Je lehké psáti o smutných věcech

"Je lehké psáti o smutných věcech," pomyslil si pisatel, pohlédl z okna a spatřil zatažené šedé mraky, déšť, zmoklé stromy. Mezi nimi siluetu ženy.
Byla bosa, šaty od bláta, strhaný obličej, v ruce smyčka.
Zastavila se, pohlédla na větev stromu, hodila přes ni lano, přetáhla smyčku přes hlavu.
"Proč?" Ptal se pro sebe pisatel, pohlédl z okna a spatřil stejné zatažené mraky, stejný déšť, řeku.
K ní se blížila žena. V jedné ruce držela smyčku, v druhé dítě zahalené do deky.
Došla k řece. Dítě řvalo, obloha hřměla.
Položila smyčku na kámen, políbila dítě na tvář a vložila ho do řeky.
Pak brečela. Nechala mrtvé dítě plout po řece. Vzala lano...
"Vždyť to dítě měla ráda," přemýšlel pisatel, podíval se do vedlejšího pokoje.
Na posteli ležela žena.
Rodila.
Viděl hlavičku, pak celé tělo. Holčička.
"HOLKA?!" Rozzuřil se pisálek, vstal ze židle. Došel k ženě, vyčerpané, ale šťastné.
"Nechci holku," pošeptal jí do ucha. "Zabiju ji."
Žena, vyděšena jeho rozhodnutím, nebyla schopna slov. Přitiskla dítě mateřsky k sobě. "Já sama."

"Jak lehké je psáti o smutných věcech. Jak lehké je nechat někoho umřít."
Podíval se z okna. Nebe bylo modré, bez mraků. Svítilo slunce.
Viděl zahradu. Na ni trhala žena kytky.
Otočila se na něj. Usmála se a zamávala.
Opětoval jí úsměv.
Pak žena zamávala malému dítěti, které si hrálo v trávě.
"Nedal bych je za nic na světě," řekl si pisatel, škrtl celou povídku a začal psát znovu.