Ústav - 15. díl

15.
Byla noc. Filip seděl v místnosti ozářené zářivkou a zíral do zdi. Hlavou mu dokola běžely události posledních hodin.
„Tady to podepište“, řekl suše policista.
„Děkuji, můžete jít“, pokynul mu za chvíli. Filip se pomalu zvedl a jako ve snu kráčel ven. Jak se to mohlo stát? Takový krásný večer. Sešel se s partou muzikantů, kam ho vzal Petr a poslouchal, jak hrají. Pak vzal do ruky kytaru a jen se díval, jak se mu prsty rozbíhají po strunách. Byl opravdu šťastný. A pak s Petrem vyšli do vlahé noci. A najednou se odkudsi vyřítí auto. Rána a Petr letí do vzduchu. A pak dopadá na zem. Ten tupý zvuk nikdy nezapomene. A ten Petrův pohled nikam. Končetiny v nepřirozeném úhlu. Zůstal stát jako zmražený. Jaksi zdáli vnímal houkání sirén, a jak ho pak kamsi odvádějí. Prášek na uklidnění a tady se posaďte. A pak dotazy. Co jste dělali tento večer, a další zbytečné dotazy. Zbytečné, protože Petr je mrtvý. Šel nocí, a ani nevěděl, kam jde. Najednou zjistil, že stojí u dveří svého bytu a dveře se otevírají. Zvonil nebo je to náhoda?
„Co se stalo?“, řekla překvapeně Adéla. „Pojď, uvařím ti kafe.“
„To je strašný“, řekl pak otřeseně, když jí Filip všechno řekl. A pak mu nalévá kvalitní whisky a sobě taky. Pak už si Filip pamatuje jen její poddajné tělo a obětí jejích paží. A jak se hladově líbali, jako by to bylo poprvé a naposledy. Ráno měl kocovinu, na těle i na duši. Zvracel do záchodu a snažil se vyzvracet celý včerejší den. Alena se na něj chápavě usmívala, ale nechápala nic. Pohladil ji po vlasech, když odcházel, ale říkal si, že tohle se už nebude opakovat. Byla milá a vzrušující, ale ne, prostě už ne. Nešlo o ni, ani o Anežku, ale o něj. Nechci se nechat zmítat svými pudy, říkal si, když klusal po schodech. Ale dodržím to? Snažil se zahnat pochybnost. Možná nedodržím, připustil po chvíli. Ale teď říkám ne.

Můžu za tebou přijít? Chci tě vidět. Prosím. Anežka se mlčky dívá na displej svého mobilu, kde právě pípla zpráva od Filipa. Ano, přečetl si Filip za chvíli. Mohu ti zavolat?, letí éterem zpráva. Volej, zní okamžitá odpověď. Vytočil číslo.
„Ahoj“, řekla a její hlas zněl jaksi slabě a cize. „Přijď, kdy chceš, odpověděla na jeho dotaz.“
„Můžu hned?“, zeptal se Filip.
„Ano“, odvětila jaksi dutě.
Co s ní je?, Vycítila nějak, co se stalo?, přemýšlel Filip, když kráčel městem. Od setkání s Alenou měl nutkavou potřebu mluvit s Anežkou. To, co stále odkládal, se najednou stalo naléhavým. Je jedno, co se stalo, to nic neznamená, byl jsem rozrušený, zaháněl neurčitý protivný pocit viny. Hledám paní Jemandovou, zeptal se už třetí osoby v bílém plášti v tomto nemocničním bludišti, a ta konečně věděla. Vešel do dveří malé místnosti. Na kolečkovém křesle seděla u okna Anežka. Dívala se na něj beze stopy úsměvu.
„Dlouho jsem tu nebyl“, začal omluvně.
„Neomlouvej se“, přerušila jej.
„Doufám, že platí, na čem jsme se domluvili“, řekl nejistě Filip.
Anežka mlčí.
„Půjdeš bydlet ke mně?“, řekl skoro prosebně.
„Příští týden nastupuji několikaměsíční rehabilitaci v léčebně“, říká pomalu Anežka a v obličeji nemá žádný výraz. „Budu se učit žít na vozíčku“, dodala a hlas se jí zadrhl.
Kousla se do rtů.
„Počkám na tebe“, odpověděl Filip. „Až se to naučíš, pak ke mně můžeš, ne?“, dodal.
„Ne“, řekla a znělo to tvrdě. Už se plně ovládala.
„Zapomeň na mě. Nechci být na tobě závislá. Musím se naučit žít sama“, dodala a odvrátila hlavu.
Zkameněl. Nastalo tíživé ticho. Ona ho odmítla. To nečekal. Ale chápal to.
„Rozumím ti“, řekl po chvíli. „Může se ale stát, že se znovu potkáme, až budeš samostatná? Jako dva samostatní lidé?“, zeptal se tiše.
Přikývla a usmála se.
„Budu na tebe čekat“, usmál se na ni. Její úsměv zmizel.
„Prosím nečekej na mě, já nevím, zda to vůbec dokážu.“ Oči se jí zalily slzami.
„Nechci ti být přítěží“, řekla na závěr.
„Jestli budu čekat nebo ne, to je moje věc, ne?“, přátelsky se ušklíbl. „Můžu se na tebe přijet podívat?“, zeptal se pak.
„Když se ti bude chtít“, řekla s unaveným úsměvem.

