Vyvedené odpoledne

 

Poprvé ji viděl před několika týdny a hned věděl, že ji musí mít. Plné rty, dmoucí ňadra, útlý pas, ohnivá hříva a oči plné vášně. Nějakou dobu statečně odolávala jeho pokusům o svádění, o to víc po ní ale každým dnem toužil. Nakonec podlehla. Pozval ji na skleničku k sobě domů a skončili v ložnici. Tušil, že bude náruživá, ale jeho představy zaostávaly daleko za realitou.

 

Odpočívají po divokém milování a on ji prsty klouže po pihatých zádech. Ona leží se zavřenýma očima, zhluboka oddechuje a usmívá se.

"Bylo to moc krásný," hlesne něžným hlasem.

"Jo, taky jsem si to moc užil. Bylo to ještě lepší, než jsem si to představoval," odpoví ji se šibalským úsměvem na tváři.

"Jóó tak ty sis to představoval, jo?" obrátí se se smíchem k němu.

"Jo," odvětí stroze, zatím co si prohlíží její nahé tělo a rukou ji hladí po vlasech. Poté ji pohladí po tváři, přejede přes krk a chystá se pokračovat níže.

"Tady to někomu ještě nestačilo?" zasměje se opět zrzka a uvelebí se v očekávání dalšího přísunu tělesné rozkoše.

"Nestači..."

Zbytek slova odnesl kamsi do ztracena zvuk domovního zvonku. Najednou v pokoji zavládne ticho. Koukne se nechápavě na zrzku, ta naopak kouká s pozvednutým obočím na něj.

 

"Kdo to proboha je? Vždyť nikoho nečekám," běží mu myšlenky hlavou.

 

"To bude asi pošťák," řekne pohotově a pokrčí rameny.

"V půl páté odpoledne?" Odpoví mu skoro pobaveně ona.

 

"Pošťák? Co to melu?"

 

"Nóóó, jako kurýr... Čekám balíček!" vykoktá ze sebe konečně.

Opět zavládne na pár vteřin ticho, kdy na sebe jen tiše koukají.

"A ty tam nepůjdeš?" prolomí hráz mlčení její otázka.

Než stihne odpovědět, zvonek zvoní znovu, jen o něco déle.

 

"Nejlepší bude to ignorovat", říká si v duchu a snaží se udržet si tvář, že je vlastně všechno v pořádku.

 

"Vidíš, pošťák přeci vždycky zvoní dvakrát," vysouká ze sebe konečne odpověď a usměje se na ni. "Já si to pak vyzvednu na poště, nebudeme si teď přece kazit tuhle naši chvíli."

 

"Snad už znovu nebude zvonit," snaží se mezitím sám sebe uklidnit.

 

Opět ji pohladí po tváři. Snaží se být něžný, ale ona cítí jeho nervozitu. A do se ozve toho znovu ten neodbytný zvuk zvonku.

 

"To si snad už někdo dělá srandu, ne?" vyletí jak čertík z krabičky. Odsune zrzku bokem, vstane z postele a rozhodným krokem zamíří do vedlejšího pokoje.

 

"No kur..," procedí mezi zuby, když zahlédne postavu u branky.

 

"Co tady dělá, vždyť měla odjet na služebku?!"

 

"Kdo to je?" ozve se po chvíli hlas z vedlejšího pokoje.

 

Ticho.

 

Jemu však v hlavě zuří bouře myšlenek.

"Nesmí zjistit, že jsem doma!

Do háje, ale venku stojí auta! Moje i zrzky! Kruci, zrzka!"

 

"To jsou jen nějaké děti," odpoví ji konečně.

 

"Děti? A co chtějí?" nenechá se odbýt žena v posteli.

"Copak já vím?" odvětí podrážděně.

"Tak je okřikni, ne!?" pobízí ho zrzka po té, co se zvonek opět odmlčí.

 

"Přestaň už proboha zvonit a jdi pryč!" snaží se ji zahnat pomocí telepatie. Nicméně blondýnka stojí pořád u branky a chystá se, navzdory jeho přání, opět zvonit.

 

Zvuk zvonku se rozběhne do všech koutů domu.

 

"Tak děti jo?" ozve se najednou zrzka hned vedle něj.

 

Nadskočí leknutím a ztratí řeč.

 

"Takový děti jsem ješte asi neviděla," dodá ironicky.

 

"A je to v loji, co jí teď mám říct? Proč se tohle musí přihodit zrovna mně?" běduje v duchu.

 

"To je bráchova bejvalka!" vypálí ze sebe najednou spásnou myšlenku.

"A běž dál od okna, ať tě nevidí!"

 

"Ha, není možná všechno ztraceno," oddechne si. "Tohle ještě určitě ukecám!"

 

"A proč tedy zvoní tak neodbytně na tebe?" přiletí v zápětí další otázka.

"Nóóó..."

Další dlouhé řinčení zvonku mu dopřává potřebný prostor pro vymyšlení odpovědi.

 

"No, on tu brácha bydlel, když spolu chodili, tak asi proto," pronese skoro vítězoslavně, zatím co sleduje počínání  blondýny před domem.

 

Ta to očividně vzdala a odchází od branky.

"Dobrý, vypadá to, že to zvládnu! Trošku toho štěstíčka a bude to v pohodě," zaraduje se v duchu.

"Zrzka tomu snad i věří a až se bude ptát Jana, kde jsem byl, tak jí řeknu, že na pracovní večeři. A že jsem auto nechal před domem a odvezl mě kolega!" Dokonce se i pousměje.

 

"Aha," pronese lehce znechuceným tónem zrzka, a mezitím co se rozhlíží po pokoji, pokračuje: "a proč ji teda neřekneš, že už tu brácha nebydlí?"

