Ciferník

…………..A na hodinách se objevila ručička……………………………
Udělala se tam nahoře, v tom rohu. Vidíš ji? Je velká a baculatá. Zatím si tam v klidu sedí a pozoruje ten rychle ubíhající svět kolem. Nestíhá sledovat všechno, ale ty nejdůležitější věci ji nikdy neuniknou. Je zakrslým hlídačem života, mokrým strážcem a beztvarým rádcem... Možná ji trochu pošťouchnout, strčit jí do „zad“, nebo na ní zakřičet aby se rozjela. Nemůžu, všichni by na mě koukali jako na blázna. A tak mlčím a pozoruji ji…
Přišla na svět něco po půlnoci. Její plné tváře pouze dokreslovaly andělskou tvářičku, která jí v životě bude pomáhat i trápit. Ležela v postýlce a jen se dívala do stropu. Nevnímala ty časté návštěvy zdravotní sestry, která jí vždy nepříjemně poplácala po zádech. Kdyby mohla nejradši by jí to vrátila. Jenomže její malé pěstičky by udělaly tolik paseky jako havárie kamionu s pískem na poušti.
„………….“
„ Pojď sem ty moje malá holčičko!“ Tón hlasu ji uklidňoval.

………. Ručička se táhne po ciferníku až nechutně pomalu………………….
Trochu se pohnula. Jen maličký pohyb stranou. Snad se jí špatně sedělo. Nejspíš už ji studělo špinavé sklo a tak si trochu poodsedla. Z části jí pomohl ostrý vítr, který jí celou cestu bičoval. Byl ostrý a nepříjemně vlezlý. Měla ho však radši než Slunce…
Schoval bych jí do krabičky a doma dal do umyvadla. Nenechal bych jí tu napospas té zákeřné, žluté kouli. Jenže tak to má být a já do toho nemůžu mluvit. Navíc by mě lidé měli za blázna…
Ta zatracená školka. Nesnáší jí. Ty ježibaby po ní pořád něco chtějí. Přines tohle, přines támhle to. Když už si najde trochu klidu tak zase musí jít cvičit, obědvat, jít si lehnout. Ještě, že na to není sama. Sny, kde byla zavřená ve školce, nikde nikdo jí každý noc budily a ona brečela ještě dlouho po probuzení. Nevěděla co udělala tak hrozného, že jí jsem zavřeli.
„ Mami, nechci tam chodit. Chtěla bych už do školy…“
„ Budeš si muset ještě chvilku počkat. Na to jsi ještě malá…“ Tón hlasu jí znervózňoval.

……….Ručička se spustila po ciferníku jako zblázněná…………………….
Ucukla. Škubavý pohyb rozjíždějícího se autobusy jí donutil konečně k pořádnému pohybu. Sjela trochu dolů, ale před horní linií, která rozdělovala okno na dvě rozdílné poloviny se zastavila. Nejspíš jí to trochu vylekalo. Nečekala tak náhlý spád…
Nebylo by od věci třeba jí pohladit. Vždyť to pro ní bylo něco nového. Do teď dělala jen malé krůčky stranou a teď takový sjezd. Vzít jí do náručí a uklidnit jí. Samozřejmě jí pak zase vrátit tam kde byla. Musí si to představení odehrát. Jenomže lidé by se smáli, že jsem blázen…
Šlo to rychle. Školu procházela na výbornou. Bez problémů proplouvala třídami a vždy vyvázla bez jediné dvojky na vysvědčení. Měla ve škole spoustu kamarádů, spoustu nepřátel a byla tam i spousta lidí o kterých ani pořádně nevěděla, jak se jmenují. Pak to přišlo. Věci začaly nabírat na obrátkách. První pusa, první rande. První vykouřená cigareta, která jí proměnila pusu koncentrační hladomornu. První vypitá láhev rumu, která jí proměnila z pany na skutečnou ženu…Možná to měla rozjet trochu pomaleji… ( Bohužel autobus škubnul příliš rychle.)
„ Nechci s váma jet. Nemám si s váma co říct. Chápeš? Chci jet s kámošema!“
„ Takhle si na mě nebudeš vyskakovat. Na to jsi ještě moc malá, holčičko…“ Za ten tón hlasu by jí vrazila kudlu do zad.

………..Ručička obíhá ciferník stále rychleji………………………………….
Už nemohla. Jel příliš rychle a ona se toho okna nikdy nemohla udržet. Ta intenzita jízdy (...života…) byla nekompromisní a jí došlo, že slabí se tu dlouho neudrží. Ještě to zkusila, vzepjala všechny svoje síly, ale bylo to málo. Sklouzávala nejprve pomalu, postupně však rychlost nabírala a dostala se do spodní pasáže menší poloviny. Věděla co jí čeká, tak zadržela dech a vlila se do cesty, kterou tu proklouzala nějaká před ní. ( Životní chyba, holčičko.)
„ Ne, nedělej to. Ještě se můžeš vrátit. Třeba to zvládneš!“ Lidé na mě koukali jako na blázna…
Ten kluk jí prý miloval. Trávila s ním spoustu času, ale moc toho o něm nevěděla. Byl tajemný a to jí na něm tak imponovalo. Neříkal jí kam chodí, když s ní není. O jeho koníčcích věděla jen minimum. Co věděla ale jistě, bylo to, že její láska k němu byla den ode dne silnější. Dlouho se rozmýšlela, jestli je konečně ten správný čas. Ovšem láhev rumu ( jako tehdy) jí pomohla v rozhodování.(--------„ Ne, nedělej to. Ještě se můžeš vrátit. Třeba to zvládneš!“ -------snad jí hučelo v uchu).
„ Mami, umírám….“
„ Jsi už dost velká na to aby ses o sebe postarala…“ Za ten tón se na ní nikdy nezlobila. Měla na něj právo….

…………..Ručička se div nezastavila v půli ciferníku……………………………
Už jsem jí neviděl. Možná se slila z dalšími. Možná se vypařila, možná sama skočila z toho okna dolů. Ještě, že na autobusových oknech je takových kapek při nejmenším milion.
A lidé už na mě nekoukali jako na blázna, zapomněli a život šel dál..

„……….“
„ Sbohem moje malá holčičko.“

……..Ručička zmizela z ciferníku a hodiny se zřítily k zemi……………………
Už zase prší.