ZVLÁŠTNÍ PŘÍBĚH - 1

1.
     Musím vám vyprávět zvláštní příběh, který jsem zažil. Nebo jsem snad byl spíš jeho svědkem? No posuďte sami. Miluji knihy a taky se jimi živím. Ne snad, že bych byl spisovatel, i když se ke psaní stále odhodlávám, ale prodávám je. Kupuji a prodávám. Ne snad, že bych měl knihkupectví, to by mě asi nudilo. Já kupuji celé knihovny. Z pozůstalosti, nebo když někdo opouští velký byt a odchází do menšího nebo do domova důchodců. Je tam pravda stín smutku, ale takový je už život. A já vlastně ty knihy zachraňuji. Lidé někdy knihy vyhazují. To mi připadá hrozné. Vždyť kniha, to je jedna z nejkrásnějších věcí, které člověk vytvořil. Tichá moudrost v originálním hávu, pokorně čekající, až se jí čtenář zmocní. Je jako žena. Svůdná a tajemná, uzavřená pro nevšímavé a poddajná laskavému čtenáři. Dotýkám se jich s láskou. Hladím jejich hřbety. Je to prostě má láska. Obchodovat takto s knihami není nic výnosného. Ale je to vášeň.
     Poznat dobrou knihu je pro mě snadná věc. Myslím tím tedy vzácnou. Takovou, která má skutečnou hodnotu. Málokdy narazím na vzácnou knihu. No je prostě vzácná. Mám takovou slabost pro vzácné knihy, že si je často nechávám. Můj starý dům, zděděný po rodičích, je plný knih. Jsou v každé místnosti. V ložnici najdete milostnou literaturu, v kuchyni zase kuchařky. A jedna celá místnost je věnovaná starým, opravdu starým knihám. V jiné jsou cestopisy. Nedokážu se od krásných knih odpoutat. Možná si teď myslíte, že jsem sběratel. Ale to ani náhodou. Knihy ke mně prostě přicházejí, nacházejí zde své útočiště. Nový domov. Teď si možná říkáte, co na to moje žena a děti. Takovými bytostmi já ale nedisponuji. Nemohu vám teď napsat proč. Bylo by to na román. Možná o tom někdy napíšu. Jestli někdy skutečně začnu psát, bude to na toto téma. Ne, určitě o tom napíšu. Budu to bolestné, budu u toho asi brečet, ale bude to očistný pláč, to cítím.
Kousek od mého domu je malé náměstí, a tam mám v jednom domě antikvariát. Dům patří mému příteli, o němž bych mohl také psát. Napadá mě teď, že co život, to námět na knihu. No řekněte sami, není ve vašem životě taky námět na román? Život sám píše romány. Příběh, který vám chci právě vylíčit, napsal sám život. Já sám bych se neodvážil si něco vymýšlet. Já mám ke knihám takovou úctu, že jsem nikdy dosud na psaní nepomyslel. Zdá se mi, že sem už dost starý, abych s tím teď začínal. Ale jestli napíšu tento příběh, a to určitě napíšu, pokud jej laskavý čtenáři právě čteš, pustím se do psaní. Cítím, že tento příběh otevře Pandořinu skříňku mojí duše. Víte, já cítil v duši velký tlak. Ten příběh stále nosím v hlavě. A najednou musí ven. Již jak jsem začal psát první řádky, pocítil jsem velkou úlevu. Mám pocit, že je příliš zvláštní na to, abych si jej nechal pro sebe. Ale na druhou stranu mi je vlastně jedno, zda jej někdo přečte nebo ne. Prostě musí ven. Ale dosti řečí. Příběh čeká.
     Jednoho dne se u mne v antikvariátu zastavila starší paní, že její velmi starý otec již nemůže bydlet sám a stěhuje se do domu s pečovatelskou službou. V jeho bytě se prý nachází rozsáhlá knihovna. Tatínek byl prý vysokoškolský profesor a v knihovně jsou snad i vzácné knihy, tak jestli mám zájem. Abych neměl! Hned druhého dne jsem se šel na knihy podívat. Tak pěknou knihovnu jsem dlouho neviděl. Byla zde řada velmi zachovalých knih z doby od konce 19. století do konce první republiky. Koupil jsem knihovnu celou, jak to obvykle dělám. Knihy, které nelze snadno prodat (nikdy bych neřekl bezcenné!), věnuji obvykle domovům důchodců či domům s pečovatelskou službou. Obvykle si celou zakoupenou knihovnu nanosím pěkně do skladu, který je vzadu za antikvariátem, a tam si knihy v klidu prohlédnu, kus po kuse. Je to jako obřad. V domě, kde se knihovna původně nacházela, nemám nikdy čas se knihám věnovat. Jen sepíšu s majiteli podrobný seznam.
Možná si právě teď říkáte, proč popisuji takové detaily, proč zdržuji s hloupostmi. Omlouvám se spěchajícímu čtenáři, ale někdy jsou detaily opravdu důležité. Jako právě v tomto případě. Chci totiž, abyste pochopili, co se stalo. Seděl jsem u svého stolu a prohlížel knihu za knihou, když mi přišla do ruky kniha, jakou jsem ještě nikdy neviděl. V bytě starého pana profesora jsem si ničeho nevšiml. Kniha totiž vypadala docela obyčejně, Ale když jsem se ji pokoušel otevřít, ukázalo se, že je to důmyslně vyrobená skříňka. Nebo spíš schránka. Nevím, k čemu byla původně vyrobena. Snad skrýš na peníze. Byly v ní však dopisy. Balíček dopisů, převázaný hedvábnou stuhou. Chvilku jsem váhal, ale zvědavost mě přemohla. Otevřel jsem první obálku a začal číst první dopis. Byl na krásném dopisním papíře, napsán dlouhými tahy. Vypadal jak umělecké dílo.

Vážený pane profesore,
     osměluji se takto na Vás obrátit s prosbou. Jako studentku historie mě velice zaujal Váš cyklus přednášek o německé novověké filosofii. Zejména na mě hluboce zapůsobila Vaše přednáška, v níž jste hovořil také o Wolfgangu Goethovi. Miluji jeho básně, ale díky Vám jsem jej objevila též jako velkého myslitele. Rozhodla jsem se pak napsat o Goethem svou diplomovou práci. Začala jsem na ní pracovat, avšak vyvstaly mi jisté otázky, s jejichž odpovědí si nejsem zcela jistá. Chtěla bych Vás požádat o konzultaci. Najdete-li si na mne chvíli čas, budu Vám velice vděčna.
S úctou, J. S.

     Dopis byl samozřejmě podepsán. Ono jméno Vám prozradit nemohu, tak jako Vám neprozradím ani své. Pokud své dílko někdy vydám, a pokud jej čtete, tak jsem jej již vydal, vydám jej pod pseudonymem. Chci totiž zůstat v anonymitě, a nechci ani prozradit jméno oné dámy. Byla to totiž moje matka. Ano, čtete správně. Také jsem tomu nemohl uvěřit. Klidně mi nevěřte, ale proč bych jinak tento příběh psal? Protože takovou neuvěřitelnou náhodu si prostě nemohu nechat pro sebe. Ale v té chvíli jsem samozřejmě na žádné psaní nemyslel. Moje matka? Jak je to jen možné? Takové otázky mi běžely hlavou. Možná si teď říkáte, jak jsem si mohl být jist, že je to moje matka. Příjmení mojí matky za svobodna je totiž docela neobvyklé, a navíc studentek historie bylo s tím jménem těžko víc než jedna.