Zlatá rybka

Za devatero řekami a devatero horami, byl malý potůček a tam plavala rybka, co ve světle se dostávala do barev jasně krásných, až vyrostla do zlaté.
Byla pokorná a přívětivá i uvědomila si, že má pohádkovou moc a přála si jí předat.
Všimla si dívky, která máčela své vlasy a hodně plakala. I tu jala se jí ptáti, proč si nežádá od ní přání, že by jí ho ráda splnila.
Dívka v pláči pravila, když já mám přání, které mi asi nikdo nesplní a brečela dál.
Rybka si jí prohlížela a snažila se jí být matkou i ochránkyní jejího štěstí.
Pak promluvila lehce, něžně s úponem svých nádherných ploutví, ať dá tamtomu pusu a že jí vlastně nemusí nic říkat, že všechno se dostaví samo. Láska nepotřebuje symfonii, ta skutečná dává jasně a v čisté formě.
Dívka váhala, ale když zlatá rybička stále na ní, tak jí poslechla v okamžení.
A pak k jejímu břehu jí šly poděkovat čtyři dlaně a dostala pohlazení.
Rybička se usmála ploutví, protože tak to nejvíce uměla i udělala svůj naučený kruh a byla šťastná, že se nenarodila nadarmo.
Vždyť tolik přání je hozeno do vody bez účinku, protože všechno chce dělat s láskou i čistou duší přírody.
Tak si představuji vánoce, vyskočila znovu radostí nad vodu a jala dál plnit lidské štěstí, kde má místo láska a požehnání.