Ústav - 12. díl

12.
„Filipe, musíme teď probrat praktické věci“, řekl Berka, když Filip dosedl. „Tvůj byt byl pronajat dvěma studentkám. Dostaly výpověď k poslednímu dni měsíce. Měl by sis jít domluvit předání. A také jsem učinil pátrání po tvých příbuzných. Budeš potřebovat nějakou oporu. Možná se ti ty kontakty budou hodit. Jaké ale byly rodinné vazby, to budeš muset zjistit sám,“ pokrčil Berka rameny.
„Koho jste vypátral?“, zajímal se Filip.
„Tvoje matka měla sestru, tvůj otec měl sestru a tvá babička taky.“
„Tři setry?“, zasmál se Filip.
„Ano“, řekl Berka, „a bydlí všechny v našem městě. Tvůj otec byl hodně starý a nepocházel z našeho města. Po jeho příbuzenstvu jsem proto nepátral. A děda byl jedináček.“
„Jako já“, řekl Filip.
„No“, řekl pomalu Berka, „nejsi jedináček“.
Filip zaraženě mlčel.
„Tvůj otec měl z prvního manželství syna“, řekl pak Berka.
„Já myslel, že další sestra“, zabručel Filip.
„Sestru jsi měl taky“, řekl po chvíli úplně potichu primář Berka a díval se Filipovi zpříma do očí.
Chvíli oba mlčeli.
„Co je s ní?“, řekl trochu neklidně Filip.
„Zabila se s rodiči v autě. Nechtěl jsem ti to říkat dřív“, odpověděl Berka. „Teď už víš všechno, co vím já. A ještě něco, Filipe, cenné a osobní věci, které byly v bytě babičky, jsou uschovány v ústavu. Převezmeš si je při odchodu.“

Filip zazvonil u dveří svého bytu. Otevřela mu štíhlá vysoká dívka s velkýma očima. Zůstal na ni zírat. Měla bledou pleť a kaštanové vlasy se jí vlnily po ramenou. Připomínala mu jakousi středověkou madonu.
„Vy jste pan Niemand, že“, řekla sametovým hlasem. „Kamarádka už se odstěhovala. Já se teprve balím. Mám zpoždění, řekla omluvně. Ale do konce měsíce to stihnu. Nedáte si kávu? Já si ji akorát uvařila.“
Usadila ho do pokoje a za chvíli přišla s tácem. Voněla z něj káva a bábovka. Zvědavě si jej prohlížela.
„Jste sám?, zeptala se pak.
„Ne“, řekl bez váhání.
„To je škoda“, odpověděla. „To jste si už stihl pořídit známost?“, zahihňala se, a pak v rozpacích dodala: „Promiňte“.
„Ano“, usmál se.
„No docela jí závidím“, jemně se usmála.
Pocítil fyzickou přitažlivost, a zároveň určitý odpor k přímočarosti, kterou projevovala svůj zájem o něj. Vycítila to a změnila téma.
„Co budete dělat?“, zeptala se.
„Přijal jsem místo sanitáře v krajské nemocnici. Mám jen gymnázium a stejně nic jiného než nemocnici neznám“, ušklíbl se. „Ale chci znovu studovat. Znovu chci zkusit psychologii.“
„Já studuji psychologii“, řekla slečna a oči jí zazářily.
„To bych vás měl znát“, řekl zaraženě.
„Ale ne, jsem teprve v prváku. Jsem Alena a můžeme si tykat“, řekla, když odcházel.
Večer se přistihl, jak myslí na její krásné oči. Jak ji v duchu hladí a objímá. Usilovně se snažil přeladit na Anežku. Nakonec mu obě splynuly v jednu andělskou bytost. Usnul neklidným spánkem. Zdál se mu podivný sen. Stály proti němu Alena a Anežka, obě nahé a ozářené oslnivým světlem, takovým, že se na ně nemohl pořádně dívat. V ruce držel jablko a věděl, že ho jedné musí dát. Ale které? Najednou se zešeřilo a odkudsi se ozvaly drsné ženské hlasy. Jsme tři sestry sudičky a varujeme tě, dobře zvaž, co děláš. Probudil se celý zlámaný. To zase bude den, řekl si. A to mám jít dnes za Anežkou. Vůbec se mu nechtělo.

