Ústav - 7. díl

7.
Byl večer. Martin Ondatra seděl se ženou u stolu a večeřeli. Bylo ticho. Oba pomalu a tiše žvýkali, každý ponořen do svého světa. Na stole ležela obálka. Králová ji přisunula blíž svému muži. Tázavě se na ni podíval.
„Podívej, jak pěkně studenti zpracovali program maturitního plesu. Letos se jim to opravdu povedlo!,“ řekla s pýchou v hlase.
To říká každý rok, už si taky hovno pamatuje, řekl si, a mlčky kývnul hlavou. Vůbec ho to nezajímalo, ale přesto si program prohlédl. Chtěl se vyhnout zbytečné diskuzi.
„Proč je ples letos ve středu? Býval vždy v pátek, aby se všichni mohli vyspat.“
Zamračeně na něj pohlédla a vyštěkla: „Zdražili! Pátek si studenti nemohou dovolit.“
A pak na něj s úšklebkem pohlédla. Vzpomněla si, jak se vloni opil tak, že spadl pod stůl. Ach jo, kdybych ho tak mohla nechat doma, řekla si v duchu. Vytušil sled jejích myšlenek a vstal od stolu. Pustil televizi, aby zaplašil nepříjemné vzpomínky. Snad na všech kanálech běželo varování před šířící se virózou. Krom dvou, na nichž bylo cosi jako telenovela. Nakonec naladil kanál, kde kdosi radil, jak správně zrýt zahrádku. Na zahradu ho tchýně nepustila, ale bylo to alespoň uklidňující. A navíc, pomyslel si s jistým uspokojením, jednou, až tu baba nebude, třeba si tam něco zasadím. Manželka se naštěstí o zahradu nezajímá.
Filip se podíval na hodinky. Za chvíli přijde primář. Už se docela těšil. Tak zajímavého člověka nikdy nepoznal. Vlastně neví, koho kdy poznal. Ztratil paměť, když mu tragicky zemřela babička. Řekl mu to primář, a jemu věří. Hrozně se mu ulevilo, když to spolu probrali. Povídají si spolu každý den. Prý jsem dokonce studoval, řekl si Filip udiveně. Myslíte, že se mi paměť vrátí?, ptal se včera primáře. Je to možné, ale nemysli na to, odpověděl. Možná, až vyjdeš ven. Ale nemusí to být úplně příjemné, dodal, a podíval se mu zpříma do očí. Filip se pak stejně snažil si na něco vzpomenout, ale jen se mu dokola vracely vzpomínky na pobyt zde. A tak si opět vzpomněl na Anežku. Trochu na ni pozapomněl, pro nové zážitky na tomto oddělení. Může jí opravdu pomoci? Bude mít sám dost starostí se sebou. Život tam venku. Co to vůbec je. Co bude dělat, nic neumí. Měl by zase studovat? Dokáže se ještě učit? A co vše se bude muset znovu naučit? Peníze prý má, byt po babičce taky, takže na tom není úplně zle. Ale Anežka, invalidní, není to moc těžké břemeno? Ale vždyť právě díky ní jsi na tomto oddělení a máš šanci žít normální život, ozval se kritický hlas v hlavě. Odněkud z mysli se mu vynořil tichý hlas a řekl: pochybováci mají někdy pravdu, ale ti, co si věří, dokážou vždycky víc. Lehce ho zamrazilo. Čí to byl hlas? Babičky? Ten hlas znal, ale komu patřil, nevěděl. Ne, to byl mužský hlas, uvědomil si. Že by děda?, ale ten zemřel rok před babičkou. Dostal mrtvici u oběda, babička zavolala záchranku, ale bylo pozdě. Filip se posadil na posteli.
„Pane bože, já to vím, já si to pamatuju!“, vykřikl a vstal.
„Pane primáři, měl byste jít k Niemandovi, je nějak neklidný“, řekla sestra, když vstoupila dovnitř.
Primář Berka na ni udiveně pohlédl. Že by se zhoršil? Trochu se toho obával. Včera se mu zdál trochu úzkostný. Probírali citlivé věci, nebylo by se čemu divit.
„Co se stalo, sestro?“
„Slyšela jsem v pokoji nějaký hluk, tak jsem tam nahlédla. Chodil o pokoji a vykřikoval, já vím, já to vím!“
Berkovi se ulevilo. „Myslím, že to nebude tak zlé,“ řekl.
Pak se podíval na hodiny a zjistil, že u něj měl už před chvílí být. Ach ten zatracený čas.
„Jdu za ním,“ řekl, a vyšel rychle ze dveří.
Na chodbě málem narazil do doktorky Berkové.
„Promiňte“, a omluvě se usmála.
Zachytil pohled jejích očí a vůni jejího parfému. Přitažlivá tedy je, řekl si, a snažil se převést myšlenky na Filipa.
