Dopis Malému princi

Dne 19. 11. 2065
Můj Malý princi,
vím, že je pozdě ještě na Tebe vzpomínat, ale promiň mi mou opovážlivost a tu neomalenou drzost, se kterou Ti přesto po tak dlouhé době píši.
Vzpomněla jsem si na Tebe nedávno a vlastně náhodou. Procházela jsem se parkem za podzimních paprsků slunce, načervenalé listí mi křupalo pod nohama a já si s překvapivým uspokojením uvědomila, že za chvíli skončím stejně jako ty listy. Přichází poslední roky mého života, stejně jako poslední dny listopadu. A právě v tom okamžiku se to stalo: Při rozjímání nad smrtí a nekonečnem vesmíru do mě vrazilo asi pětileté děcko. Zřejmě si ani neuvědomilo, že jednu starou „bábu“ doslova donutilo k časovému posunu. Nevím JAK se to stalo, ale stalo se to. V tu chvíli jsem si totiž vybavila všechno. Naše první setkání, naše společné cesty po různých hvězdách, naše myšlenky, naše loučení …
Jak se jen jmenovalo to období, kdy jsem ještě věřila na pohádky? Kdy sny s fantasií sahaly dále než opravdové možnosti člověka tehdejšího světa? Kdy vítězila statečnost a přátelství? Ó marnosti! Celý život jsem strávila jako ten hvězdář. Ovšem místo hvězd jsem počítala peníze. Honba za všemi těmi materiálními věcmi byla zbytečná! Pachtit se za nedosažitelným, abych nakonec skončila jako ten suchý list. Pošlapaná těmi, co ještě mají sílu dýchat.
Po mnoha hodinách – strávených nad tímto dopisem – jsem si vzpomněla na název té etapy, kdy jsem ještě věřila v to „dobré dobro“. Bylo to dětství, které jsi obohatil právě Ty, vstupem do mého života.
Děkuji Ti tímto za všechno a věř, že tento dopis je můj poslední.
S přáním všeho nejlepšího do dalších dobrodružství Ti přeje Tvá věrná, která ovšem až moc brzy přestala věřit ve sny.
P.S.: Neumím si už vzpomenout na Tvou adresu. Je to všechno už moc dávno. Proto nechávám tento dopis pod polštářem a s nadějí věřím, že až se zrodí nové ráno, moje slova budou u Tebe.