Stoupali pomalu do kopce. Uvažoval, jestli to byl dobrý nápad. Mraky se honily po nebi a vypadalo to na déšť. Miladě se v tom počasí moc nechtělo, ale primář Berka ji přesvědčil. Měli to v plánu a on nerad rušil plány. Výhled byl z úbočí hory krásný, jen to nebe se mračilo. Podíval se kradmo na ni, ale její výraz byl klidný. Stoupali a mlčeli.
„Je tu opravdu krásně“, pronesla do ticha. „Nikdy jsem vlastně v pořádných horách nebyla. Moji rodiče na turistiku nikdy nebyli. A moji partneři taky ne“, dodala.
Hm, její partneři, pomyslel si. Měli už na toto téma ráno v autě debatu. Bydlel jsem s jednou ženou, řekl jí, když jeli po dálnici, no byla to užitečná zkušenost. Jaká?, zeptala se Milada. Já s nikým nebydlela. Tedy známostí jsem měla víc, ale nikdy to nevydrželo dlouho. Chtěl se okamžitě zeptat, proč to nevydrželo dlouho, ale musel nejdřív odpovědět sám. Jednoduše řečeno, ve vztahu jeden musí respektovat druhého, jaký je. A když toho nemají moc společného, nebude jim to fungovat. Jejich ranní debatu však přerušil jakýsi telefonát, který Miladu rozhodil. Zbytek cesty pak mlčeli. Rozhodl se na ranní téma navázat. Měl pocit, že si s Miladou rozumí, ale přesto nerozuměl tomu, proč s nikým nevydržela dlouho. Trochu se bál, že ho opustí, a tím ho zraní. Cítil, jak jí propadá, ale bál se úplně tomu poddat. Ještě ke všemu byl v jeho kapele kamarád, který s ní dřív chodil a s lehkým úšklebkem se o ní vyjádřil jako o putovním poháru. Berka věděl, že by neměl na takové řeči dbát, ale jistoty mu to nepřidalo. Přemýšlel jak začít. Podíval se na ni.
„Tebe trápí moje pověst, že jo“, řekla a zpříma se mu dívala do očí.
Cítil, jak rudne. „Snažím se tomu porozumět“, řekl popravdě.
„To chápu“, přikývla. „Ale nevím, jestli ti pomohu, sama tomu úplně nerozumím.“
Povzdychla si a zadívala se do dáli. Stoupali mlčky dál. Náhle se zvedl vítr a začalo lít jako z konve. Notný kus cesty před nimi byla turistická chata. Běželi k ní úprkem. Bylo v ní plno, ale dvě místa byla volná. Za chvíli srkali horký grog. Podívala se na něj a smutně se usmála.
„Asi je to tím, že miluji svobodu. Jak si na mě někdo začne dělat nárok, uteču. Láska je touha a ne povinnost“, řekla.
Měl pocit, že tomu rozumí.
„Duši neporučíš, že?“, řekl.
„Přesně“, odpověděla a zajiskřilo jí v očích.
Naklonil se přes stůl a dal jí pusu. Podívala se na něj a pomyslela na večer.
„Přijedeme asi pozdě, ne? Přespím u tebe“, řekla a oči se jí smály.
Ta její přímočarost ho fascinovala. Měl by to vyzkoušet také, řekl si.
„Nechceš se ke mně přestěhovat?“, řekl prostě.
„Jo“, odpověděla bez váhání.
To mu to trvalo, řekla si v duchu. Ale vlastně za to byla ráda. Ta jeho nesmělost ji přitahovala.