Ústav - 9. díl

9.
Bylo sychravé ráno a doktor Ondatra snídal ve své kanceláři. Pomalu žvýkal bohatě obložený chleba a upíjel čaj s mlékem. Jedl rád a bylo to na něm vidět. Měl pocit, že vlastně žije od jídla k jídlu. V ústavu vařili dobře. Dojídal snídani a už se těšil na polední svíčkovou. Cestou do práce ucítil tu vůni, když míjel okna kuchyně. K večeři bude mít zavináč, koupil včera raději dva. Žena chodí z práce někdy dřív, tak aby mu jeden zbyl. Když jedl, soustředil se na tu chuť a vypnul mysl. Byla to vlastně taková meditace, říkal si. Jen aby sem nevešla Zíková, pomyslel si. To úplně nesnášel, když musel kvůli nějaké věci, která klidně mohla počkat, přerušit svou ranní siestu. V těch chvílích ji nesnášel nejvíc. Nikdy nevěděl, kdy se zjeví. Ale vždy nevhod. Dnes mají poradu oddělení. Možná přijde před ní, to někdy dělala, když ho potřebovala získat na svou stranu. To bylo velmi snadné, neměl potřebu se hádat. A taky mu vlastně bylo všechno jedno. Akorát dojedl, když někdo zaklepal na dveře. Než stačil něco říct, vstoupila Hládková.
„Na sesternu teď volala primářka“, řekla. „Děvčata se akorát divila, kde je. Prý snad nikdy nepřišla pozdě. A v tom volá, že je jí špatně a že dnes nepřijde.“
„Je nemocná?“, zeptal se Ondatra bez zájmu.
„Nevím“, pokrčila rameny, „ale prý měla takový divný hlas. Možná nějaké úmrtí v rodině nebo tak. Uděláš poradu bez ní?“, zeptala se Hládková, i když věděla, jak odpoví.
„Ono to na ni počká“, odpověděl obratem Ondatra.
„Jasně“, ušklíbla se a zmizela.
No jo, Hládková, pomyslel si, ta se stará o rodinu a sem si chodí odpočinout. Chodí sem jak do kina.

Bouchly dveře. Syn primářky Zíkové přišel domů. Zul si boty a rovnou šel do obývacího pokoje. V místnosti by cítit alkohol. Na stolku stála prázdná láhev od čehosi tvrdého a na kanapi spala matka.
„Mami“, zatřásl s ní.
Otevřela oči a podívala se na něj nepřítomným pohledem.
„Mami, ty jsi nebyla v práci? Slyšíš, mami? Prober se!“
Třásl s ní dál. Mlčky zavrtěla hlavou.
„Zbláznila ses?“, řekl nešťastně.
„Uvařím ti kafe.“
Ve dveřích zarachotili klíče a za chvíli vstoupila do kuchyně dívka.
„Co se děje Aleši?“, zeptala se bez pozdravu.
„Máma je v prdeli“, odpověděl. „Normálně se ožrala. A nebyla dnes vůbec v práci.“
„No nazdar“, řekla udiveně dívka. „Jdu za ní“, dodala a zmizela v obýváku. Za minutu byla zpět. „Spí“, řekla na vysvětlenou.
„Já jí právě uvařil kafe“, řekl Aleš, tak ji vzbudím.
„Počkej“, zarazila ho, „nech ji chvíli spát a pojď se domluvit, co s ní budeme dělat.“
Pokrčil rameny. „Máš snad nějaký nápad?“
Podíval se na ni. Usmívala se.
„Aha“, řekl, „chceš ji poslat k tomu svýmu kamarádovi, že jo. Myslíš, že se nechá? Znáš ji,“ řekl syn.
Stoupla si a dala ruce do pasu. „Bude muset“, řekla pak. „Sama se z toho zjevně nedostane a do práce chodit musí. A dost pochybuju, že by se obrátila na někoho z Ústavu. Soukromý psycholog je ideální řešení“, řekla na závěr a spiklenecky se usmála.

V sále bylo rušno. V záři stovek světel tančily desítky párů. Prostorem zněla hlasitá hudba. Milada Berková se marně rozhlížela, zda někde neuvidí sestru. Nakonec se rozhodla jít k baru. Adéla tam opravdu byla. Seděla na barové židli a cosi si vyprávěla s doktorem Ondatrou. Oba se na svých vysokých židlích lehce kymáceli. Milada se zarazila. Chvíli zdáli pozorovala ten podivný pár a přemýšlela, co má dělat. No nic, řekla si, půjdu dolů do klubu, prý tam pěkně hrají. Otočila se a šla po úzkých schodech do sklepních prostor, kde v malém klubu tančili v divokém rytmu klubu mladí lidé. Na podiu byla jakási kapela. Přišla blíž a s překvapením uviděla za bicími doktora Berku. Posadila se ke stolku do koutu a zaposlouchala se do hudby. Doktor Berka zachytil za chvíli její pohled a zářivě se na ni usmál. Usmála se také. Zbytek večera hrál jen pro ni. A ona to poznala. Nad ránem přišla paní Berkové SMS s textem Přijdu později.

Doktor Ondatra se ráno probudil s úpornou bolestí hlavy. Věděl, že mu to alkohol dělá, ale stejně se rád napil. Těch pár hodin pocitu beztíže mu stálo za to. Zavzpomínal, co se večer dělo. A v tom si uvědomil, že sbalil mladou Berkovou. Nebo nesbalil? Nebyl si jistý, zda si to bude ona pamatovat. Matně si vzpomínal, jak spolu vláli nočním městem, a jak ji před jejím domem vášnivě políbil. Vedle něj se v posteli zachrula manželka. Podívalo se na její kostnaté tělo. Nejvyšší čas na výměnu manželek, napadlo ho. Ty seš si nějak moc jistej, ozval se jedovatý hlas v hlavě. Povzdych si. Co mě to napadlo, vždyť je minimálně o deset let mladší. A nejspíš o mě ani nebude stát, až vystřízliví. Nebyla sice tak hezká jako Milada, ale jemu se líbila. A určitě nejen jemu. Včera si podivuhodně rozuměli, ale to mohlo být tím alkoholem. Zasnil se. Pak se znovu podíval na manželku. Všimla si něčeho? Trochu se pohádali a odešla sama dřív než on, ale stejně si nebyl jist. Čeho se vlastně bojím, řekl si. Věděl čeho. Těžko snášel konflikty. Byl trochu srab. Ono to nějak dopadne, řekl si jako obvykle a šel si dát sprchu.