatra uštědřil přednášku o standardních postupech. Teď jen povzdychl a neřekl nic.
„Co kdybychom s ním prostě promluvili?“, pokračovala iniciativně Berková.
„Můžete,“ řekl rezignovaně Ondatra.
Co proti němu mají, pomyslila si Berková, vždyť to není zlý člověk.
„Čeká na tebe primářka,“ řekla tiše Hládková.
Ondatra se unaveně zvedl. Něco jí řeknu. Pomalým krokem vyšel z místnosti.
Primářka Zíková stála nepřítomně u okna. Ten Ondatra. Vybavila si jeho nechápavý obličej. Žádný Ondatra, krysa to je! S každou blbostí ji otravuje, neumí si nic vyřídit, a najednou je samostatný! Je pravda, že jako zástupce si ho nevybrala náhodou. Ten jí po místě nepůjde. Ale do blázince by ji přivést mohl. No tam už vlastně je, ušklíbla se svému vtipu. Komu by se tady svěřila do péče? Brrr. Zapudila tu myšlenku. Podívala se na hodiny. To jsem zvědavá, kdy dorazí. Byla tady primářkou už hodně let a pamatovala mnohé. Práce tady ji opravdu bavila. Ty nejrůznější případy. Přicházeli sem roztřesení, dezorientovaní, zoufalí. Tady se jim dostalo nejlepší péče. Zklidnili se tu, byli pokojní jak ovečky. Samozřejmě ne všichni. Někteří zůstali nepokojní, ti pak museli být umístěni v speciálních místnostech. Ale celkově, říkala si hrdě, je léčba úspěšná. Je pravda, že se málokomu podaří vrátit se zpět do světa tam venku. Svět tam venku, podívala se ven, to není žádná sranda, těch nástrah, těžkostí. Sama se cítila lépe tu než tam. Tady mělo vše svůj systém, vážili si její práce. No, snad někteří. Ale uznávali ji. Tady to mělo smysl. Ale doma? Děti jí přerostly přes hlavu a manžel? Ten si taky dělá, co chce. Nikdo ji neposlouchá. Snad ani nevnímá. Jejich oblíbená odpověď na kde co, mami, neblázni, a k tomu ten poťouchlý výraz. Několikrát už od nich slyšela, zaslechla zpoza rohu, ona tam snad něco chytla. Primářka? Co je doma. Z myšlenek jí vytrhl doktor Ondatra. Stál mezi dveřmi a pomalu se nadechoval. Četla z jeho výrazu, že si jako obvykle neví rady. To je případ, proč tu dělá, když na to nemá. No alespoň se s ní nehádá. Ten, co byl před ním, to jí dalo práce, než se ho zbavila. Pořád měl nějaké kreativní nápady. Stál ji spoustu času. Když se tu zjevil před pár lety Ondatra, hned věděla, že to bude ten správný podřízený. Ale stejně ji štval. Dokonalý podřízený asi neexistuje, povzdechla si v duchu.
„Dones jeho kartu“, řekla energicky. Bylo vidět, jak se mu ulevilo.
Anežka ležela v posteli a četla Filipův dopis. No ne, oni ho snad fakt pustí. No není možná. Prý už se na ni moc těší. Rozlilo se jí teplo po těle.
„Anežko, neblázni, začínat si s bláznem,“ zasmála se ze sousedního lůžka Marie.
Ležely tu spolu už pěkně dlouho. Musela mi číst v obličeji, pomyslela si Anežka.
„Celá ses rozzářila“, řekla Marie, jako by četla její myšlenky. „Já ti rozumím“, dodala.
Bylo jí Anežky líto. Za tu dobu věděly o sobě všechno. Lepší blázen než samota. Jen aby ji nezabil. U bláznů člověk nikdy neví. O nevyzpytatelnosti lidské povahy věděla své. Proti Anežce měla vše, rodinu, dobrou práci. Tak proč není šťastná. Co jí chybí. Měla by se těšit z nemocnice domů. Proč se netěší. Byla naučena sloužit dětem. Ale ty už jsou dospělé a žijí svůj život. Manžel ji taky nepotřebuje, to cítila. Má ji rád, ale nepotřebuje ji. Chodí sem a uklidňuje ji, Maruško, neboj se, všechno doma zvládám. No právě. V práci to taky zvládají. Cítila před Anežkou stud.
„ Kdy Ti ho sem pustí? “, zeptala se s úsměvem.
Anežka chvíli mlčela. Vlastně s tím vůbec nepočítala. Co od toho očekává? Neměla bych nic očekávat, abych nebyla zklamaná. Vždyť o něm nic nevím. Není opravdu nebezpečný? Nech toho, řekla si v duchu a vzpomněla si na manžela. Pocítila smíšené pocity. Smutek se mísil s úlevou. Dlouho si dělala naděje, že se půjde léčit. Byl to hodný člověk. A měl ji rád. Když byl střízlivý, bylo to mezi nimi krásné. Ta vzpomínka bolela. Pak ji ale vystřídal obraz opilého páchnoucího muže, který se na ni díval nepřítomným pohledem, když ztěžka procházel dveřmi. Někdy ani jít nemohl. Mysleli si, že ji bije. V hospodě byl agresivní a pral se. Když přišel opilý domů, pomohla mu beze slova do postele. Mlčeli oba. Oba věděli, že prohrává svůj boj, oba prohrávají. Nedokázala mu pomoci a tak moc chtěla. Její otec byl taky alkoholik, věděla své. Jen nechápala, proč skončila jako její matka. Tedy neskončila. Matka otce opustila. Pak jej našli udušeného vlastními zvratky. Ona muže nikdy neopustí, říkala si dřív. Je pravda, že se poznali v hospodě. Ale kdo se trochu nenapije. V Čechách nenajdeš abstinenta. Děti neměli. Měli jen sebe. Potřebovali se. Ale v poslední době už měla pocit, že to nezvládne. Navíc začala cítit jeho hněv. A začala se jej bát. Začala uvažovat, že jej přeci jen opustí. Cítil to a jeho hněv rostl. Napětí cítila už, i když byl střízlivý. Nehádali se, ale napětí bylo mezi slovy. Taky chyběly peníze, čím dál tím víc. Nehodu si nepamatuje. Že by se přeci jen pohádali? Proč nedával pozor? Mohla za to snad ona? To už se asi nikdy nedozví. Teď je sama. Nebo není? S čím si zahrává? Ví, co dělá? Ale kdo to ví? Kdo to doopravdy ví.
Podívala se na Marii. Přišla jí ztracenější v životě než ona. Ano, byla na tom hůř. Ale měla nějaké představy, touhu, bláznivou touhu. Ale Marie? Čím žije Marie? Možná by se dalo říct, že si Marie neváží toho, co má. Ale to si přeci člověk začne vážit, až když to ztratí. Je snad špatně mít všechno, po čem člověk touží? Nahlédla znovu do dopisu. Marie, povídá Anežka, tak ho přeložili na jiné oddělení, kde jsou pacienti s lehčími diagnózami. Prý se u něho sešli všichni lékaři oddělení a dospěli k závěru, že se jeho stav zlepšil. A na tom druhém oddělení jsou možné vycházky. Snad ho prý pustí úplně. To jsou věci, pokývala hlavou Marie. Když se chce, tak jde všechno, že jo, mrkla spiklenecky na Anežku. Měla výbornou náladu. Byl to její nápad, jak to realizovat. Měla ostatně spoustu nápadů, ale tenhle byl první, který byl realizován.