Baletka

Koště, které jsem dala mezi madla jediných dveří do tanečního sálu, začalo kvůli ranám postupně praskat a já doufala, aby se nezlomilo vejpůl. Bylo 17 hodin, nikdo ve škole už nebyl. A nebylo kam utéct. Nikde nebylo ani okno. Byla jsem v pasti. Moje tvář byla celá od slz a nohy se mi podlamovaly. Neměla jsem sílu ty dveře ani přidržet, nebo se někde schovat, tak jsem tam zůstala stát a čekala, co se bude dít dál. Ten muž tam pořád byl. Jeho křik, který se ozýval celou dobu za dveřmi, ztichl. Ticho pro mě bylo tak intenzivní, že mi naskočila husí kůže. Nejdřív jsem si myslela, že mě ten muž už nechá jít. Že to vzdá. Ale křik se ozval po pár sekundách znovu. Tentokrát byl ale hlasitější než před tím. Hned po něm následovala obrovská rána. Dveře se rozrazily. Zakryla jsem si oči dlaněmi jako malé dítě, klekla si na zem a dělala, že tam nejsem. Snaha byla dobrá, ale neúspěšná, muž mě hned uviděl. Opět bylo ticho. Muž se dal znovu do pohybu a slyšela jsem, jak dělal pomalé kroky přímo ke mně. Bylo to nekonečné, jako by mezi námi byla obrovská vzdálenost. Krok za krokem se blížil. Tělo mi říkalo, že mám vstát a utéct. Prostě se zachránit. Ale mysl věděla, že to nemá cenu, že by to dopadlo stejně špatně. Co po mě chce? Najednou překonal pro mě tu nekonečnou vzdálenost a stál přímo přede mnou. Připadal mi obrovský. Měl polodlouhé tmavé mastné vlasy. Zelené kulaté oči se na mě s výsměchem dívaly. Chtěla jsem křičet, ale strach mě ochromil. Zatím mlčel, což ve mně vyvolávalo ještě větší strach. Proč prostě něco neřekne? Křik zněl pouze v mé hlavě. Po zádech mi stékal ledový pramínek potu, ruce jsem měla také vlhké. Muž se na mě podíval. “Nebudeš nám to komplikovat, že?” Za mužem se objevili další. Stálo jich několik v řadě, všichni v černém oblečení. Kožené černé kalhoty, černé košile. Jen muž, který stál těsně přede mnou, měl košili bílou. Byl to jejich šéf? Najednou se po mě natáhl a já instinktivně nahlas vykřikla. Ostatní muži udělali ve stejném okamžiku několik kroků blíž. Jako bych pro ně byla důležitá. Rozhodně nechtěli, abych utekla. Muž v bílé košili mávl rukou. Z řady vystoupil jeden mladík, měl krásné modré oči. Najednou stál vedle mě. Chtěla jsem se nadechnout a říct jim, ať mi to vysvětlí. Než jsem něco vymyslela, co bych řekla, oba muži mě popadli za lokty a zvedli mě na nohy. Jejich stisk byl pevný, ruce ledové a zpocené stejně jako moje. “Dělejte!” zavelel muž v bílé košili. Přiskočil další muž a najednou všude byla tma. “Co to děláte?” křičela jsem. Táhli mě z tanečního sálu ven. Snažila jsem se jim vykroutit. “Pomóc!” křičela jsem, až mě bolely hlasivky. Slova se odrazila do prázdných stěn školní chodby. “Mlč!” sykl některý z mužů. Najednou jsem ucítila chladný vzduch, vyšli jsme ven na ulici. Poté jsem uslyšela kovový zvuk a pochopila jsem, že se mě snaží nacpat do nějakého auta. Bránila jsem se, ale muži byli příliš silní. Strach mě ochromil. Kam mě to vezou? “Edvarde, máme ji!” ozvalo se do ticha. Nikdo však neodpovídal, takže bylo jasné, že dotyčný telefonuje. “Dáme vám ji za poloviční podíl z výkupného.” Opět ticho. “Sejdeme se v přístavu.” Začala jsem křičet. Proboha, oni mě unesli. Pak přišel tupý náraz do hlavy. A já jsem v černé kukle omdlela.