Víla?

Tenkrát se to stalo...
Ne dnes. Toho a toho, v kopcích, rozeklaných kozlích bradách chlupatých od stínů.
Tehdá se všechna lyrika vytratila z mého života. Natáhnu se, jen ruka vjede pod polštář a nikde nic. Vše schází. Navléknu si kalhoty a snažím se prokouknout mlhu, všechny její hádanky. Myslím, že jsem ji tam někde spatřil. Vílu.
Zachumlané údolí vhouplo do punčošek jara. Je DNES, oproti TENKRÁT je to jiné, i když končí zima a kdekdo se raduje a kdekdo zas cosi vyčítá.
Tehdá. Toho a toho, zatímco jsem sledoval cheruba spadlého na nádvoří. Nosila na hlavě nepochopitelný ručník, co voněl mokrou modří; patrně všem říčním vílám teče voda z hlavy a nezastaví se před ničím, nesvážeš ji přehladou. Takový je ten temný proud odněkud nikam, kterému se říká vlasy. Do nich jsem byl potápěn. To bylo tehdá.
Teď mne představivost opustila.
Je tři čtvrtě na čtyři. Vstával jsem před čtyřmi hodinami, nebo snad pěti. Snažím se zvyknout na ten temnopád vlasů a vzpomenout si, proč se mi vybavily.
Když jsem se probudil do muminího údolí a šel vyhlížet Šnupálka, nestalo se nic. Tehdá odešel. Dnes nepřišel. Nerozumím tomu. Neznám ani anatomii víl a pohádkových bytostí, jen o nich píšu a rozjímám. Zahlcuji nemyšlení kolem, zahaluji broučky a pavoučky těžkým světlem mé osobní kartouzy. Budu chvíli psát o tom, jak se víla dotkla vlasem ručníku. Ten zázrak jsem viděl jen párkrát, občas den co den.
Uondaný déšť mi vyplavuje myšlenky napovrch, když mířím ke korytu. Je to hra o čas, když ten černý, rozcuchaný pruh teče říčkou durch a jemně se převaluje na kamenech jak po tváři a nebo čelu. Poklekám do mokré trávy, abych se napil; a zas ten souboj, jen Augenblick a voda je třeskutě studená a slaná jak slzy. Tak se stalo dnes a snad i tehdy.
Tak či onak, ten proud jsem nezpomalil.
;