ZVLÁŠTNÍ PŘÍBĚH - 5

5.
„To chápu.“, promluvil nečekaně pevným hlasem. „Vlastně jsem v to doufal.“ povzdychl si. „Prosím?“, řekl jsem nechápavě. „Jste můj syn.“, odpověděl pomalu stařec. Teď jsem zalapal po dechu já. „Proč to nevím?“, řekl jsem bez přemýšlení. Pocítil jsem trochu hněv. Proč mi to máma neřekla, proběhlo mi hlavou. „Posaďte se“, pokynul mi rukou profesor. Vypadal tak smutný a unavený, že mě hněv přešel. Posadil jsem se a čekal na vysvětlení. „Nezlobte se na svou matku“, začal profesor. „Zamilovali jsme se do sebe s vaší matkou, úplně jsme tomu oba propadli. Ale já byl ženatý a svou ženu jsem měl rád. Byla krom toho nemocná a měli jsme malou dcerku. Vaše matka to dobře věděla a vůbec na mě nenaléhala, abych se rozvedl“, řekl starý muž a odmlčel se. „A co můj otec?“, zeptal jsem se. Profesor si povzdychl. „Věděl to. Byl do vaší matky dávno zamilovaný, ale ona ho dříve odmítala.“ „Takže ze strany mé matky to byl sňatek z rozumu?“, pokračoval jsem v dotazování. „Byla mu vděčná“, řekl profesor místo odpovědi.
„Ale proč mi to neřekla?“, položil jsem otázku, která mě nejvíc pálila. „Kvůli otci“, odvětil profesor. „Měl vás jako syna. A ona chtěla, aby to tak zůstalo“, dodal. „Ale vždyť jsme si s otcem nerozuměli!“, zvolal jsem. „Právě proto“, řekl naléhavým hlasem profesor a pokračoval: „Bála se, že pak by to bylo ještě horší.“ Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou: „Ale právě naopak. Mohl bych si ho vážit za to, jak se ke mně chová, i když nejsem jeho.“ Profesor přikývl: „Také jsem jí to říkal.“ Podíval jsem se na jeho smutný výraz a pak mi to došlo: „Mohl jsem poznat vás a mít dva otce.“ Profesor se na mě tiše díval a já si povšiml, že mu po tvářích stékají slzy. Uvědomil jsem si, že je sám. Dcera byla odtažitý typ a o otci mluvila s jistým despektem. Měl jsem chuť ho obejmout, ale zarazil jsem se. Jsem dost rezervovaný člověk a city moc neumím dávat najevo. A přeci jen, vidím ho dnes poprvé. „Ale nakonec jsme se poznali, že“, řekl jsem tak laskavě, jak jen jsem uměl. Lehce jsem ho pohladil po hřbetu ruky. S vděčným úsměvem přikývl. „Víte“, řekl pak, „myslím, že váš otec nechtěl, abyste o mně věděl. A ona to respektovala.“
Povídali jsme si pak dlouho do večera. Dozvěděl jsem se, že si s dcerou nikdy moc nerozuměl. Měla mu za zlé, že se o matku málo stará. „Dělal jsem, co jsem uměl, ale její nemoc byla nevyléčitelná“, vyprávěl. „Já ji vlastně jako nemocnou už poznal. Přitahovala mě k ní její křehkost, měl jsem potřebu ji ochraňovat, pečovat o ni. Ale bylo to nad mé síly. A dcera mi s ničím nepomohla, měla jen slova kritiky. Nevím proč je taková“, povzdychl si na závěr. Mluvil i o mé matce. „Zůstali jsme přátelé, ale vídali jsme se málo. Měli jsme každý svůj život.“ „Vaše žena zemřela, že“, usoudil jsem. „Ironií osudu téměř na den stejně jako váš otec“, povzdychl si opět profesor. „Proč jste se nedali dohromady pak?“, zeptal jsem se ho. „Když má žena zemřela, sebralo mě to. Měl jsem ji opravdu rád. A vaše matka se taky stáhla do sebe. Myslím, že měla výčitky svědomí vůči vašemu otci.“ Chtěl jsem se zeptat proč, ale měl jsem náhle pocit, že to vím: „Vyčítala si, že ho vlastně podvedla, že?“ Profesor přikývl: „Chtěla mu dát lásku, moc chtěla, ale byla to jen vděčnost.“ „Už jejich vztahu rozumím“, reagoval jsem. „On to cítil. Cítil, že je vůči němu chladná, a byl proto nešťastný a nakonec i zlý.“ „Tedy neubližoval jí nebo mě“, dodal jsem, když jsem uviděl jeho výraz, „jen byl protivný a dělal dusno. Byli také každý jiný, jejich vztah bylo prostě jedno velké nedorozumění.“
Profesor se zahleděl do země a odmlčel se. „Cítil jsem, že to tak je, i když si na nic nestěžovala. Bylo mi to moc líto. Celé je mi to moc líto“, dodal a dal obličej do dlaní. Vstal jsem a objal jsem ho. Nemohl jsem jinak. Nebránil se. Zůstali jsme tak chvíli spolu, než promluvil: „Máte děti?“ Ta otázka pro změnu zasáhla mě. „Ano“, odpověděl jsem velmi tiše. „Co se stalo?“, zeptal se, když zaznamenal mou reakci. Nechtěl jsem o tom tehdy mluvit, ani teď psát. Ale musel jsem. A musím teď. „Vlastně se mi stalo něco podobného, jako vám. Najednou jsem miloval dvě ženy. Rvalo mě to na kusy. Bolestivě jsem hledal řešení. A v tom se o sobě dozvěděly. Bylo to strašné. Obě mě proklely, že jsem zradil naši lásku.“ „Takže vás obě opustily?“, zeptal se profesor. „Moje žena mě s dětmi opustila“, řekl jsem a zajíkl se. „Ta druhá tragicky zemřela“, dodal jsem pak. „Spáchala sebevraždu?“, zeptal se profesor vyděšeně. Zavrtěl jsem hlavou. „Srazilo ji auto. Prý se vůbec nerozhlédla. Je to má vina“, dodal jsem a slzy mi tekly po tváři. Ano, teď snad rozumíte tragice mého života. Ten pocit viny si ponesu do smrti v duši.