Planoucí ohýnky v zimní temnotě

Prochází se vyprázdnĕnými ulicemi rodného mĕsta jako anonymní přízrak, který tu kdysi znal každý kout, spáru v chodníce, za každým rohem číhala vzpomínka, nostalgie, střípky lidských osudí, životů a vyhasínajících vášní. V dálce nad řekou, mrazivý a přibližující se soumrak. 

Schová se do kavárny s teplým zázvorovo citrónovým čajem a medem, příliš ponořen do sebe, než by poslouchal cizí hovory, které by prosákly do básně. Za okny se rozvĕcují svĕtýlka, pozůstatky svátků, ten shon odsud působí příjemnĕ, moment ustavičného hledání. Čeho? Tvůrce, hudební osobnosti hip hopové minulosti. Neklid. Z očekávání stát před objektivem. 

Setkání v baru s přáteli, jako za sklem displejů, digitálních červích dĕr, izolujících se pohledů vnímající energie, tichých sedativ aplikací a izolace každé vteřiny před prolomením k sobě, do prázdna, do prostoru. Snaha vystoupit a stvořit otázku pohoří. Avšak komunikace přikládá logice a v krbu hoří polena a ty hřejí teplým objetím napříč sklípkem. Již mne volají. Světla, objektivy. Úsmĕvy, tváře, nejistota a rozporuplnost, skutečné já naproti tomu umĕleckému, tvořivému, sebevĕdomému. 

Hrdému pohledu, sekvenci póz za mixem jak páteřní tok imaginace. Vlastnosti extroverta a fragmenty toho co tě baví a naplňuje. Prostor se plní lidmi, fotograf plní kartu obrazy, ještě jeden záběr zpoza procesu. A je hotovo. Posílám dalšího, který je připraven. Hovory s přáteli, loučení, rozjařenost, únava, neklid v klidu večera. 

Řadky pro Tebe jsi li tam, v dálce, kde se naše snové já ještě dokáží protnout a promítnout na oblohu. Na skutečné plátno toho co píši, o čem sním a co buduji. Nic než pocit vetkaný do večnosti, pomíjivĕjší než vše, co je Tebou.