Ústav - 14. díl

14.
Doktor Ondatra seděl ve své ordinaci a díval se na hodiny. Za chvíli bude porada. Byl z toho trochu nervózní. Zjistil, že mu primářka vlastně chybí. Bylo to docela pohodlné pospávat na poradách. Opakovaně si pročítal krátkou řeč, kterou si na poradu připravil. Nebyl moc dobrý řečník, jen pár slov. Ale vyhnout se tomu nemůže. Adéla mu včera se zářícíma očima řekla, tak ty budeš šéf! Ten obdiv mu lichotil, ale řekl jí po pravdě, jak to je. Vzpomněl si, jak kdysi své ženě řekl, že se hlásil na místo primáře, ale nevzali ho, a přitom to nebyla pravda. Ale jeho žena by to prostě nepochopila. K Adéle byl upřímný. Musí ho poznat takového, jaký je. Stejně by na to časem přišla, povzdechl si. Proč nechce být primářem? Vždyť ten kolektiv není špatný. A možná by se podařilo prosadit nějaké změny, když Zíková odešla. Vzpomněl si na ni. Ta ho tedy překvapila. A pak, že se lidi nemění. Ne ona, ale život s ní pěkně zatočil. Pak si vzpomněl na svou ženu. Jaký je mezi nimi vlastně rozdíl? Do duše druhému člověk nevidí. Bylo mu jeho ženy najednou líto. Bylo mu líto, že jim to spolu nevyšlo. No nic, je čas jít. Zvedl se a přešel do zasedací místnosti ústavu. Už tam byly obě lékařky i nový lékař, kterého přijala ještě Zíková. Ondatra nevěděl, co si o něm má myslet. Byl to mlčenlivý starší muž.
„Dobrý den, zahájil Ondatra poradu, chtěl bych vás seznámit s tím, co mi dnes ředitel sdělil, tedy že se primářka již do ústavu nevrátí. Ukončila pracovní poměr s tím, že odchází za sestrou do Irska.“
„Do Irska?“, podivily se ženy jedním dechem.
„Její sestra tam kdysi emigrovala a má tam snad nějaký statek. Prý jí vloni zemřel muž a je sama. Prý Zíkovou už dávno zvala“, řekl na závěr s lehkým pokrčením ramen. „Ředitel mi oznámil“, pokračoval po krátké odmlce, „že vyhlásil výběrové řízení na primáře našeho oddělení. Zatím pověřil vedením mě. Pokud máte někdo zájem, další informace vám dají na personálním.“
Zavládlo ticho.
„Milado, měla bys to zkusit“, řekl nečekaně Ondatra.
Berková si už před časem všimla, jak se Ondatra změnil. Adéla mu svědčí, usmála se v duchu. Je takový, přemýšlela jak to nazvat. Přirozenější, napadlo ji pak.
„Nevím“, řekla a opřela si bradu o ruku. „Vždyť jsem tu krátce“, dodala. „Ale proč to nezkusit“, řekla zamyšleně.
„Jasně, zkus to“, řekla nepřítomně Hládková.
Nový lékař jako obvykle mlčel.

Slunko svítilo do místnosti šikmo skrze závěsy. Rodina Berkových byla zase jednou pohromadě. Tatínek slavil narozeniny. Obě dcery byly doma bez partnerů. Maminka naznačila, že to tak bude lepší. Ještě nejsou svoji, pronesl prý nesouhlasně, když organizovala rodinou večeři. Seděli tiše u stolu, ozývalo se jen cinkání příborů o talíře. Podávala se jeho oblíbená svíčková. Profesor Berka zachmuřeně mlčel. Všechny tři tušily, v čem je problém.
„Králová, že“, řekla do ticha jeho žena, když dojedli. Mlčky přikývl.
„Dělá dusno?“, zeptala se ho.
„Hrozný“, odpověděl. „Budu muset jít za ředitelem s tím, že s ní v jednom kabinetu sedět opravdu nemůžu. Nemám na to nervy.“
„Myslím, že to nebude nutné“, řekla Milada. Všichni se na ni udiveně podívali. „Skončila dnes u nás, pokus o sebevraždu“, dodala. „Snědla balík prášků na spaní a vydatně to zapila alkoholem. Asi to hned nezabíralo, tak skočila z okna. Její dům je ale tak nízký, že se akorát popíchala od růží. Když přijela záchranka, spala v keři růží jak Růženka.“
„Ale místo prince záchranka“, ušklíbla se Adéla.
„V nemocnici jí vypumpovali žaludek a šoupli ji k nám“, řekla Milada.
„Takže se jí Ondatra jen tak nezbaví“, poznamenal s pochmurným úsměvem profesor Berka.
„Tati, neříkej mu Ondatra“, zaprosila Adéla. „Je to Martin. A až se vezmeme, vezme si moje jméno, řekla s širokým úsměvem Adéla.“
„No to nemyslíš vážně!“, vyděsil se otec. Na Ondatru v rodině si už pomalu zvykl, ale že by z něj byl Berka, se mu příčilo.
„Táto, neřeš to“, řekla prosebně Adéla. „Martin odejde z ústavu a začneme žít nový život.“
„Dnes je to jedno překvapení za druhým,“ řekl otec.
„Tak ještě jedno“, řekla Adéla se záhadným výrazem, „jsem v jiném stavu“.
Otec položil příbory na stůl a beze slova odešel z místnosti.
„Seš normální?“, řeka jí Milada. „Tos mu to musela říct všechno najednou?“
„Alespoň to mám z krku“, řekla zvesela Adéla, když odnášela špinavé talíře do kuchyně.
„Není normální“, řekla pak Milada jejím směrem, když zůstaly s matkou samy.
„Vždycky byla trochu zvláštní“, pokrčila rameny matka. „Třeba jim to vyjde“, řekla na závěr.

„Paní Králová, paní Králová, slyšíte mě?“
Profesorka Králová se pomalu obrátila na posteli a podívala se na baculatou sestru, která se na ni dívala se zúčastněným výrazem.
„Jak se cítíte?“, zeptala se sestra.
Králová se na ni dívala mlčky. Co jí mám říct? Co jí mám asi tak říct? Bez odpovědi se obrátila zpět ke zdi. Sestra šla přímo k doktoru Berkovi.
„Pane primáři, paní Králová nekomunikuje.“
„To je v pořádku, sestro“, odpověděl. „Potřebuje nějaký čas.“
„Chudák ženská“, odpověděla sestra hněvivě. „Vždyť tu pracuje její manžel. A to ještě neví, že ta jeho slečna je těhotná“, dodala a probodla ho pohledem, z nějž čišel odsudek. To ses dostal do pěkný rodiny, říkal její pohled.
„A tu informaci máte odkud?“, řekl Berka a podíval se jí zpříma do očí.
„Říká se to“, ušklíbla se a odkráčela.
Berku udivovalo, jakou rychlostí se šíří informace. Tuhle drbnu neměl rád. Jako by neměla svých starostí dost. Možná by ji měl od Králové držet stranou. Měl o ni obavy. Měl vypěstovaný instinkt, který mu často napověděl, jak se to bude s pacientem dále vyvíjet. Mlčení pro něj bylo špatným znamením. Kdyby projevovala hněv nebo smutek, bylo možné s ní navázat kontakt. Ale ona se uzavřela do sebe. Sestry také hlásily, že téměř nejí. Možná by jí měl zabezpečit přeložení jinam. Tady se opravdu nemůže cítit dobře.