ZVLÁŠTNÍ PŘÍBĚH - 4

4.
     No nazdar, řekl jsem si tehdy. Takže takhle to bylo. Byla jeho milenkou. To mě konsternovalo. A to jsem si myslel, že s tím počítám. Najednou jsem se zdráhal číst dál. Podle data odeslání v té době ještě nejspíš nechodila s otcem. Nebo to táhla s oběma? Byla by toho schopná? Já ji skutečně jako ženu neznal. Jde to vůbec znát vlastní matku jako ženu? No nic, musím znát pravdu, když už jsem to jablko nakousl, musím ho dojíst. Vzal jsem do ruky třetí, poslední dopis. Bylo to opět krásné zamilované psaní. Víc jsem se ale nedozvěděl. Snad se dozvím víc z dopisů matky, napadlo mě. Vždyť je mám nedočtené. Nalil jsem si na odvahu skleničku portského a šel pro matčiny dopisy.

Můj drahý Martine,
     snad Tě smím nazvat mým, i když vím, že mým nejsi. Ale co je opravdu mé? Člověk se sám narodí i sám umře, věci i lidé přicházejí a odcházejí. Snažíme se je podržet, ale nejde to. Nic krásného nelze podržet, proteče ti to mezi prsty času. Nazývám Tě mým, protože pro mne jsi celý svět. Vyplnil jsi každý koutek mé mysli. Tvá vzácná mysl prostoupila mou, tak jako ty sám… Udržuji Tvůj obraz v mé mysli. Naše spojení je ve mně stále živé. Zavřu oči, a jsem v Tvé náruči. Ach Martine, tak moc toužím být v ní stále.
Tvá J. S.

     Dočetl jsem dopis a chvíli se na něj díval. Jako by má matka byla zde. Ale jiný člověk, než jakou jsem ji znal. Zářící milující bytost. Zamilovala se do zadaného muže, došlo mi pak. Profesor a studentka, klasický románek, ušklíbl jsem se. Co od toho čekala? Ale pak jsem si vzpomněl na své mládí. Láska přichází sama, nezvána a odchází, aniž se ptá na dovolení. Vzal jsem do ruky další dopis. Byl to milostný dopis, plný láskyplných slov. A pak ještě jeden. Tím to skončilo. Korespondence končila náhle, bez vysvětlení. Asi se pak rozešli a matka se poté poznala s otcem, usoudil jsem podle datace dopisů. Koneckonců bylo to rozumné řešení. Zřejmě nechtěl kvůli ní opustit rodinu, a tak to pak ukončili. Nemělo to perspektivu.
     Zběžně jsem prolétl všechny další dopisy. Nenarazil jsem na nic, co by poodhalilo roušku tajemství tohoto vztahu. Bylo pozdě večer. Odložil jsem vše a šel spát. Nemohl jsem však usnout. Přemýšlel jsem o matce, jaká vlastně byla, a snažil jsem se vzpomenout, jak a kdy se vlastně seznámila s otcem. Když jsem pak usnul, zdál se mi sen. Byl jsem na plese. Sál byl plný tančících párů. Před sebou, kdesi vprostřed sálu, jsem uviděl tančit matku. Byla to mladá žena, a přesto jsem ji poznal. Její úsměv a účes byly nezaměnitelné. Točila se v kole s vysokým štíhlým mužem. To je onen profesor, došlo mi. Točili se v kole a měli oči jen pro sebe. Snažil jsem se dostat blíž, ale nešlo to. Fascinovaně jsem si tu dvojici prohlížel. Matka měla červené šaty s bílými puntíčky, a jak se točila v kole, šaty se půvabně točily kolem ní.
     Probudil jsem se a myslel a ten obraz tančící matky. Náhle mi připomněla mou ženu. Nikdy mě nenapadlo, že by si byly podobné. Teď mě splynuly v jedno. Srdce se mi rozbušilo. Vzpomínka na mou ženu mě vždycky dostane. Nemohu o tom mluvit, snad to časem přebolí. Vrátil jsem se k vizi tančícího páru. Matky a profesora. Musím znovu usnout, třeba se sen vrátí. Nevrátil se. Ale probudil jsem se s jasným rozhodnutím – musím vyhledat profesora. Jeho dcera mi řekla, kde se nachází. Dojdu si s ním promluvit o knihách. A když bude dobře naladěn, zeptám se ho na matku. Snad mu tím neublížím, vždyť je to tak dávno.
     Moje rozhodnutí bylo pevné, chvíli však trvalo, než jsem se k návštěvě profesora odhodlal. Bydlel v malém domově pro seniory na pěkném místě. Okolo nízké úhledné budovy byla dobře udržovaná zahrada. Zvažoval jsem, zda se nemám dopředu objednat, ale nakonec jsem to zkusil jen tak. A vyšlo to. Vrátný si mě zapsal do knihy a pustil mě dovnitř. Profesor měl pokoj v prvním patře. Zaťukal jsem na dveře. Otevřel mi vysoký, štíhlý stařec. Vlasy bílé jako sníh měl sčesané dozadu a byl hladce oholen. Starý gentleman. Výraz jeho očí byl bystrý. Představil jsem se a začal mluvit o jeho knihách. Chválil jsem jeho knihovnu. Poslouchal mě pozorně a vážně. „Děkuji za ocenění“, řekl pak s mírným úsměvem. „Pokud by vám nějaká z vašich knih chyběla, můžete mi to říct a já vám ji donesu.“, řekl jsem a pozoroval jeho výraz. Všiml jsem si, že zpozorněl. Polkl jsem. Teď přišla ta chvíle.
     „Je mezi nimi jedna, která by vám možná udělala radost.“, pokračoval jsem v naději, že se chytí. Díval se na mě nehnutě a mlčel. Najednou jsem nemohl najít odvahu pokračovat. Zavládlo tíživé ticho. Teď už nemohu couvnout, řekl jsem si a zhluboka se nadechl. Avšak v té chvíli promluvil on. „Dopisy.“, řekl tiše. „Našel jste dopisy, že“, dodal a zadíval se do země. „Ano.“, řekl jsem a zajíkl se u toho. „Proto jste tu, že.“, řekl profesor jakoby smutně. On si myslí, že jsem prostě zvědavý, vyděsil jsem se v duchu. „Je to jinak, než si myslíte.“, odpověděl jsem prosebně. Zadíval se na mě tázavě. „Je to má matka.“, vydechl jsem. „Neuvěřitelná náhoda.“, dodal jsem omluvně. Profesorův výraz mě vyděsil. Zbledl a jeho oči byly náhle hluboké a vrásky se jaksi prohloubily. Jako by zestárl o mnoho let. „Promiňte“, řekl jsem zoufale. „Zatoužil jsem vás poznat.“ Stařec se na mě dlouho díval. Oba jsme mlčeli.