Kamarádky
Kamarádky
Scházely se ve stínu starých olší, na břehu potoka. Zřídkakdy sem někdo zavítal, bylo to místo nehostinné, páchlo tlejícími rostlinami a mechem pokrývajícím kameny vyčnívající z vody.
Do země zatlučené dva kůly, na nich připevněné prkno jako lavičku. Tady se odvažovaly říci si to, co jinému by se neodvážily. Tolik si věřily. Tady si přísahaly věrnost.
V jednom jarním odpoledni, kdy zbytky tajícího sněhu zvedly hladinu potoka, voda vířila a hučela v zajetí břehů, spěchala jedna z nich na tajné místo, poslušna instrukcí psaných ve vzkazu skrýše v lípě.
Kamarádka seděla pod olší, na klíně kočku. Ta tiše předla, schoulená v jejím klíně, zatínala drápky do stehen v kalhotách, oči přivřené.
„To je dost, že jdeš. Mám pro tebe překvapení.“ Usmívala se tajemně.
„Jaké? Jsem zvědavá, to víš.“
Kamarádka se zvedla z lavičky, kočku v napřažených rukách, klekla si na břeh potoka.
Kočka jako by věděla, co přijde začala pronikavě mňoukat, vzpouzela se, mrskala sebou, drápala dívku do paží, oči vytřeštěné.
Dívka nedbala.
Kočku ponořila pod hladinu prudce valící se vody. Ta se svíjela, snažila se vykroutit, ale nešlo to.
„Co děláš?“ Křičela dívka na břehu.
„Nech ji! Vždyť ji utopíš!“ Rozplakala se, dlaně na očích. Nechtěla se dívat.
Trvalo dlouho, než oči otevřela.
Kamarádka zvedla prokřehlé ruce, v nich bezvládné tělo kočky. Položila ho na travnatý břeh a řekla:
„Kočky mají přece devět životů, ne? Tak si počkáme, až se probere.“ Zasmála se a sedla si klidně na lavičku.
Druhá dívka plakala a chvěla se.
Věděla, že kočka je mrtvá. A také věděla, že to, co se stalo, nesmí nikomu prozradit. Znamenalo by to zradu a konec jediného přátelství, které měla.
Že se jí tato příhoda bude celý život vracet, netušila.
Přece jen byla dívkou-dítětem. A ty na čas nemyslí.
Komentáře (15)
Komentujících (7)
Doporučit
Tisk
spácháme-li krutost, která nejde napravit, vezmeme život, rozbijeme přátelství, cítíme vinu navždy... staré hříchy vrhají dlouhé stíny. musela jsem plakat a je mi to strašně líto, moc líto, kdy jsem komu ublížila. prosím, odpusťte. ST :-))
03.03.2023 03:01:00 | Iva Husárková
Iví, já se omlouvám, ale to je sebemrskačství. Vždy´t ty jsi úplně jiná!!! Ty jsi...jsi jako zářící paprsek, když jsem tě uviděla pomyslela jsem si - ach, tato krásná, křehká osůbka s nejnádhernějšíma očima, jaká jsem kdy viděla je moje kamarádka! A byla jsem pyšná a šťastná. Slzy se mi kutálí když toto píšu. Víš, tenkrát při našem loučení jsem zašla za roh budovy a rozbrečela jsem se. Vděkem. protože život mi nabízí takovéto okamžiky, které mohu prožít. A v to jsem nikdy nedoufala. Objala bych Tě a držela ve dne v noci...jsi skvělá! jsi odvážná, empatická, milující, prostě jsi. A to je důležité nejen pro mne, ale pro všechny ty, které Tě mají rádi. A že nás je!
