Ústav - 11. díl

11.
Adéla seděla v obývacím pokoji a naproti ní seděli rodiče. Cítila napětí ve vzduchu. Přijde pohovor, to věděla. Vlastně jim rozuměla. Tohle od ní nečekali. Ale byl to její život.
„Adélo, je to ženatý muž“, začala matka.
Adéla měla chuť říct, postřeh, ale polkla to.
„Hlavně si dávej pozor, ať nepřijdeš do jiného stavu, než si budeš jista, že je ten pravý“, řekl otec.
Adéla doufala, že se jí zastane, a on začne s tímhle. Zatvrzele mlčela. V pokoji bylo ticho.
Do místnosti náhle vkročila Milada. Ještě ta, řekla si hořce Adéla. Všichni k ní vzhlédli.
„Myslím, že byste jí měli nechat být“, řekla.
Rodiče na ni vytřeštili oči.
„Jednak je to její život, a pak, musím říct, že se k sobě docela hodí.“
Pan Berka se začal nadechovat.
„To jeho manželství je stejně v troskách a ty to víš líp než my,“ řekla pevně.
Nastalo rozpačité ticho. Adéla se zvedla a beze slova odešla.
„Milado?“, řekla nechápavě matka. „Ty, která ji pořád kritizuješ?“, dodala.
„No právě. Právě proto. Už to stačilo“, řekla Milada.
Všichni zamyšleně mlčeli.
„Co my víme, co je čí štěstí?“, řekla, když odcházela.

Profesorka Králová seděla sama v obývacím pokoji a zírala na vypnutou televizi. Co má dělat? Byla bezradná. Měla pocit zrady. Pocit bezmocného vzteku. Nemáš to, co jsi chtěla?, řekl jedovatý hlas v hlavě. Poslala ho někam, ale byl neodbytný. Utopím tě, hajzle, řekla pomstychtivě a vytáhla ze skříně láhev whisky.
„Co chceš?“, řekla nevrle manželovi, který se objevil ve dveřích.
Ondatra se podíval na svou manželku. Měla upito a oči jí zle svítily.
„Od tebe nic“, řekl tiše. „Ještě tu bydlím“, dodal.
Uvědomil si, že k ní necítí nic. Vztek byl pryč. A litovat ji taky nebylo proč.
„Neboj se, už tě nebudu dlouho otravovat. Pronajal jsem si byt. Příští týden se odstěhuji“, řekl.
Dívala se na něj s kamennou tváří a mlčela.
„Návrh na rozvod mám dát já nebo ho dáš ty?“, řekl pak.
Ať to mám z krku celé, řekl si v duchu. Profesorce Králové cuklo ve tváři. Všiml si, že jí po tvářích tečou slzy. Doufal, že tomuhle se vyhne. Přemýšlel, co má říct.
„Chceš nějaké prášky?“, řekl pak.
„Jdi do prdele“, řekla téměř neslyšně.
Ulevilo se mu. Uvědomil si, že právě to chtěl slyšet.

Primářka Zíková seděla nehnutě a zírala na bílé dveře před ní. Neměla žádná očekávání. Zjistila, že cítí něco jako zvědavost. Psychoterapeut, hm, zajímavá profese, napadlo ji náhle a ta myšlenka ji překvapila. Zajímavá?, vždyť jsou to přeci lidé, kteří si s lidmi jen tak povídají a berou za to slušné peníze, ne?, ozval se jí ironický hlas v hlavě. Mlč, odpověděla mu unaveně. Pokolikáté už se ho snažila umlčet, vždy marně. Nejen, že ji zradil manžel, ale ještě si v její mysli našel spojence. Kde je její sebejistota? Dřív věděla, co dělá a její slovo bylo pro všechny zákon. Cítila, že ji moc rádi nemají. Byla tvrdá na sebe a vyžadovala sebekázeň od druhých. A poslušnost. Mnozí bohužel nechápali, co je třeba dělat, tak jim to musela nařídit. Tak to bylo v práci. Doma se jí to nějak nedařilo. Jo, když byly děti malé, stačilo trochu přísnosti, ale jak vyrostly, no, přerostly jí přes hlavu. Vzpomíná si na ten pocit nevděčnosti, když začaly ignorovat její příkazy a zákazy. Ale teď je vše jinak, i toto. Děti jsou jí teď oporou. Život je změna, ozval se v hlavě onen otravný hlas. Co mi ještě řekneš chytrýho?, zeptala se ho. Neřekl nic. Položit mu dotaz je nejlepší způsob jak ho umlčet, pomyslela si a lehce se ušklíbla.
Dveře se otevřely a stála v nich drobná blondýnka.
„Pojďte dál, paní Zíková“, řekla přívětivě.
Vstoupila a rozhlédla se. Místnost byla útulně zařízena. Stěny pokrývaly knihovny a obrazy, byl zde také květinový stolek a na kanapi se rozvalovala velká kočka. Zpoza stolu vstal nenápadný muž ve středních letech, došel k ní a podal jí ruku.
„Milovský“ dobrý den, řekl příjemným hlasem.
„Zíková“, odpověděla potichu, jako by se za své jméno styděla. „Vy víte, co mě trápí, že“, dodala.
„Chci to slyšet od vás“ řekl pomalu místo odpovědi.
Přikývla. Vyprávěla mu pak, jak ji muž opustil.
„Starala jsem se o všechno a o všechny a on měl jen ty svý koníčky“, řekla pak. „Měl moc volnýho času, hajzl jeden“, dodala na závěr a rozbrečela se. „Promiňte, řekla po chvíli. Nesnáším, když brečím, ale já to neovládnu. Bývala jsem silná žena, ale teď? Jsem troska. Vzal mi sílu!“, vykřikla a pohltil ji nový záchvat pláče.
„Jak mám vůbec žít? A jak můžu jít do práce? Přišla jsem o všechnu autoritu. Budou si na mě ukazovat prstem. Doktoři i sestry. A pacienti taky.“ Zmlkla a zadívala se do země.
„V životě každého člověka přijde krize. Je to okamžik, kdy něco skončí, ale něco nového může začít“ promluvil do ticha psycholog. Podívala se na něj nesouhlasně.
„Mám snad hledat nového muže, abych se z toho dostala?“, zamračila se na něj.
„To určitě nemusíte“, řekl trpělivě. „Jaký je váš smysl života?“, zeptal se pak.
„Cože?“, řekla překvapeně. „No jaký asi, práce, rodina“, pokrčila rameny.
„Chápu“, pokýval hlavou, „žijete pro druhé, ale co vy, vy sama? Máte nějaký koníček? Něco, co by vás bavilo?“
„Na takové věci nemám čas“, řekla důrazně.
„To je škoda“, řekl klidně psycholog. „Je to pěkné, obětovat se pro druhé. Ale, popravdě, každý jsme na tomto světě sám za sebe. Kdo se obětuje pro druhé, žije roli oběti.“
Zíková zírala před sebe a mlčela. Co to říká?, pomyslela si. Podívala se na něj zoufalým pohledem.
„Jak bych to asi měla dělat jinak?“, řekla nejistě. „Přeci se na to nemůžu vykašlat. Na rodinu ani na práci, dodala.“
„Ano“, odpověděl s lehkým úsměvem, „ale není nutné dát tomu celý svůj čas. Je dobré, najít si něco, co bude prostě vaše, rozumíte?“
Pokrčila rameny. „Ale vlastně, proč ne. Budu o tom přemýšlet“, dodala.