Filip vstoupil do svého bytu. Byl klidný. Byt byl prázdný. Alena se odstěhovala a nechala mu zde jen pár věcí, na kterých se domluvili. Kdy se uvidíme, řekla se svůdným úsměvem, když mu předávala klíče. Někdy ano, řekl neurčitě. Ozvu se ti, dodal. Sám nevěděl, zda to myslí vážně. Spíš ne. Byla svůdná, ale něco jí chybělo. Nebo přebývalo? Přílišná živočišnost? Ne, v tom to nebylo. Cítil, že ho chce ovládat. Nehraje fér. Naštěstí nebyla neodbytná. Jo, někdy se ozvi, řekla s úsměvem a odešla. Filip pomalu přešel byt a vyšel na malý balkon. Pomalu padal soumrak. V šeru se rozsvěcela okna. Za každým oknem je člověk a jeho příběh, uvědomil si Filip. Příběhy lidí se splétají a vytvářejí tkanivo nekonečného příběhu světa. Jeden příběh končí a jiný začíná, ale tkanivo příběhů lidského světa je nekonečné. Příběhy se různě proplétají, spojují a rozdělují. Od prvního člověka až po dnešek, od narození až po smrt, od jednoho pólu k druhému, jsme všichni propojeni svými příběhy. Příběh lidstva, nepopsatelný ve své složitosti, je sám vpleten do tajemného příběhu života, a ten je zase vpleten do stejně záhadného příběhu vesmíru. Filip se pozastavil nad tím, kam až jej zavedly jeho myšlenky. Na nebi se objevovaly první hvězdy. Po obloze přeletěl jakýsi pták. Lidský svět, příroda, vesmír, všechno jako na dlani. Jen se dívat. Filip stál na balkoně, dokud slunce úplně nezapadlo, a pak si šel lehnout. Jak se bude můj příběh odvíjet dál, pomyslel si, když se neklidně převaloval v posteli. Nechej se překvapit, zněla němá odpověď jeho duše. Nechám, byla jeho poslední myšlenka, než usnul.

epilog pro trpělivé čtenáře:
Tato povídka se nějak psala sama. Byla by asi nekonečná jako život sám, tak jsem ji musela v nějakém momentě zastavit. Zastavila jsem ji úvahou, která je dle mého hluboce pravdivá. Příběh života je nekonečný, v mnoha směrech. Z minulosti do budoucnosti, ale také v přítomnosti - jak popsat "něčí příběh plně? Kde začít? U narození? U narození předků. Co všechno a kdo všechno na člověka působí? Za jeden den, natož za nějaký časový úsek. A měl-li by být popsán celý život, kde skončit? Smrtí náš příběh nekončí - skončí smrtí těch, co nás znali, a ti slavní žijí takto mnohem déle. A co happy end? Není to iluze? Ale totéž platí o špatném konci. Konec příběhu, toho žitého, bývá přeci mnohoznačný. Po pýše přichází pád a je to dobře. Pak je teprve zmoudření možné. A každý konec příběhu je ve skutečnosti otevřený - i když hrdina zemře, někdo žije dál. A může přijmout příběh hrdiny jako poselství... Ani žádný začátek příběhu není skutečným začátkem. Vždy cosi předcházelo. Vstupujeme do proudu života, který zde byl dávno před námi, obklopuje nás všemi směry a bude zde i dlouho po nás. Každý příběh je puzzlem nekonečné skládačky zvané život.