Poletím!

Sedím před domem. Cigaretu si zakrývám rukou, aby mi ji vítr nezhasl. Koukám jak se její žhnoucí konec nenápadně blíží k mojí ruce. Dokouřím tuhle a zapálím si další. Už bůhví kterou za tenhle den. Kdyby se tak život dal znovu zapálit. Kdykoliv by něco nesedělo típnout a zapálit další. Kolikrát já už bych pálila svůj první/poslední začátek? Asi by mi bylo hodně zle, možná i víc než teď. Ne, ne to nejspíš ne. Myslím že už mi hůř být nemůže. Ale kolikrát jsem si řekla tohle? Těžko bych to počítala. Ostatní si možná říkají, co může mít za problémy 17-tiletá holka? A co teprve já? Já, která se směje na celý svět a všem ochotně pomáhám, co já bych měla mít za problém? Tak proč tu ale sedím ve větru a zase šahám po krabičce? Stejně už v ní moc nezbylo. Aspoň to půjde rychleji. Zvednu se, zapnu bundu cigaretu strčím do pusy a dojdu k vratům. Tohle je naposledy, co se ohlížím. Naposledy, co mi ukápne slza. Na brek už se nezmůžu. A proč bych brečela….nesnáším to tu!
Opatrně se sunu na autobus. A vlastně proč bych jela autobusem, klidně půjdu pěšky, už není kam spěchat. Zapálím další cigaretu. Vezmu to kolem řeky. Znám to tu dobře. Kolikrát jsem tudy už šla. Pokaždé stejný úmysl a pokaždé jsem dostala strach. Teď už ne. Mám to hezky vymyšlený. Konečně mu to vrátím. Já, která jsem trpěla kvůli němu, mu teď všechno vrátím. Na tváři se mi objeví úsměv. Krutý, nemilosrdný, ale přeci úsměv. Po tolika měsících upřímný úsměv. Trochu zrychlím do kroku, nemůžu se už dočkat. Už necítím smutek, strach ani zábrany, chladnokrevnost mi proudí v žilách a z očí se mi směje krutost.
Konečně jsem tu. Vesnice se mi tu ukáže hned za ohybem řeky. I počasí mi přeje. Vyjasnilo se a je příjemné teplo. Pomalu se začnu brodit vodou. V létě je tu nejmíň vody a já už mám s touhle cestou zkušenosti. Vylezu na břeh. Hned na kraji je domek. Vím ale, že tady můj cíl nebude. Vydám se přímo k malému lesíku u skály. Začnu šplhat do kopce. Mokré bílé šaty se mi lepí na stehna. Rozepnu si bundu a hodím ji do křoví. Už jí stejně nepotřebuji. Vyškrábu se na kopec otřu si ruce do trávy a rozhlídnu se. Támhle je. A bez kamarádů. Asi tu čeká na další holku. No trošku mu zkazím plány. Vydýchám se. Není potřeba dlouho. Zahlídl mě. Jde ke mně a já se zase usmívám. „Ahoj kočičko. Tebe znám. Tebe si moc dobře pamatuji. S tebou se mi to líbilo. No doufám, že se ti to se mnou také líbilo. Hodlám tě totiž potěšit ještě jednou.“ Ani se nepohnu. Přesně vím, co chystá. Ostatně už jsem tohle zažila dvakrát. Pořád se ke mně přibližuje. Chytí mě kolem pasu a já se začnu vzpouzet. Najednou mě zachvátí panika. Hodí mě do trávy a snaží se mi zvednou sukni. Házím sebou a panika mi přerůstá přes hlavu. Snaží se mě líbat a osahávat. Místo stehna nahmatá kov, ucukne a já vím, že teď nebo nikdy. Sáhnu po noži ukrytým pod mými šatami a skočím po něm. Ještě zahlídnu jeho vyděšené oči a potom radši zavřu oči.
Sedí na trávě. Vedle mě mlčky leží jeho tělo. Už si nezapaluji cigaretu. Už nepotřebuji začínat znovu. Otírám si krev z tváře a z rukou. Na tváři úsměv. Krásný šťastný úsměv. Po tolika měsících se vážně směji. Užívám se lehký větřík na mí tváři a úlevu. Začíná se stmívat a já se pomalu zvedám. Jdu ke kraji skály. Nekoukám pod sebe, ale na obzor. Slunce zapadá. Pořád koukám před sebe a potichu si odříkávám modlitbu odpuštění. Ať jsem v Boha nikdy nevěřila, doufám že mi odpustí. Podívám se dolů, usměji se……Aspoň jednou poletím.