Průšovo neštěstí

Ale jo, něco se stalo, to se pozná. Ukázal jsem na Vaněru véčko a k tomu jsem přidal povinné: "Dvě!" Jenže Průša, sedící naproti mně, řekl: "Já si dneska nedám."

 

A to bylo to znamení, že se něco stalo. Když si ani pivo nechce dát.

 

"To je na mně," řekl jsem mu přes stůl a Průša tedy že si přeci jen dá. Tak jsme pili to pivo, Průša začal povídat a já se začal divit, co všechno se chlapovi může přihodit.

 

"Klára, znáš?" začal.

 

"No jistěže...," odpověděl jsem mnohovýznamně. Protože zrovna tahle Klára je mnohovýznamná ženská. Od nepaměti se nad ní vznáší otazník, kdy se konečně uklidní, však víme od čeho...

 

"Tak se to nějak sešlo, že jsme byli v jejím bytě a jak to tak chodí, najednou jsme nepotřebovali být oblečení," uvedl Průša svůj důvod, proč si nechtěl dát pivo.

 

"No a nejdřív jsem já byl nahoře a ona dole, pak byla nahoře ona a já byl dole, pak jsme  byli oba dole, potom oba nahoře...," nějak se do toho zamotával.

 

"Zkrať to nebo alespoň přidej detaily," vybídnul jsem ho.

 

"Takže nakonec to bylo tak, že já ležel a ona na mně rajtovala, ale tak...!" Průša zasněně zvrátil hlavu a výrazně se na židli zhoupl do ležící polohy.

 

"Nehoupej se mi tady, ty vole!" zařval na něj Vaněra, nesoucí koláče půllitrů.

 

"Sám jsi vůl!" odvětil Průša, jak velel zvyk a vrátil se do sedu a k vyprávění.

 

 "No a tak na mně rajtovala, až se mi to blížilo k erupci, tak jsem si myslel, že jako ještě pár vteřin a sundám ji ze sebe, ať není malér, že jo. A pak to tedy přišlo, to už poznám, kdy se musí přestat, tak z ní chci vyjet, jenže v ten moment na mě ta mrcha nalehla celou vahou, obtočila mi ruce kolem ramen a přitiskla si moji hlavu ke kozám. A zrychlila. A než jsem se mezi těma kozama rozkoukal, bylo to. Pak mě pustila."

 

"Ty vole...," řekl jsem, protože tohle bych taky chtěl a vůbec bych to nechtěl.

 

"A pak mi řekla, že shání dítě. Chce mít něco svýho. Chlapa nechce, nevěří jim. Ale dítě jo. Tak to poslední dobou takhle zkouší. Jednou to vyjít musí."

 

"No a?" pobízím ho.

 

"Co no a? Tak jí to vyšlo." odpověděl Průša smířeně.

 

Dopili jsme.

 

"Dáme ještě jedno?" ptám se.

 

"Já už ne, už musím...," řekl Průša.

 

"Tak budu platit!" křiknul jsem na Vaněru.

 

"To já taky," řekl Průša.