 

"Proč se pořád musí tak blbě vyptávat! A co to kruci dělá ta druhá u toho auta?"

 

Když nepřijde žádná odpověď, podívá se, co ho tak zaujalo venku.

"Asi si prohlíží moje lodičky" řekne, jako kdyby mu četla myšlenky.

 

"Cože?!" ta slova mu vezmou vítr z plachet.

 

"Ty máš v autě lodičky?" oboří se na ni.

"A proč bych neměla? Přeci nebudu na schůzky s klientama chodit v botaskách, co mám na řízení!" odvětí mu dotčeně.

"A vůbec, není to jedno, když je to bráchova bejvalka?"

"Samozřejmě, že je to jedno, jen je divná a bude se vyptávat."

Nervozitu v jeho hlase nešlo přeslechnout.

"Jo, jasně," procedí mezi zuby zrzka a odchází zpět do ložnice.

 

"No zatím to vychází fakt skvěle," polituje sám sebe. "A to to odpoledne tak krásně začalo."

 

"Můžu ti uvařit něco k večeři?" snaží se zachránit situaci.

Konečně opouští místo u okna a jde za ní do ložnice.

"Hele, asi ani ne." odpoví mu zrzka, zrovna když si obléká šaty.

"Počkej, přece nechceš odejít, večer je ještě před námi, tobě se to snad odpoledne nelíbilo? Večer bude ještě lepší!" slibuje.

"Odpoledne bylo fajn, ale myslím, že je na čase jít."

"Kvůli ty blondýně? Však ti říkám, že je to bráchova ex!"

 

"Však jsem ji to dostatečně vysvětlil, co na tom nechápe?" přemítá v hlavě.

 

"Bráchova bývalá přítelkyně tě natolik rozhodí, že ji neotevřeš a nebo alespoň neřekneš, že tu brácha nebydlí?" zeptá se ho s pozvednutým obočím.

"No fakt je to tak," snaží se ji přesvědčit.

"Já vím, že to zní jako divně, ale musíš mi věřit!"

Zrzka na chvilku zaváhá.

 

"Ano! Ukecám to! Už znejistěla, to dáš kámo!" povzbuzuje se.

 

"Nechápu, co tu chtěla, ale už je pryč. Udělám ti výbornou večeři a užijeme si fajn večer, uvidíš!" pokračuje v přemlouvání.

Přistoupí těsně k ní a pohladí ji po ruce.

Zrzka na něj kouká a mlčí. Pak jen ukáže na jeho vibrující mobil na nočním stolku.

 

"Bože můj, to snad není pravda! Za co mě trestáš?" proběhne mu hlavou, zatím co tupě zírá na telefon. Na jeho displeji je fotka blondýnky, doplněná jménem "Jana" a obrázkem srdíčka.

 

"Asi ti ta bráchova bejvalka volá," vytrhne ho z toku myšlenek zrzka.

"A co to srdíčko?" ptá se teď už s pohrdavým smíchem.

 

Mlčí. Jen těká očima po místnosti.

 

"Fajn, tohle jsi podělal kamaráde, udělej ze sebe idiota a chudáčka, třeba se nad tebou ještě slituje," vkrade se mu na mysl další pokus o záchranu situace. Má přece ještě svůj šarm a když ji zahraje trošku na city, třeba to dopadne.

 

"OK, přiznávám se, je to moje ex."

Chytá se za hlavu a sedá si na postel.

Pak skoro vzlykavě pokračuje: "Ale je to hrozná stíhačka a nechce mě nechat být. Pořád mě pronásleduje a otravuje mi život! Jsem z ní už úplně nešťastnej, tohle není poprvé, co na mě takhle zvoní, proto jsem ji nechtěl otevírat. Zůstaň tu prosím se mnou, užijeme si dnešní večer, jako žádný jiný," škemrá o to, aby zůstala.

 

Zrzka na něj nevěřícně kouká, ale než stihne cokoliv říct, on opět skuhrá.

 

"Byla to největší chyba mého života, neměl jsem si s ní nikdy nic začít. Víš, ona má problém s alkoholem. Kvůli tomu jsme se pořád hádali a já to s ní pak ukončil. Ona to ale nechce pochopit, myslí si, že jsem její majetek, dokonce mě naposled i fyzicky napadla! Věř mi prosím!"

 

"Tak a teď velké finále, to ji odrovná!"

 

Zvedne hlavu a skoro se slzami v očích špitne: "Prosím, věř mi a neodcházej!"

 

Zrzka se začne hlasitě smát.

 

"Co je?" bleskne mu hlavou.

 

Nechápavě na ni zírá, ona se však nepřestává smát. Tak to trvá několik desítek vteřin.

 

"Prosím, musíš mi věřit," zkusí to znovu.

 

Zrzka se přestane smát a pohrdavě se na něj podívá.

"Ve vedlejším pokoji máte v poličce společné fotky," pronese a vyjde z pokoje.

"Ven trefím sama," křikne ještě z vedlejší místnosti a on pak už jen zaslechne, jak třískla se dveřmi.

 

"Tak to úplně nevyšlo, proč jen mám takovou smůlu," polituje se.

"Ale ten sex za to stál, chlapi mi budou závidět, až jim to budu vyprávět!" uklidňuje sám sebe.

 

Pak vezme do ruky telefon a zavolá zpět na poslední zmeškaný hovor.

"Ahoj miláčku, stalo se něco?" Já jsem na pracovní schůzce a nemohl jsem ti to dřív zvednout. Cože jsi zapomněla doma? Klíče? Jo, už je vidím..."