04.03.2023 07:39:04 | Anděl
bohužel jsem stejně stejná jako kdokoliv jiný, činy, kterých lituji a stydím se za ně, z hlouposti, nevědomosti... neomlouvá. když jsem dodrandila oplem k vlakovému nádraží ve Znojmě, nikde jsem Tě neviděla. už jsem panikařila. a pak - před nádražím jsou stupně, ze kterých se postupně schází, jako při předávání oscarů - a pak - nemůžu napsat přišla - připlula, slétla, snesla se překrásná žena se zlatými vlasy, která vypadala jako anděl. nebylo žádných pochyb. musela jsem přijít blíž, abys mě viděla a pravděpodobně - protože nikdo jiný se k Tobě nevrhal, ne, že by mužských žádostivých pohledů nebylo dost, ale zřejmě si netrouflli, nebo jsem je předběhla - sis pomyslela něco jako: bože? cože? hlavou mi běželo tolik myšlenek, byla jsem v úžasu ze světelné bytosti, která mi dovolila ji obejmout, které stálo za to mě - mě?! - vidět a věnovat svůj vzácný čas, měla jsem pochyby, proč by tak inteligentní žena toužila poznat něco na způsob jednobuněčného eukaryota, byla jsem na sebe vzteklá, že jsem si krátce před setkáním opižlala vlasy a zkrátila ofinu skoro na Hety z Námořní vyšetřovací služby, chtěla jsem vypadat, abych Tě "byla hodná", chtěla jsem Ti říct: "Poznala jsem Tě, Jasná..." a byla jsem šťastná ve všech významech toho slova. safra! sex-appeal z Tebe prýštil, energie, emoce. vážně jsi viděla zářící paprsek? možná se odrážel ze Tvých očí? seděly jsme ve stejné kavárně jako jsme byli s Bobem. měla by mít chodník slávy, do něhož by byla Vaše jména navždy zvěčněna. nikdy - opakuji - nikdy jsem neviděla se někoho smát a plakat v tak rychlých frekvencích, snad se nezlobíš, byla jsem uchvácena, okouzlena. vzácné, vyjímečné setkání. Tvůj andělský dotek moje mysl a srdce uchová navždy. děkuji, Janinko, za Tvé přátelství, je pro mě ctí. *:-))
04.03.2023 10:34:29 | Iva Husárková
Milá Ivuško...já si s dovolením uložím. Něco tak krásného mi nikdy nikdo nenapsal. Snad se nebudeš zlobit - použila jsem Tvé jméno ve své další knize. Budou tam příběhy ze života. Příběhy lásky, přátelství, smutku i fantazie...a v té jsou zvířátka, která Tě milují. je mi jako bych Tě držela v náručí. Cítila klid a lásku...děkuji Ti.
09.04.2023 13:21:10 | Anděl
jak bych se mohla zlobit? děkuji, Modrásku. polibek do vlásků. hodně úspěchů Tvé další knize. objímám Tě pro krásný den. *:-))
19.04.2023 04:56:02 | Iva Husárková
musím teď pracovat, než vyprchá red bull, který má nějaký rychlý poločas rozpadu, fakt nechápu, proč nedělají větší plechovky? odpověď vyžaduje víc rozvahy a času. zatím papa :-))
04.03.2023 09:03:02 | Iva Husárková
Tak tohle mě zaskočilo, chudák kočka
01.03.2023 12:52:47 | Marry31
Já to musela napsat. Moje těta měla spoustu koček. Když se narodila mláďata, nutila mne chodit s ní je topit. tady za vsí máme vršek, říkáme mu Vyšehrad. Je kamenný a pod ním byl dosti zuřivý potok, nyní zatrubněný. A tam to probíhalo. Já brečela nad každým kotětem, jak mňoukaly, když je unášel proud...já si takhle odkládám co mne pronásleduje v mysli..a tak se toho zbavím...omlouvám se, že to čtete. Ale jiank to njede.
04.03.2023 07:42:43 | Anděl
Jisté znaky lidské povahy, jsou
znatelné od mala. Toto je bohužel ten případ. Kdy se ukázalo, kolik je schopná krutosti, jen proto, dokázat ten nesmysl.
Nikdy by na život tomu nebohému tvorečkovi nesáhla. Člověk má tendenci život chránit.
A u té druhé dívky, trauma na celý život.:(
Žel opravdu do hlavy druhému nevidíme.
Hrůze se nevyhneme ani v dětském věku.
Od mala mě lidské povahy děsí.
A to myslím v tom ..že jsem byla vždy pozorná a né ke všem důvěřivá.
Stalo se, že jsem na důvěru už jako dítě doplatila a pak už..je člověk opatrnější.
Pěkný den Andělko*
28.02.2023 17:18:49 | jenommarie