Diagnóza

Seděla v čekárně a nepřítomně hleděla před sebe. Její mysl prázdnotou duše se toulala, nebylo už nic, jenom doufala… Tušila, že umírá. Už dlouho umírá… Už není proč žít. Nikdy nebylo, jen jednou jedinkrát, ale to už pominulo. Její život měl jen jednu hodnotu, utrpení. Pak však vysvitla naděje a ona ožila. Ten překrásný pocit v ní tiše podřimoval dodnes. Chtěla jej vyhnat ze své mysli, ze svého srdce. Chtěla ho zabít spolu s tím, kdo ji zklamal. Byl jediným smyslem jejího život, jenže ji zklamal, zradil… Milovala ho z celého svého srdce, tak jako předtím nenáviděla sebe a celý svět. Ne, mnohem víc. Tolik lásky v sobě měla, že by i osudu, jeho dřívější krutost odpustila. Tolik byla šťastná… Jenže teď už to bylo pryč, on odešel. Říkal, že ji miluje, ale musela to být lež. Zasáhlo ji to stejně náhle jako její láska. Ze dne na den, odešel. Nechal po sobě jen dopis, nic víc. Jenom díky… Pak odešel a už se nevrátil.
Ona tomu však odmítala věřit. Tak velká byla jejich láska. Tak proč? Proč ji musel opustit? Cožpak nemá právo šťastně žít? Proč právě ona musí tolik trpět? Na světě je přece tolik krutosti a nespravedlnosti. Ale to nikoho nezajímá, osud se na tím snad ani nepozastavuje. Jen si vybírá své další oběti, oběti které nechá trpět. Oběti, které nechá bloudit svým ubohým životem, aby jim do cesty jednoho dne snesl štěstí, jež dokáže vyléčit sad všechny rány… Jenže pak?
Od smrti ji dělí jen jedna věc, je to čekárna, v níž právě sedí. Sedí a hlavu má opřenou v dlaních. Hledí před sebe, kamsi skrze dveře… Dveře za nimiž se ukrývá to, co ji může pomoci, nebo ji zničit. Přístroj zázračný se tam ukrývá. Zní to neuvěřitelně, ale na všechno zná odpovědi. Proto tu teď sedí, čeká až přijde na řadu. Až se dveře otevřou a sestřička zavolá: „Další prosím!“. Potom se dozví, co ji čeká. Přístroj jí to řekne, stanoví diagnózu.
Na konci chodby se rozezněl zvonivý smích. Směrem k lavičkám kráčeli mladí milenci. Šťastně se smáli a oči měli jeden pro druhého. Byli jako dvě hrdličky vrkajících spolu v korunách stromů, jako labutě plující spolu po stříbřitém jezeře, jako ti, jejichž štěstí má být věčné…
Pomalu došli až k lavičkám. Usedli. Usedli kousek od té nešťastné dívenky, jež hleděla do prázdna. Ale sotva si toho všimli. Byli oba šťastni, jeden měl druhého. Na ničem jiném nezáleželo.
Dívka zvedla hlavu, a ač nechtěla, pohlédla na ty dva. Bylo to jako rána do srdce. Ta láska! To štěstí! Ta krása pohledět na ty dva! Už dál nemohla. Do očí ji vhrkly slzy a ona jim nedokázala zabránit. Tolik věcí jí to připomínalo. Proč jen si sedli těsně k ní? A proč jsou tak šťastní? Vždyť ten přístroj za dveřmi jim může říci cokoli…Třeba, že věčně nebudou spolu a šťastni?!
Pociťovala taková muka. Chtělo se jí křičet, vykřičet všechen ten žal a tu bolest. Ale nešlo to, už ani na to neměla sílu. A pak se náhle ozvalo:
„Další prosím!“ zvolala sestra skrze pootevřené dveře a pohlédla na ni.
Ona vstala a přišla k sestře, aby ji následovala dovnitř. Na pozdrav jen přikývla. Sestra si všimla jejího žalu.
„Jen se nebojte. Přístroj pro vás jistě budu mít nějakou dobrou zprávu, uvidíte.“ řekla jí chlácholivě.
Dívka se přiměla k slabému úsměvu, který se však poté rychle vytratil z obličeje. Jen v očích ji svitla jiskra naděje. Třeba ještě není vše ztraceno, třeba ještě přijde štěstí…
Dle pokynů sestry usedla na židli. Doktor ji nasadil rukáv a zapumpoval. Změřil jí tep a krevní tlak. Minimální hodnoty… Jakoby byla téměř mrtvá… I její tvář byla bledá a pohublá. Byl na ní zbědovaný pohled. Kdysi docela krásná dívka tu dnes seděla a z tváře se jí vytratila většina její dřívější krásy a z jejích modrých očí zbyly jen dvě prázdné studny.

Seděla opět v čekárně, opět vedle těch šťastných milenců, a čekala na výsledky. Každou chvíli si ji zavolají a řeknou jí výsledky. Snad v nich bude něco pozitivního. Musí být, vždycky je naděje. A ona ji má, ač slabou, přeci jen…
Dveře se otevřou. Dívka vstane dříve než sestra stačí zavolat. Přistoupí k ní a opět vejde do ordinace. Doktor jí pokyne rukou, aby se posadila na židli před něj. Uposlechne a sedne si.
„Výsledky už jsou zpracované. Už se tisknou.“ sdělil jí doktor a ukázal na tiskárnu na kraji stolu. Ta několikrát zarachotila a pak z ní vyjel papír.
Dívka si jej bez meškání vzala a dala se do čtení:

Celkový fyzický stav: špatný

Celkový psychický stav: špatný

Nemoci: duševní

Nemoc: zklamání ze života, zlomené srdce

Léčba: Nezbytně nutná

Symptomy: Nespavost, nevolnost, nechutenství, úbytek na váze, migrény, deprese…

Stav nervové soustavy: labilní

Stav myšlení: pesimistické

Stav srdce: z kamene

Stav duše: na cáry

Stav víry: jen naděje – mizivá

Vyhlídky na život: malé

Vyhlídky na štěstí: nulové

Vyhlídky na lásku: nulové

Diagnóza: od smrti pacienta/tku dělí jen málo

… Ruce se roztřásly a prsty rozevřely. Papír dopadl v několika elegantních obloucích na zem. V místnosti se zatemnilo a srdce divoce rozbušilo. Jen ten výkřik…Výkřik plný žalu, bolesti, zklamání a všeho, čím si za celý život prošla. Zem se zvedla a praštila o zem tu, jež už nechtěla žít. Nebylo proč žít. Přístroj nikdy nelhal. Její bezvládné tělo se skácelo k zemi a život z něj vyprchal. Už ani zásah doktora nepomohl, vše bylo marné. Byla mrtvá…