ZVLÁŠTNÍ PŘÍBĚH - 2

2.
     Proč psala moje matka nějakému profesorovi filosofie, tomu jsem hned porozuměl, ale co ty ostatní dopisy? Budou od dalších studentů nebo jiných lidí, nebo od mé matky? Pokud ano, měli snad spolu poměr? Ta myšlenka se mi zdála neuvěřitelná. Manželství mých rodičů nebylo nijak šťastné, ale nezdálo se mi, že by tím matka nějak strádala. Zdála se mi být racionálním člověkem. City jistě měla, ale neuměla je moc vyjádřit. Myslím, že to byla profesionální deformace. Jako středoškolská učitelka češtiny a dějepisu měla tendenci své okolí neustále vzdělávat nebo poučovat. Otec byl uzavřený člověk a zdálo se mi, že její duchaplné projevy moc nevnímá. Jako inženýr ekonomie se o humanitní myšlenky vůbec nezajímal. Nikdy jsem nepochopil, jak se ti dva mohli dát dohromady. Přemýšlím teď, co ty dva spojovalo. Měl bych to být já, ale já jsem to rozhodně nebyl. Ani moje mladší sestra.
     Vztah mezi mnou a otcem byl, dalo by se říct, na bodě mrazu. Musím se přiznat, že jsem na jeho pohřbu nebrečel. Zato moje sestra, ta musela brát nějaký čas antidepresiva. Zemřel totiž náhle, jak se to aktivním štíhlým mužům někdy stává. Dostal infarkt a našla jej sestra, když šla ze školy domů. Nemohla otevřít dveře, protože za nimi ležel. Snad chtěl jít na vzduch, aby se nadechl. Já už v té době s rodiči nebydlel. Sestra je o hodně mladší. Já už chodil do práce, tak jsem byl samostatný. Stěhovat jsem se nemusel, dům je velký dost. Ale nechtěl jsem být s otcem pod jednou střechou. Také jsem se krátce po jeho smrti nastěhoval zpět. Zato sestra se za krátký čas odstěhovala, dům jí připomínal otce. A mně se jen ulevilo. Nerozuměli jsme si. A sestra chodila otci pořád žalovat. Je pravda, že jsem ji trochu týral. Děti umějí být někdy kruté, zejména jsou-li ponechány bez dozoru. Rodiče na nás neměli čas. Matka obstarávala domácnost a ve volných chvílích si četla. A otec? Ten byl pořád někde. A ani nevím kde. Nezajímalo mě to. S velkou zvědavostí jsem otevřel další dopis. Byl krátký.

Vážený pane profesore,
     jsem nesmírně ráda, že jste mě neodmítl. Vaše nesmírně inspirativní myšlenky jsem se pokusila zapracovat do své práce. Práci mám již z části hotovou. Chtěla bych využít Vaší laskavé nabídky a požádat Vás, zda byste byl ochoten ji přečíst. Nejsem si totiž jista, zda jsem Vašim myšlenkám správně porozuměla. Předem velice děkuji za Váš čas.
S úctou, J. S.

      Tedy opět dopis od mé matky. Uvědomil jsem si, že nepoznávám její písmo. Ty letmé, ladné a rychlé tahy, to jsem neznal. Ale přec jen, ty kudrlinky u velkých písmen, ty poněkud příliš dlouhé čárky nad slovy, to byla ona. Jen ta ladnost a letmost kamsi odešla, zřejmě s věkem. Takže matka, řekl jsem si tehdy s určitou tísní v duši. Jsou tedy všechny ty dopisy od ní? Co se v nich dozvím? Neměl bych dál raději nečíst? Ale jestliže mi ty dopisy osud přinesl, jistě jsou určeny pro mě. Nevěřím na náhody. Říkejte si, co chcete, náhody neexistují. Dávám plně za pravdu Einsteinovi, který řekl, že náhoda je boží způsob, jak anonymně zasahovat. A tak mě teď napadá, že když člověk pochopí, že za náhodou se cosi skrývá, co vůbec není náhodné, jsme k onomu tajemnému blíž. A co jiného by to mohlo být než bůh? Teď si nejspíš říkáte, aha, pán je kazatel. Musím proto hned protestovat: nejsem věřící. Ale to přeci neznamená, že bůh není. Pro mě je prostě bůh tajemství.
     Po pravdě, o bohu jsem vůbec psát nechtěl, ale nějak se mi tam připletl. Mé myšlenky jsou spletité a ubírají se různými směry, ale musím se držet mého příběhu. Tedy přemýšlel jsem tehdy chvíli o matce. Kým vlastně byla? Mohla být milenkou obdivovaného profesora? Co je to za hloupý dotaz, řekl jsem si pak. Vždyť já ji jako ženu vůbec neznal. Občas jsem si povšiml, že jí to sluší. Občas jsem zaznamenal, že o sebe málo dbá. Otec na ni myslím trochu žárlil, ale to mi přišlo tehdy směšné. Hezká ale byla. Alespoň mě se líbila. Měla takové měkké rysy. Vybavuji si její pěknou tvář, ale obraz pomalu bledne. I ona už je dávno pryč. Odešla docela brzy po otci. Začala hubnout a ztrácet se, až se ztratila úplně. Jednoho dne se prostě ráno neprobudila. Měla krásnou smrt, ale byla ještě mladá. Povzdechl jsem si a vzal do ruky další dopis. Uvědomil jsem si, že dopisy nejsou datované. Kdy vlastně matka studovala? Nebyl jsem si jist. Budu se muset podívat na její diplom, řekl jsem si.

Vážený pane profesore,
     jsem Vám velice vděčna za Vaše ocenění a povzbuzení. Osmělila jsem se práci rozšířit způsobem, jakým jste mi doporučil. Myslím, že je práce hotova. Velice se těším, až si ji přečtete. Jsem Vám nesmírně zavázána. Velice děkuji za Vaši laskavou přízeň. Jste opravdu výjimečný člověk.
S pozdravem, J. S.

     V té chvíli mě ze čtení vyrušilo melodické cinkání zvonků. Nainstaloval jsem je u vchodu do mého antikvariátu Podle zvuku i vzadu poznám, že někdo vstoupí. Někdo si byl cosi vyzvednout z mého e-shopu. Musel jsem se přizpůsobit moderní době. Však ji také sám využívám. Poté, co odešel, jsem se chtěl vrátit ke čtení, ale cosi mě zarazilo. Najdi někde matčinu diplomovou práci, napadlo mě. Dům má velkou půdu, možná tam bude. Nerad věci vyhazuji a matka byla stejná. Půjdu se tam podívat, rozhodl jsem se. Šel jsem rovnou. Půda byla plná harampádí, nashromážděného třemi generacemi. Zastavoval jsem se u jednotlivých věcí. Vyvolávaly ve mně různé vzpomínky a pocity. Kde by ta diplomová práce mohla být? Nejspíš v nějaké krabici. Asi někde vzadu. Vepředu byly věci, které jsem tam za poslední léta nashromáždil já. Nebylo lehké se jimi prodrat. Vyvolávaly vzpomínky, které bolely. Snažil jsem se jich moc nevšímat.