ZVLÁŠTNÍ PŘÍBĚH - 3

3.
     Za nějaký čas jsem se dostal k věcem, které mi připomínaly mládí. Byl jsem blízko cíle. Ale na duši mi bylo těžko. Dýchla na mě celá tíha mé minulosti. Měl jsem velkou chuť to vzdát. Tu jsem narazil na několik krabic. Vzpomněl jsem si, co v nich je, a ještě se mi přitížilo. Byly tam osobní věci mojí mámy, které jsem prostě nedokázal vyhodit. Šaty, kabelka, deštník a já nevím co ještě. Ne, ty krabice otevírat nebudu. Jak je to dávno a stále je to ještě živé, uvědomil jsem si. Musím jít dál, víc dozadu. A tam u zdi jsem našel poklad. Byla tam krabice, které jsem si nikdy nevšiml. Byla zakrytá různými věcmi. Byl na ní stěží čitelným písmem mojí mámy napsán text: moje věci. Ve světle mé kapesní svítilny tento nápis působil tak, jako by byl napsán vlastní krví. Vzal jsem krabici a snesl ji dolů. Cestou z ní odpadávaly kotouče prachu.  Opatrně jsem ji očistil, než jsem ji otevřel.
     Byly v ní různé zažloutlé dokumenty, pár fotografií a dopisy, balík dopisů. A dole pod tím vším se rýsovala mámina diplomová práce. Dokumenty jsem zběžně prohlédl a dal je stranou. Nezaujaly mě. Na fotografiích byli nějací lidé, které jsem nepoznával. Mohla snad mezi nimi být má matka, ale nedalo se to poznat. Fotografie byly příliš malé a rozmazané. Pak jsem chtěl otevřít jeden z dopisů, ale zarazil jsem se. Nejdřív jsem otevřel diplomovou práci.
     Název práce zněl: Goethe, básník a myslitel. Dole stálo věnování. Byly zde uvedeny dvě osoby. Jedním z nich byl můj profesor. Jako motto byl uveden citát z Fausta:
     Cos živého poznat a popsat-li zkusíš,
     dřív ducha z toho vyhnati musíš,
     abys částice všechny v svých rukou měl;
     jen ztratil se pohříchu duševní tmel.

     Pustil jsem se do četby a zapomněl na čas. Když jsem dočetl, bylo pozdě v noci. Pomalu jsem práci odložil. Měl jsem zvláštní pocit, řekl bych skoro pocit duchovní proměny. Kým byla moje matka, že napsala takovou úžasnou práci? Kým byl skutečně Goethe? Znal jsem jej jako básníka, ale síla jeho myšlenek mě uchvátila. A jejich aktuálnost. Tak jako za jeho časů i nyní světu vládne racionalismus. Rozum bez citu, odtržený od života. Příroda je pro něj předmětem. Něčím, co si myslí, že chápe, ale ve skutečnosti se toho chápe, vytrhává to z celku, ze souvislostí, a tím to umrtvuje. Ano, dobře to říká jeho Mefistofeles, teorie je šedivá, neživá, zatímco strom života je zelený, živoucí a tajemný ve své neuchopitelnosti. Příroda, tajemná a živá, je něčím, čeho jsme součástí. Rozum je dokonalým nástrojem člověka, ale ničím více. Tím, kdo tímto nástrojem disponuje, je lidská duše. Tajemná, neuchopitelná, krásná i strašná lidská duše.
     Tyto myšlenky mi vytanuly v mysli, když jsem práci dočetl. Goethe byl opravdu moudrý člověk. A moje matka jeho poselství porozuměla a dokázala to krásně popsat. Bezpochyby též díky onomu profesorovi. Jak je možné, že jsem to nevěděl? Proč se se mnou nikdy o tom nebavila? Pamatuji se jen, že mě vybídla, ať si přečtu Goethova Fausta. Tak jsem jej přečetl a bylo to skvělé čtení. Ale víc jsme se o tom nebavili. Je pravda, že jsem měl jiné starosti a ona určitě také. Pamatuji se, že se párkrát pokoušela navázat konverzaci na téma literatury, ale já se tomu snažil vyhnout. Tady nejsi ve škole, mami, říkal jsem jí. Možná jsem jí měl víc naslouchat. Teď už je pozdě. Člověk něco skutečně ocení, až když o to přijde.
     Odložil jsem práci a vzal do ruky dopisy. Byly od různých osob. Poznal jsem útlé písmo babičky i letmé písmo dědy, který na konec dopisu připojoval pár řádek. Matně jsem si na ty dopisy z dětství vzpomínal. Pak jsem narazil na dopisy otce. Ty jsem neznal, ale dal jsem je stranou. Hledal jsem dopisy od profesora. A nakonec jsem je našel. Byly v jedné nepopsané obálce. Seřadil jsem je podle data a pustil se do čtení.

Vážená slečno,
     jsem poctěn Vaším zájmem o mé přednášky. Goethe je jistě velkým myslitelem a zaslouží si mnoho pozornosti. S vaší prací Vám rád pomohu. Stavte se prosím na katedře filosofie, kde si u asistentky domluvíte, kdy by se Vám to v mých konzultačních hodinách hodilo přijít.
S úctou, Váš M. D.

     Text dopisu byl stručný, ale přesto na mě dopis silně zapůsobil. Zřejmě to bylo zvláštním stylem písma. Působila jaksi starobyle, vážně a úhledně. Otevřel jsem další dopis.

Milá Jano,
     ani ti nedovedu vypovědět, jak mocnou silou jsi na mě zapůsobila. Jako by ze mne spadla léta a stal se ze mne malý chlapec, který stojí v obdivu před tvou krásou. A doufá, že jej tvá přízeň neopustí. Jsi výjimečná bytost, v níž se setkává krása ducha s krásou tělesnou. Chtěl bych být básníkem a složit o tobě a pro tebe báseň. Zdá se mi, že jsem úplně ztratil rozum. Ale nechybí mi. Jeho místo zaplnila láska. Jano, miluji tě. Divím se, kde se ve mně bere ten dávno zapomenutý cit. Jako bys probudila mou duši. Moc se na tebe těším.
Tvůj milující M. D.