Byl už skoro večer, když Zíková přišla domů. Přesto tam jako obvykle nikdo nebyl. Navečeřela se a pustila si televizi. Zprávy, politika, sport. Nakonec přepnula na jakýsi kanál s přírodou. Měla bych si spíš jít číst, proběhlo jí hlavou. Zachrastil zámek. Uslyšela vcházet manžela. Na lince je zbytek guláše, zavolala přes zavřené dveře. Manžel však vstoupil rovnou do obýváku.
„Evo“, řekl, a mlčky se na ni zadíval. Zamrazilo ji. Co se děje?, řekla a automaticky vstala.
„Sedni si“, řekl. Pomalu si oba sedli.
Chvíli se na sebe mlčky dívali. Měla pocit, že nechce slyšet, co řekne.
„Odcházím“, řekl prostě.
Ztuhla. Krev se jí vehnala do hlavy. Měla pocit, že se zadusí. Nemohla mluvit. Jen na něj němě zírala.
„Děti už jsou velké, už mě nepotřebují. A ty, stejně žiješ prací.“ Odmlčel se.
„Ne!“, vykřikla. „Já tě miluju!“
Co jsem to řekla, uvědomila si. Opravdu ho miluju? Kdy naposled o tom přemýšlela. Někdy vůbec? Nepamatuje si. Ale teď to cítí. Ta bolest v srdci, co je to jiného.
„Neopouštěj mě“, dodala tiše.
Díval se do země.
„Nedělej prosím scény“, řekl bezbarvým hlasem. „Už je stejně pozdě.“
„Proč by bylo pozdě? Dokud žijeme, nikdy není pozdě,“ namítla.
Dlouze se nadechl a řekl, mám přítelkyni a je v jiném stavu.
Oněměla. To je opravdový konec, opravdový konec, znělo jí temně v hlavě. Vyšel z místnosti. Zírala na obrazovku, kde se míhaly jakési obrazy. Z dáli slyšela jakési zvuky, hlasy. Jak ve špatném filmu, byla jediná myšlenka, která se jí vracela. Najednou se otevřely dveře a vstoupil syn.
„Mami, kam šel táta?“
Mlčky si vyměnili pohledy. Všimla si jeho soucitného výrazu.
„To je krize středního věku, mami, ono ho to přejde.“
Zavrtěla hlavou. „Čeká s nějakou ženskou dítě, řekla na vysvětlenou.“
„Cože? Není blbej?“
Pokrčila rameny.
„No já mu něco povím, až ho uvidím“, řekl rozzlobeně a práskl dveřmi.
„Měj se pěkně, přijdu se na tebe podívat“, řekla Marie, když podávala Anežce ruku. Opírala se o berle, ale zdálo se, že jí je docela dobře.
Anežka se na ni usmála: „budeš mi chybět“. A byla to pravda. Čas se v nemocnici nekonečně vlekl. Už aby začala rehabilitovat. Příští týden by jí konečně měli sundat sádru. Měla za sebou sérii operací a měla pocit, že si už ani nepamatuje život před nehodou. Nedělala si o svém dalším životě žádné iluze. Není jisté, zda budete chodit, říkali jí opatrně. Musíte mít trpělivost. Jasně, říkala si, pacient je z latinského trpící, musí tedy mít trpělivost. To slovo jí připomnělo pravidla českého pravopisu – rod trpný a rod činný. Rodu trpného už začínala mít dost. No už brzy bude moci konat. Já budu chodit, říkala si v duchu. Nebrala to jako naději, ale jako rozhodnutí. Musí být samostatná, to byl její základní vnitřní pocit. Chtěla začít rehabilitovat dřív, než se tu ukáže Filip. Ale nestihne to. Filip dorazí zítra. No co se dá dělat. Vzpomněla si na okamžiky zoufalství, když se probrala z první narkózy. Pocit naprosté bezmoci a opuštění. Měla teď pocit, že ji při životě tehdy držela myšlenka na Filipa. Jediného skutečně blízkého člověka. Teď jí to připadalo zvláštní. Měla přeci několik kamarádek a pár příbuzných. Ale v hlavě měla jen jej. Přitom, když se spolu večer v ústavu bavívali, necítila žádný zvláštní pocit, jen prosté porozumění. Snad pro tu samozřejmost. Pak, když jí bylo zle, padl na ni pocit nekonečné vzdálenosti mezi nimi. Tak mu napsala. Z jeho odpovědi na ni přišla úzkost, beznaděj. Nikdy ho z ústavu nepustí, nikdy ho už neuvidí. Pláč a pláč. Ale pak přišla Marie s tím nápadem a ono to vyšlo. A od toho okamžiku začala mít pocit, že život ještě nekončí. Přitom Filipa vlastně neznala, jen jako pacienta. Možná z toho nic nebude, říkala si. Ale nevadí, můžeme být přátelé, to je stejně cenné. Možná i cennější, řekla si. Milostné vztahy vznikají a zanikají, ale přátelství trvá.