Ústav - 5. díl

5.
Doktorka Berková musela uznat, že primářka je fakt dobrá. Ráda ji neměla, to snad ani nešlo, ale řídit to tady, to jí teda jde. Přeložit Niemanda na jiné oddělení sice stálo trochu úsilí, ale primářka byla zadobře s vedením ústavu. Oceňovali, že na práci jejího oddělení nejsou stížnosti, že vše zvládá, aniž by je s tím příliš obtěžovala. Dokonce se jí podařilo, že se tu jeden čas léčila jedna celebrita. Měla samozřejmě extra podmínky, něco to stálo, ale ústav tím získal renomé. Zřizovatel ústavu pak bez řečí schválil nová okna a fasádu. Pro případ, že by se ústav opět dostal do médií, aby vypadal trochu k světu. Co se týče Niemanda, nevěděla Berková, co si o něm myslet. Působil dobrým dojmem. Dojmem zdravého člověka. Ale ty záznamy v kartě. Viděla párkrát u pacientů nečekané duševní zvraty. Do duše není vidět. A duše nemocného, to je velká neznámá. Duševní nemoci ji skutečně zajímaly. Přístup ústavu jí nepřišel moc dobrý, ale byla tu jen krátce. Musí to nejdřív poznat, aby si utvořila vlastní závěry. Věděla, že existují modernější přístupy. Ale chtěla nejdřív poznat tento. Zatím vše jen pozorovala. Pacienty i lékaře. Měla vlastně výhodu, že o ničem nemusela rozhodovat. Měla tak pocit, že se na tom systému vlastně nepodílí. A že může kdykoliv odejít.
Primář druhého oddělení doktor Berka se neodvážil vzdorovat, když se dozvěděl, že bude na jeho oddělení přeložen pacient z oddělení primářky Zíkové. Nebyl v ústavu tak dlouho jako ona a navíc to s vedením neuměl. Byl trochu moc přímočarý.
„Pane primáři, Niemandův stav se skutečně zlepšil“, řekla mu pevným hlasem primářka Zíková a podala mu zápis z konsiliárního vyšetření.
Mlčky pokývl hlavou. Když se pod to podepsala, řekl si, je to její zodpovědnost. Zíková však byla zkušená.
„Je třeba jej neustále sledovat“, řekla s křivým úsměvem. „Jeho zlepšení může být pouze dočasné.“
Trhni si nohou, babo, řekl si primář, a mile se na ni usmál.
„Ano, v případě potřeby jej přeložíme k vám zpět.“
Primářce proběhl po obličeji nespokojený výraz, který jej potěšil. Chtěla ještě něco říct. Nakonec na něj jen krátce pohlédla a zmizela.
Filip byl spokojen. Primář se mu docela líbil a lékaři druhého oddělení zatím taky. Je pravda, že cítil jejich odstup. Věděl, že s ním jde pověst těžkého pacienta. Že se za ním táhnou jeho diagnózy jak trpaslíci za Sněhurkou. Ta představa ho pobavila. On se rozhodl je nechat na prvním oddělení. Zabouchl za sebou rychle dveře. Zůstanou tam se Zíkovou, Ondatrou a celou tou partou. Být zdravý je rozhodnutí, řekl si. Ale jen v duchu. Věděl už dávno, že o některých věcech s některými lidmi nemá smysl se bavit. Vlastně je to naopak. Je málo lidí, s nimiž má smysl se o něčem bavit, tedy o něčem co má skutečně smysl. Ale co má smysl? Řekl hlas v hlavě. Asi to, co mě zajímá, ne? Doktorka Berková, s ní mělo smysl se bavit. Moc toho nenamluvila, ale co řekla, se mu líbilo. Ani ho nepřekvapilo, že to prý byla ona, kdo při konsiliárním vyšetření první řekla, podle mého je duševní nemoc pana Niemanda v remisi.
Doktor Ondatra se pomalu blížil ke svému domu. No, vlastě mu tam toho moc nepatřilo. Ale bydlel tam. Bylo už dost pozdě. Cítil, že má nejistý krok. No vypili jsme toho dost, konstatoval v duchu. Zašel s kamarádem na skleničku a trochu se zdrželi. Docela si vylepšil náladu. Ale jak se blížil k domovu, realita se začala nepříjemně vracet. U zvonku stála štíhlá postavička.
„Paní profesorka Králová asi doma není, že?“ Zeptal se mladík nejistým hlasem.
„Asi ne“, řekl Ondatra bez zájmu a začal hledat klíče.
Postavička tiše zmizela v šeru. No jo, studenti, je to tu jak ve škole, řekl si rozmrzele. Paní Králová, královna, to jo. Nechtěla být Ondatrová, hm. On by byl klidně Král, ale doma by ho roztrhli. Hlavně matka. No ona byla za svobodna Vylízalová, to měla jednoduchou volbu. No jo, žena není doma. Zase není doma. Co to má dnes? Besídku nebo co? Už ani nevěděl. Vešel do domu. Do Prčic, kde jsou moje bačkory. Co je to tu z boty, tady ráno byly.
„Matko, kde mám pantofle!“ Zakřičel do tmy. V přízemí se otevřely dveře a vyšla stará paní, velmi podobná jeho ženě, když ráno vstane, neučeše se a nemá dobrý den.
Zopakoval temně, „Kde mám pantofle?“
„Martine“, řekla nepříjemně vysokým hlasem, „to je přeci moje místo!“
„Ale vždyť je tu mám vždycky“, odpověděl.
„Byl tu hrozný nepořádek“, řekla.“ Jitunka nic nestíhá a ty se o nic nestaráš,“ dodala. „Máš je naproti.“
Vzal pantofle a mlčky šel do patra, kde měli byt. To byl taky nápad, nastěhovat se do domu rodičů ženy. No co mu zbývalo, rodiče mu jako svatební auto dali ojeté auto, a i na něj si museli půjčit. Tchán byl fajn, ale vloni zemřel. Baba má zdá se tuhý kořen. Tato myšlenka se mu vracela snad každý den. Měl pocit, že vzteky vystřízlivěl. Udělal si večeři a pustil si televizi. Prošel všechny kanály a zase ji vypnul. Že by si šel něco číst? Knih měli plnou velkou knihovnu. Jeho žena učila češtinu a dějepis. Také ho to zajímalo. Ale nebavil se s ní o tom. Všechno věděla líp. A když se pustila do řeči, nebyla k zastavení. Neměl to rád. Připadal si jako žák. Občas dokonce řekla, a víš, kdy to bylo? A víš, kde se to stalo? Ona si myslela, že je ignorant, to cítil. Tolik toho věděla, a jako by ho to nezajímalo. Zato jiné to zajímalo. Studenty, a nejen studenty. Věděl, že je všechno špatně. Všechno v jeho životě bylo špatně. Vzal si láhev skotské a nalil si velkou sklenici. Chceš se zabít? Nebo co budeš dělat? Hlas v hlavě se nedočkal odpovědi.