Zbytečný

Vždycky byl tím typem člověka před kterým encyklopedie blednou závistí. Už odmalička se lišil. Když ostatní děti běhaly kolem domu, on zaujatě pročítal středoškolské učebnice. Mnohdy se sám sebe ptával, jestli je ještě vůbec lidský natolik, aby se dokázal smát, radovat se ze života. Nikdy k lidem nijak zvlášť netíhnul a staral se pouze o vědu. Své náboženství, svou jedinou neměnnou a prokazatelnou pravdu, o své prokletí, které ho oddělovalo od zbytku lidského druhu.
Táhlo mu na třicet, s žádnou ženou se nesblížil natolik, aby po něm zatoužila, natož aby pak s nějakou spal. Na každém kroku jejich světem narážel na připomínky a náznaky vyzývající k sexuálním hrátkám. Bigboardy, noviny, televize i rádia svorně hlásaly k nevázanosti, kterou neměl šanci poznat. Štvalo ho to – copak nevidí, jak jsou přízemní!? Nebo je tak přízemní a zabržděný on sám? Ne! To oni se mýlí. Spodina, lůza! Místo aby rozvíjeli intelekt, hrají stupidní hry, chodí do solária... Pche, ani si neuvědomují, že se vlastně zabíjejí, zasmál se v duchu. Pomalu, zato však neúprosně.
Bolest ho vrátila zpět do té jejich blbé přítomnosti. Hlouček podivně postrojených výrostků do něj kopal a ještě se tím bavil. Jejich obrysy viděl jen rozmazaně, jednak mu rozbili brýle a jednak ulici osvětlovala jen osamocená pouliční lampa, poskytující jen nezbytné minimum nažloutlého světla. Ten problém s jeho nejnovějším programem ho tak vtáhl, že úplně ztratil pojem o čase. Proto domů pospíchal zkratkou přes chudší část města. To se mu stalo osudné.
Maně zatoužil, aby také navštěvoval fitcentrum, či nějaké hodiny bojových umění. Vzápětí tu myšlenku odsoudil. Nechtěl se jim podobat, těm zakrnělým mozkům všude okolo, zmítaných emocemi a pochybnými tužbami. On byl jiný, lepší. Měl svůj bezchybný svět, ve kterém pro tyhle nebylo místo. Přesto teď ležel na studených dlažebních kostkách a vdechoval odporný pach z tlejících odpadků.
Další kopanec doprovázený salvou pobaveného smíchu a suchým prasknutím zlámaného žebra. Vypadalo to, že ti chuligáni jen tak neodejdou, bude s tím muset něco udělat. Pokusil se vyškrábat na své tenké nohy. Bezvýsledně. Strach se pomalu vkrádal do jeho mysli. S takovouhle se přeci nedožije uvedení svého mistrovského díla na trh. To je nepřípustné! Naprosto nepřípustné! „Okamžitě toho nechte, vy, vy... ošklivci!“ rozkřikl se na temné postavy okolo. Nepamatoval si, že by kdy takhle zvýšil hlas. Dokonce mu na konci věty zvláštně přeskočil. Na skupinku to neudělalo pražádný dojem, naopak se začali ještě více řehnit.
Po pár následujících ranách ztratil vědomí. Srdce se ve své nekonečné honbě zpomalovalo, až nakonec zastavilo úplně. Krev v slabých tepnách přestala proudit a okysličovat životně důležité orgány. Křehká schránka na vědomí přestala fungovat. Žádná duše však nevyletěla z materiální podstaty v éter, jako miriády duší před ní. Tahle byla jiná, zakrnělá, nemohoucí. Připoutaná navěky okovy racionality k věčnému zatracení. Žádná harmonie, či soulad s jsoucny ji nečekal. Byla odsouzena, odvržena samotnou přírodou. Příliš se odklonila od přirozeného běhu a nesla svůj krutý trest. Trest za popření sebe sama a pokroucení pravého významu života.
Poslední dobou takových přibývalo... Jestli to takhle půjde dál, nastane konec království krásy a lásky a zbude jen bezduchý svět plný bytostí podobajících se spíše strojům, nežli vnímajícím, milujícím nebo nenávidějícím, přesto však svým způsobem jedinečným a nádherným tvorům, jakými jsme doteď byli a doufám, zatím ještě pořád jsme...